Svině, část šestnáctá

Vše se vrátilo do starých kolejí, jen s tím rozdílem, že jsme se na tu jeho hnusnou držku už nemuseli dívat, nemuseli jsme ho potkávat a nemuseli jsme žít v neustálém stresu. Jinak samozřejmě stále volal, sprostě nadával, a stěžoval si. Tedy žádná změna.

Od první chvíle co zjistil, že nebydlíme v Píšti, stala se jedinou náplní jeho nudných dnů, touha najít nás. A to už od samého začátku. První den tam byl totiž Janetin syn Honza, aniž by tišil, že se hnusák už vrátil. Ten toho hned využil a vyzvídal kde jsme. Připravili jsme pro něj krásnou lež, kterou hnusák sežral i s navijákem...

Horší bylo, že jsme v baráku ještě měli pár věcí, které jsme potřebovali odvézt. Nikomu se tam už ale nechtělo, protože ani jeden z nás netoužil se s ním setkat. Zajet jsme tam ale museli, takže jsme jednoho dne sebrali odvahu a vyrazili.

Jen co jsme zaparkovali a vylezli z auta, hnusák už byl venku. Tomu říkám rychlost! Očividně byl ve své nejlepší formě. Spěchal do kotelny, ze které zamířil do garáže. Ale teprve až jsme za sebou zavřeli dveře v domě. Pak mi to teprve došlo - spěchal zamknout garáž, abychom mu nevzali další naše věci, jako např. moje hřebíky po taťkovi, nějaké nářadí, ponk, nebo třeba Janetino kolo. Většinu z toho jsem si však prozíravě už dávno odvezl, bylo mi jasné že si vše přivlastní a nedá (např. ty hřebíky už měl naskládané ve svých krabičkách a sklenicích).

To bylo ale naposledy co jsme ho viděli. Od té doby už se ven neodvážil, což bylo jedině dobře. Už tak nám z něj bylo zle. Bylo však jasné, že stojí u okna a dalekohledem sleduje co si všechno bereme. Podruhé jsme tam museli jet za týden. To nám pomáhal i švagr Aleš, protože jsme potřebovali vzít starou, nepoužívanou a silně zaprášenou pohovku z půdy, která by se nám teď celkem hodila. A taky stůl, který bychom zase využili v kuchyni. Hnusák se za celou dobu neukázal, ale já věděl moc dobře, že stojí u okna a sleduje, co si všechno odvážíme. Teď už jsem ho znal velmi dobře a věděl vždy naprosto přesně o co se snaží a co zamýšlí. A taky se to vždycky nakonec potvrdilo.

Dopoledne toho dne byl v Ostravě a hledal nás. Stavil se v obchodě Janetiny tety (namluvili jsme mu, že kousek od ní bydlíme) a dožadoval se naší přesné adresy. Když mu ji odmítla říct, tak odpověděl, že to stejně ví a uvedl název nějaké místní ulice. Paráda, říkali jsme si.

To, že nás sledoval z okna, zatímco si ostatní mysleli že asi spí, se potvrdilo hned ten den - volal Janetiné mamce (která s námi nebyla, zůstala doma) a nadával, že jsme mu ukradli pohovku. Na druhý den jej potkala v Šilheřovicích jeho dcera Katka, která šla zrovna s dětmi do školy. Jel kolem a ptal se, jestli je u nich někdo doma. Když se dozvěděl že ne, zajel tam, vlezl si na zahradu a ukradl zde houpačku! Nacpal si ji do auta a ujel zase domů. Jak říkám, byl zase zpět ve formě...

O dva dny později, v neděli, nám volala jeho sousedka. Hnusák prý spadl ze schodů a měli bychom za ním zajet, pomoct mu. Nechápali jsme. Proč bychom mu jako měli pomáhat? Za to, jaká je to svině? Jak se k nám chová? Dobře mu tak, má co chtěl - jsme pryč a konečně je sám doma. Přesně tak to chtěl, když nás každou chvíli vyhazoval z baráku. A tohle k tomu samozřejmě patří, teď už tam pro něj nebyl nikdo, kdo by mu pofoukal bolístku.

V neděli odpoledne jsme jeli na hlučínský odpust, kde jsme potkali další z bývalých sousedů. Oznámil nám totéž a my mu totéž odpověděli. Proč pomáhat někomu, kdo nám ze života dělal peklo na zemi? Dozvěděli jsme se, že prý ležel na zemi a tento soused mu pomáhal dovnitř do domu. Alkohol z něj ale prý cítit nešel. No, jsme přeci dospělí a když dokáže stále volat a otravovat nás, dokáže si taky zavolat pomoc.

Během pondělního dopoledne volal zase. Žádal abychom za ním přijeli, že je prý celý otlučený, dva dny už nejedl a potřebuje abychom mu vybrali důchod. Taková drzost! Najednou potřebuje pomoct?  Připadalo mi to absurdní, byl jako malé dítě, které má hlad a které si podřelo čelíčko. Na námitku jeho ženy, že jí to taky bolelo, když ji celý život bil, odpověděl, že "ale ty jsi silná, ty to vydržíš....já silný nejsem". Jen co bychom mu pomohli zase by nadával a pomlouval nás, jako to udělal vždycky, když jsme mu podali pomocnou ruku. Ne díky, tentokrát už ne. Poradili jsme mu, aby si zavolal záchranku, když mu je tak strašně blbě, popř. že mu ji klidně zavoláme (což samo o sobě už bylo nad limit toho, co bychom pro něj měli udělat). Odmítl a řekl, že je dovnitř nepustí, že se tam zamkne a bude! Komu není pomoci...

Ten večer nám zase volala sousedka. Prý celý den nevyšel z domu a mají strach, jestli se mu něco nestalo. Ujišťovali jsme ji, že jsme s ním před několika hodinami mluvili a že byl v pohodě, žádné známky něčeho vyjímečného. Chtěla, abychom přijeli. To jsme odmítali. Pomoc (ve formě zavolání záchranky) jsme mu nabídli a on ji odmítl. Tím to pro nás končí, je to dospělý a svéprávný člověk, takže za sebe může rozhodovat sám. Marně jsme se jí snažili vysvětlit, že nic víc pro tohoto člověka, který nám vyhrožoval zabitím, nehodláme udělat. Nakonec jsme jí řekli, že pokud mají obavy, ať zavolají policii, nebo záchrannou službu a je to. To se jim nechtělo, což jsme pro změnu zase nechápali my.

Proč máme tohle řešit, když už tam dávno nebydlíme? Oni jsou hned vedle, můžou posoudit situaci mnohem lépe. A v případě problému je to jejich povinnost zavolat policii/záchranku, která by byla na místě mnohem dříve, než bychom se k Hati vůbec přiblížili. Nakonec jsme však rezignovali a zavolali policii raději sami, protože bývalí sousedi si nechteli špinit ruce. Policisté celou věc předali (našim "oblíbeným") kolegům v Hlučíně a oznámili, že máme jet s nimi. Jela tedy Janeta a její mamka, zatímco já zůstal s dětmi doma.

Situace však byla vážnější než jsme si mysleli. Ukázalo se, že hnusák podcenil svou slabou cukrovku a dostal hypoglikemický záchvat. Teda nejspíš, lékaři zatím sami neví. Když tam Janeta a její mamka s policíí přijeli, byl už v bezvědomí. Vše, co mi později popsaly, přesně odpovídá příznakům hypoglikemie, a vypadá to tedy, že se předávkoval inzulínem, ve spojení s nedostatkem potravy. "Vyznamenali" se zase kluci policejní z Hlučína, kteří na místě zpanikařili a zděšení se zmohli jen na přivolání sanitky. Na námitku, zda-li by neměli poskytnout první pomoc odpověděli: "neee, oni hned přijedou (záchranka, pozn.)."


Hnusák tak už 3 dny leží v nemocnici, zatím stále v bezvědomí. V našem okolí tato událost vyvolala různé reakce. Sousedi nás obviňují z toho, že jsme mu nechtěli pomoct (o tom, že sami nikoho na pomoc nepřivolali se samozřejmě nezmiňují, přitom oni znali situace mnohem lépe než my, kteří už bydlíme někde jinde). Janeta, její mamka a nejbližší rodina jsou docela otřeseni (nikomu nepřejí nic špatného). Někteří lidé mu ale jeho chování odpustit nemůžou a spíš tvrdí, že dostal co zasloužil. K jaké skupině patřím já ja asi více než jasné.

Nikdy jsem nikomu nepřál nic špatného, smrt už vůbec ne. Jenomže potom jsem poznal hnusáka a ten mi (nám) udělal ze života peklo. Posledních 5 let žiju ve stresu a musím trpět jeho odporné chování, aniž bych proti tomu mohl jakkoliv zakročit. Tolik závisti, zákeřnosti, sobectví, nenávisti, podlosti a zla jsem ještě nezažil.Tohoto člověka opravdu z duše nenávidím. Nic z toho co mi provedl mu nedokážu odpustit, a tuto skutečnost nezmění ani jeho zdravotní stav, ať už je jakýkoliv.

A na závěr otázka? Opravdu si stojíte za lidovou "moudrostí" - o mrtvých jen dobře? Opravdu je možné mluvit jen pochvalně o člověku, který Vám dělal ze života peklo až do posledních dní, přičemž nebýt nešťastné události, dělal by Vám peklo i nadále?

Svině, část patnáctá

Hnusák tedy zůstal na psychině a my měli konečně klid. Janetina mamka si konečně sbalila vše, co bylo opravdu její a chystali jsme se na stěhování. Nevěděli jsme jak dlouho tam bude a tak jsme stále žili v nejistotě, zda-li pak se jednoho dne neobjeví doma.

Samozřejmě své ženě pořád volal. Několikrát, každý den. Najednou už nemluvil sprostě, nenadával, jenom brečel do telefonu, popř. si stěžoval jak se tam má špatně. Nemá prý v čem spát a kdo ví co ještě. Prý je to horší než ve vězení (což on shodou okolností posoudit může) a taky vyjmenoval seznam věcí, které chce aby jsme mu poslali. Hned jsem si vzpoměl na jednu písničku od Kryla, kde zpívá "Nasrat, jó nasrat!".

Proto jsem byl také v šoku, když mu všechny jeho věci, které si naporoučel, jeho žena hned poslala. "Za to, jak se k Vám choval?" ptal jsem se. Prý raději jo, aby se nevrátil dřív, než se odstěhujeme. Je ale více než jasné, že kdyby chtěl a mohl přijet, přijel by hned. Takže udělat pro něj co si žádá, nemělo sebemenší vliv. Holt některé ženy jsou nepoučitelné, a tak jsem nad tím jen mávl rukou.

Samozřejmě volal i nadále, protože otravovat on umí. Mezitím byla na návštěvě ve stejné psychiatrické léčebně nějaká paní z vesnice. Od ní jsme se dozvěděli, že jen co ji zahlédl, tak se jí držel jako klíště, takže ani nemohla být chvíli s tím, za kým původně přišla. Celou dobu si prý stěžoval a pomlouval nás. Jak jsme ho okradli, vydírali, co všechno jsme mu provedli a kam že jsme ho to strčili. Opět nám tak dokázal, jaká je to svině falešná, a zatímco volá a prosí o pomoc, nás pomlouvá kde může.

Bohužel ani to však asi nepřesvědčí některé důvěřivé a velmi naivní lidi. Ano, narážím na Janetinu mamku, která se mu chystala poslat další balíček věcí, které si přál. "Vždyť si to ani nezaslouží! Dobře mu tak, neměl se tak chovat! Už minule dostal co chtěl a stejně nás hned pomluvil!" snažil jsem se jí marně vysvětlovat. Zbytečně. Tentokrát mu to pošle proto, že slíbil že dá souhlas s prodejem domu...

Ten den jsme se odstěhovali a byli konečně spokojení. Tady mlžeme žít, aniž bychom museli být permanentně ve stresu, kdy se hnusák vrátí, nebo co nám zase provede. Konečně svoboda! S prodejem domu samozřejmě nesouhlasil, jakmile dostal balíček, kladl podmínku, aby jeho žena zažádala o jeho propuštění do domcího léčení. Zároveň jí přišel poštou dotazník, ve kterém měla popsat jeho chování, problémy které s ním má, a další podrobnosti. "Nepiš do toho dotazníku o mě nic špatného" prosil přes telefon.

O několik dní později se objevil doma. Z čista jasna. V psychině nechal pouze vzkaz, že děkuje za léčení a že se doléčí doma. Několik osobních věcí tam nechal, prý se pro ně staví vnuk. Hned po příjezdu volal a samozřejmě nadával, co všechno jsme mu ukradli. Asi mu vadilo, že jsme odstěhovali pohovku, kterou si koupila jeho žena, nebo několik sklenic hřebíků, které mám po našem taťkovi. On si totiž všechno rád přivlastňuje a garáž, ve které jsem je měl, si zamykal.

Taky byl asi hned ten den v Píšti, protože najednou už věděl, že tam nebydlíme a ptal se, kde jsme. Neopoměl nás ani pořádně pomlouvat před sousedy. Nechali jsme ho tam samotného, všechno mu ukradli a vydíráme ho. A barák, ten v žádném případě neprodá...

Svině, část čtrnáctá

Jak už jsem psal v minulém díle, u hnusáka jsme našli pár zajímavých věcí. Jednak už své ženě sbalil do krabic  a beden věci, o kterých rozhodl, že budou její. Samozřejmě tam nebylo zdaleka všechno, nechal si např. šperky atd. "Zajímavý" byl např. vzkaz který jí nechal na jedné z beden. Jeho text byl následující:

ANDULKO SKONČILI JSME SPOLU. RÁDA UTÍKÁŠ BEZ VYSVĚTLENÍ. VEŠKERÝ MAJETEK JDE NA POLOVINU. I TO CO JSI UKRADLA! STAV.SPOŘ. VKL.KNÍŽKY HOTOVOST. ŽÁDEJ ROZVOD. VŠE SE BUDE DĚLIT AŽ PO ROZVODU. TEĎ NEDOSTANEŠ NIC. OSOBNÍ VĚCI UŽ MÁŠ. UŽÍVEJ SI NAŠICH SPOL.PENĚZ. ČEKAL JSEM TO!


Je až s podivem, jak může mít někdo takovou drzost, že se chová jako svině a zároveň z tohoto "sviňáctví" obviňuje ostatní. Jako když zloděj křičí "Chyťte zloděje!" Hlášky jako "RÁDA UTÍKÁŠ BEZ VYSVĚTLENÍ", nebo "...I TO CO JSI UKRADLA" jsou opravdu k pobavení. Asi si už nepamatuje, co jí v poslední době ukradl. Nebo to, jak dlouho už sedí doma, zatímco jeho žena pracuje, aby měli za co žít. Nebo to, jak jí byl celý život nevěrný, čímž se mi jednou dokonce chlubil (to jsem ještě dokázal sedět v jeho blízkosti, aniž by se mi dělalo zle). Nejlepší větou však zůstává "UŽÍVEJ SI NAŠICH SPOL.PENĚZ." Automaticky počítá její peníze jako své vlastní. Sám už mnoho let nepracuje, elektřinu, plyn, vodu, nebo tuhá paliva platí jeho žena. Stejně tak jídlo, drogerii apod. On si svůj důchod nechává a naopak si dělá nároky na její peníze. Neuvěřitelné.

Dále jsme si se zájmem prohlédli jeho kalendář; stránka s tímto týdnem byla pestřě popsána poznámkami na ten který den. Alespoň zhruba tak máme představu o linii, po které pátral, kam se přesně odstěhujeme. Úterní poznámka obsahuje jméno "SOLICH", což je pravděpodobně nějaký pán z Píště, který možná také pronajímá dům. Tohle jméno zmiňoval několikrát, např. když svou ženu škrtil v domě své dcery, která byla tou dobou na dovolené (viz 11.část). Tenkrát byl ještě vedle jak ta jedle.

To na středu už měl napsáno "PÍŠŤ HONUS!", takže jeho pátrání po Píšti, popř. u pana Solicha nejspíš přineslo své ovoce. Na všechny tyto schůzky jezdil taxíkem místní taxislužby (svoje auto měl tou dobou v servisu). Úsměvná je páteční poznámka VELKÉ STĚHOVÁNÍ.

Na stole měl také výpis věcí, které jí sbalil do beden, s uvedenou finanční hodnotou. Samozřejmě, že velice často pořádně přestřelil. Do seznamu napsal i nábytek a věci, které jí sice patřily, ale které jí dát nechtěl. Vše měl dole sečteno a podtrženo s celkovou částkou 65500,- (spletl se ve sčítání, správně by to bylo necelých 45000Kč). Tyto částky byly naprosto zcestné a nějak zapoměl napsat co všechno zůstane jemu... Vše dole korunuje poznámka "DEJ 70TISÍC A JE KLID".

To, co nám ale opravdu hnulo žlučí, byly dopisy, které pravděpodobně ukazoval Honusovi, a kterými nás špinil (z vlatního zdroje máme potvrzeno, že při schůzce s Honusem vytahoval nějaké papíry ze složky, tohle byly pravděpodobně ony). První z nich byl nejspíš dopis, který Honusovi zanechal ve schránce (asi jej nejprve nezastihl doma):

DOBRÝ DEM, MILÝ MAJITELI TÉTO NEMOVITOSTI! POŘÁDNĚ SÍ ROZMYSLETE ZDA, PROMÁJNETE, NEBO ČASEM PRODÁTE SVŮJ DŮM. ZÁZEMCÍ JSOU TAK TROCHU ĎIVNI A ANÍ VE SKUTEČNOTÍ PODVÉST NECHTĚJÍ. ALE JE TADY DOHODA S PANÍ DVOŘÁČKOVOU, BÝVALÉHO MANŽELA PETRA DVOŘÁČKA O VYROVNÁNÍ DLUHU A TO MÁ JIŽ EXEKUTÓR A JE VŠE VŘÍZENÍ, JEDNÁ SE O NEMALÉ ČÁSKÝ BRATROVI, PETRA, BYVALÉ MANŽELKY 80000KČ PANÍ DVOŘÁČKOVÁ 90000KČ A PETROVI Z PŘÍSTAVBY ROD.DOMU ČÁSTKO V HAŤI 520TISÍC            DOLOŽENO, E.PLAČKEM MAJITELEM NEMOVITOSTI

[text uveden v přesném znění, včetně chyb]

Co může o jeho duševním stavu vypovídat lépe, než takový dopis? Když odhlédnu od toho, že to jsou všechno lži a nesmysly, jak může někdo takhle škodit vlastní dceři? Druhý byl v tomhle ohledu ještě horší:

V DOBĚ KDY DVĚ KUPLIŘKY DALY DOHROMADY ŠUBRTA + DVOŘÁČKOVOU. BYLO VŠE V POŘÁDKU JAK SE PŘESTĚHOVALI DO HATĚ, NA NÁŠ ROD.DŮM DO PRONÁJMU, VŠE ZAČALO! ŽENA BYLA RÁDA ŽE SE DCERA DALA DOHROMADY SE ŠUBRTEM, KDYŽ BYL O 17 LET MLADŠÍ. DCERA MĚLA V TÉ DOBĚ PO ROZVODU A MĚLA. 32 LET. PO ROZVODU Z BÝVALÝM MANŽELEM MĚLA OD MANŽELA DOST PENĚZ A TAKÉ OD TCHÝNĚ, ABY VŠE VYROVNALA, TO NEUDĚLALA A ZE SVÝM DRUHEM RAĎEJI CESTOVALI, SKOTSKO, IRSKO, TRANCIE. STEJNĚ DLUŽÍ TCHÝNI A BRATROVI MANŽELA DESÍTKY TISÍC (BYLA EXEKUCE)! TOTÉŽ TEĎ DĚLALÁ SE SVÝM OTCEM. DRUH A DCERA HO VYDÍRAJI, ABY PRODAL BARÁK A ONI SI POHLI KOUPIT DŮM ZEZAHRADOU A ABY JE DĚDA NEKONTAKTOVAL. MANŽELKA OD E.PLAČKA JE TAK BLBÁ ŽE BEZ VĚDOMÍ SVÉHO MANŽELA VYBRALA STAV.SPOŘENÍ A DALA DCEŘÍ 170 TISIČ NA ZÁLOHU NA DŮM V PÍŠTÍ PROZATÍM V NÁJMU A TO ZA 12 TISÍC MECIČNĚ, PAK PO ROCE AŽ ZAČNE PRACOVAT DCERA SI VEZMOU ÚVĚR, DOTÉ DOBY BYDE FINANCOVAT (JEJÍ DRUH NENÍ SCHOPEN) VŠE MANŽELKA, KTERÁ ODEŠLA K DCEŘI NA DOPORUČENÍ DRUHA ABY HLÍDALA DĚTÍ A JANETA MOHLA DO PRÁCE TAKTÉŽ MANŽELKA VZALA UNVALIDNÍ DCERU Z ÚSTAVU ABY, MOHLA FINANCOVAT NÁJEM. DCERA MA DŮCHOD 8400KČ + 4000 OPATROVNÉ. PROTO CHCE DCEŘI UBLÍŽIT KVŮLI PENĚZŮM. MARTINA VELICE DOBŘE, ŽÍLA V CHRANĚNEM BYDLENÍ, A TO JI VŠE CHCE VZÍT, JEJÍ MATKA, MĚLA BYSE STYDĚT. POZE ABY SE MĚLA DOBŘE MATKA A PODPOROVALA DRUHA A DCERU JANETTU.

[text uveden v přesném znění, včetně chyb]

K tomu snad ani nemá cenu nic dodávat. Přestože tady uvádí docela pravdivé věci (třeba dluh, který musí Janeta platit za bývalého manžela, také alkoholika), doplňuje je vymyšlenými čísly a důvody. Místo aby stál na straně dcery, která musí platit dluhy, ke kterým přišla jako slepá k houslím, se postaví proti ní a ještě doplňuje o lživé pomluvy. Janety se tohle dotklo nejvíc. Už několik let zažívá kvůli svému bývalému manželovi hrozné věci, platí jeho dluhy, zatímco on neplatí výživné a o vlastní děti se ani nezajímá. A teď, její vlastní otec napíše tohle!

Za poslední zmínku ještě stojí dalekohled, který měl připravený na okně, pomocí kterého sledoval kdy jedeme pryč, co s sebou vezeme, nebo co jsme nakoupili, nůž v čepici, nebo sekera, kterou měl schovanou v kuchyni...

Svině, část třináctá

Hnusáka odvezli někam na "psychinu". Byli jsme moc rádi. Jednak si to zasloužil, druhak aspoň budeme mít teď klid a pokud se zadaří, stihneme se odstěhovat dřív, než se vrátí. To znělo dobře.

Jediný, kdo nám mohl vysvětlit a podrobně popsat co se vlastně stalo, byla obvodní lékařka. Vše se odehrálo asi takto:

Hnusák sice byl v Píšti a pokazil nám stěhování, ale vlastně o tom ani nevěděl. Myslel si, že se stěhujeme, a tak pro změnu sprostě nadával na pana Honuse (do jehož nájmu jsme se měli stěhovat), protože na nás naházel špínu a Honus nás tam nechá bydlet i tak. Netušil že nám všechno pokazil, ale nechali jsme ho při tom.

Našeho stěhování se docela bál. Byl si vědom toho, že se chová jako svině, že nás příliš provokoval, že se ho nebojím a taky toho, že když bude bránit Janetiné mamce, aby si vzala co jí patří, zakročíme. Na klidu mu rozhodně nepřidal ani příjezd mého bratra, proto psal různé vzkazy na dveře - bylo vidět, že dostává strach. Proto se pokusil nám vše ještě jednou zkomplikovat.

Ve čtvrtek večer, po tom, co jsme se s bráchou vrátili po doutníčku domů, vylezl hnusák ven, naskočil do auta a odjel na policii do Hlučína. Poškrábal si do krve xicht (opravdu jsem se snažil, ale slovo "tvář" v tomto spojení fakt napsat nedokážu) a na policii uvedl, že jsem ho právě napadl. Uvedl své jméno a i zabržděným policistům z Hlučína došlo, kdo to je (no, nebo se spíš podívali do spisu). Oznámili mu tedy, že jeho žena tady v poslední době už několikrát byla. Hnusák se lekl a raději odešel pryč. I teď, nekolik týdnů poté mě ta jeho drzost vytáčí.

Tímto neúspěchem se ale nenechal odradit. Hned druhý den ráno se rozhodl jít k místní doktorce. Uvedl, že jsem ho napadl, ukázal šrámy a ještě uvedl, že ho bolí rameno (to ho ale bolí už několik let). Doktorka však není hloupá, navíc vždy vyšetřovala Janetinu mamku po tom, co ji hnusák napadl, takže pochopila o co tady jde. Do zápisu jeho výpověď zapsala, ale dodala, že si myslí, že je účelové. Kromě toho prohlašoval že se zabije apod., takže doktorka správně usoudila, že je na hlavu. Poslala ho tedy do nemocnice, což hnusáka potěšilo. Ale jen do doby, než zjistil, že jej posílá na psychiatrii a ne na léčení toho, co si sám udělal.

Tohle bylo horší - od policie mohl utéct, tady ho doktorka už posílá na psychinu. Napadlo ho tedy spásná myšlenka. Řekl, že musí na záchod a mezitím z ordinace utekl. Jen tak, v ponožkách :) Doktorka si to však nenechala líbit a tak okamžitě zavolala policii, aby jí ho přivedli zpátky. To už hnusák volal Janetě (viz minulý díl) a za chvíli byl doma. Pak přijela policie a odvezla zpět k doktorce, kde dostal injekci na uklidnění, protože byl agresivní.

Odvezli jej do Ostravy a následně do Opavy na tamější psychiatrickou léčebnu. Ihned jsme volali jak to s ním vypadá, jak dlouho tam bude a tak. Dostali jsme však odpověď, že délka pobytu záleží hlavně na něm, a že pokud bude chtít jít domů, může kdykoliv.

V "jeho" části domu byl cítit benzín. Vyděsili jsme se, protože nejednou vykřikoval, že celý barák podpálí. Nakonec to ale asi nic nebylo. Druhý den jsme se šli podívat dovnitř. Janetina mamka si přijela sbalit své věci, které jí nechtěl dát. Nikdo nevěděl kdy se vrátí, takže jsme nechtěli ztrácet čas. Také jsme hledali ty peníze, které jí ukradl, ale po nich, jakoby se slehla zem.

Mezi jeho věcmi jsme našli i pár dopisů, kterými nás asi špinil před Honusem v Píšti, nebo třeba ten hnusný dopis své dceři Katce (vše si totiž píše dvakrát, aby měl kopii).

Svině, část dvanáctá

Ve chvíli, kdy mi Janeta volala tu špatnou zprávu, zrovna naší malé Sofince chystal "mlíčko" na spaní a mezitím balil věci z obýváku do další krabice. Sofinka už byla hodně uplakaná a už nutně potřebovala spinkat. V tu chvíli jsem však měl chuť spíš vzít židli a vzteky ji prohodit oknem, než jít nahoru a v klidu uspávat Sofinku v ložnici.

Když konečně usnula, šel jsem zase dolů a oknem v kuchyni viděl, že ten hajzl zrovna přijel domů. Moje první reakce byla jít ven a dát mu co proto. Ale snažil jsem se držet a zůstat doma, protože pokud bych šel ven, asi by to nedopadlo dobře. Navíc jsem měl doma spící Sofinku, takže jsem jen tak odejít nemohl. O minutu později přijela Janeta. S jejím fotrem se venku potkali.
"Ty si myslíš, že nám zabráníš odsud odejít? Tak to se šeredně pleteš, protože my stejně odejdem!" vybafla na něho.
"Ale né, já né, mě to je jedno," začal zase svou nevinnou obhajobu, ale brzy pochopil že to je zbytečné.
"Stejně tu už mám nájemníky, tak táhněte" dodal vzápětí.

Byli jsme zdeptaní a úplně na dně! Nevěděli jsme co dělat a byli vším znechucení. Už jsme se viděli v Píšti, připravovali se na to a ono, měli jsme už kompletně vyřešeno rozmístění nábytku, moc jsme se tam už těšili. Všude se nám teď povalovaly hromady krabic, i když většina práce byla ještě pořád před náma. A teď? Co s tím teď budeme dělat? Zase vybalovat? Nebo to už nechat tak, stejně jednou odejdeme? Jenomže kdy? Přece tady nemůžeme pořád bydlet mezi krabicema!

Všechno tohle bědování nás přivedlo k hledání jiného bydlení. Zapli jsme Google a hledali jak diví. Zapojila se do toho celá rodina, jak Janetina, tak i moje - hlavně oba moji bráchové a sestra. Ten večer jsme napsali asi na šest nebo sedm pronájmů domu. Byly to velmi zajímavé alternativy, chtěli jsme však, aby to bylo co nejdříve. Pozdě večer jsem našel ještě jednu možnost - pětipokojový byt. V tu chvíli jsem však netušil, jak bychom se do něj všichni vlezli, vždyť nás je dohromady 8 !!! Ale pokud by jiná možnost nebyla, proč ne.

Hledání domu pokračovalo i další den, kdy jsme hlavně čekali reakce na naše včerejší emailové dotazy. Ozvalo se jich ale jen málo, takže na každý potom Janeta volala. Když jsme si postupně škrtali jednu možnost za druhou (buď už to nenabízeli, nebo to nabízeli až od podzimu, atd), došli jsme ke včerejšímu pětipokojovému bytu. Chvíli jsme o tom přemýšleli, pak se rozhodli a Janeta tam zavolala. Ihned jsme si domluvili prohlídku na druhý den (pátek) ráno.

Potom přijel brácha. Měl nám pomoct se stěhováním v pátek, ale když z toho sešlo, přijel aspoň tak, trochu nás podpořit, pokecat si. Zhodnotili jsme situaci a probrali možnost bytu. Pak jsme šli ven, dali si doutníček a aspoň na chviličku mi bylo fajn. Hnusák stál celou dobu za oknem a pozoroval nás (ne že bych ho viděl, ale on to tak dělá vždy). Po půlhodince jsme se zase vrátili domů a udělali si večeři.

Přes den vylepoval na jeho zamčené vchodové dveře různé vzkazy pro manželku. Třeba: "KDYŽ PŘIJDEŠ S LUBOŠEM NEBO HUBERTEM, DÁM TI CO CHCEŠ! CIZÍ LIDI TADY NEPUSTÍM (MYSLÍM ŠUBRTY!)". Asi jsem se zapoměl zmínit, že celý uplynulý týden, co neustále volal své manželce a vyhrožoval jí zabitím, také neustále opakoval, že jí nic nedá. Všechno je údajně jeho. I ten nový gauč, který si koupila ze svých peněz (ostatně jako všechno, protože on svůj důchod prochlastá a prožere) si prý nechá, protože se mu na něm dobře spí. Nedostane prý vůbec nic, "žádné rabování nebude" prohlásil. Aby dostál svého slova, tak u vchodových dveří do své části domu vyměnil zámek...

Kolem deváté, to už byla skoro tma, se brácha chystal k odchodu, tak jsme ještě šli "dokončit" ty naše doutníčky. Po nějaké době jsme uslyšeli zachrastit klíč v zámku ve vchodových dvěří hnusákova domu. Byla ale tma, takže jsme toho moc neviděli. Hnusák vylezl ven a zarazil se. Nejspíš se chystal jít do kotelny, ale ve světle událostí předchozích dnů, a hlavně toho, jaká byl (je) svině, k tomu nesebral dostatek odvahy. Nebyl jsem tam jenom já, byl tam i brácha, navíc byla tma a šance, že by dostal po tlamě a nikdo si toho nevšiml byla aspoň 99%. Ve skutečnosti jsme na něho ale kašlali. Můj vztek z toho, že nám pokazil stěhování už ze mě vyprchal a zůstal ve mě jen takový permanentní, každodení vztek z toho, že ho musím potkávat. To však nebyl důvod, abych s ním navazoval sebemenší fyzický, nebo verbální kontakt, protože jinak bych ho musel mlátit každý den.

Opět se ale ukázalo, že hnusák, když má strach, tak nadává. Asi si ani neuvědomuje, že tím nikoho nezastrašuje, ale spíš ještě více provokuje.
"Nooo, tam se to kuří, svítí, zadármó všechno, kurvy jedny, piče zmrdané!" spustil z bezpečné vzdálenosti a hlavně v blízkosti dveří s klíčem, hnusák. Kdybych k němu vykročil, předvedl by to nejrychlejší zamknutí dveří, jaké kdy kdo viděl.
"Drž hubu!" odpověděl jsem mu. Brácha jenom kroutil hlavou.
"Kurvy, si tam svítí a kuří..." opakoval stále dokola.
"Drž tu hubu!" vykřikl jsem důrazněji.
"Ser na něho, je to debil," konstatoval brácha.
To už ale hnusák zamknul a ve vteřině stál ve svém bytě u okna. Ale jinak se nic nezměnilo - pořád vyřvával stejná slova. Slyšeli jsme jen "Kurvy", "Piče" a "Zadármo".

Nejvíc mě štvalo, že si tak dovoluje. Kdyby byl prostě jenom svině a snažil se vyhnout konfrontaci s námi, bylo by to ještě celkem v pohodě. Ale on je svině a ještě beztrestně provokuje. Přesně za tohle by měl dostat po držce, říkal jsem si. Aby mu trochu klesl ten hřebínek.

Druhý den ráno volal Janetě. Že prý se bude léčit a podobné ptákoviny. Do půlhodiny po tomto telefonu přijel domů. A asi po další půlhodince přijela policie. Nechápali jsme. Přišli si pro něj a odvedli ho. Janeta hned šla zjistit co se děje a policisté jí vysvětlili, že to je na žádost obvodní lékařky, protože jí utekl z ordinace. Prý jej chtěla poslat do psychiatrické léčebny. Sbalil si pár svých švestek, dal Janetě klíče a odešel.
"Tak se Vám to povedlo! Doufám, že mi to tam nevybílíte" prohodil když odcházel.

Nechápali jsme co se to děje, ale byli jsme rádi. Potom jsme odjeli na prohlídku bytu. Bylo zataženo, chladno a pršelo. Byt byl super - krásná koupelna, všude nové podlahy, všude vymalováno. Už se jen nastěhovat. Předběžně jsme se s paní makléřkou tedy domluvili a ona nám vysvětlila, co všechno musíme sehnat a vyřídit. Po prohlídce jsme zavolali obvodní lékařce, abychom se dozvěděli, co se to děje.

Svině, část jedenáctá

Hnusák svoji "prohru" nesl těžce. Jako obvykle hledal viníky, a kromě své ženy (celý život se k němu údajně chová špatně), mojí mamky (dokud tam nebydlela, bylo vše v pořádku), Janety (žije se mnou) a mě (můžu za všechno) si teď našel novou oběť - svou dceru Katku, která své mamce poskytla dočasné útočiště. Nebýt jí, neměla by jeho žena kam jít (což je pravda) a musela by tak být s ním doma, kde by mohl v klidu pokračovat ve svém násilnickém chování.

A tak začal pro změnu nadávat na Katku. Najednou za všechno mohla ona. Prý bylo vše v naprostém pořádku, dokud nezačala podnikat a jeho žena (její mamka) jí tam občas nepřijela pomoct. A protože by se jí i rád pomstil, sepsal jí dopis, aby věděla, jak to je. Myslel si, že ji tím donutí, aby byla na svou vlastní mámu naštvaná a vyhodila ji zpátky domů...

Dopis to byl dost hnusný, plný vulgarismů a jiných nesmyslů. Stále v něm opakoval že není jeho vlastní dcera atd. Asi mu nedošlo, že nebýt jeho vlastní dcerou je spíše výhodou, než nečím špatným. Mezitím ji zavezla Katka k doktorce a na policii, kde hlučínští policisté vše zapsali.

Každý den, když jsem byl v práci, lezl k nám do domu a brečel před Janetou, jak ho všechno mrzí. Potom ale vzal telefon, zavolal své ženě a sprostě jí nadával. Pořád střídal nálady - jendou brečel (řekl bych spíš demonstrativně), podruhé nás všechny vyhazoval, pak mu to bylo líto, následně se naštval a vyhrožoval podpálením celého domu. A tak to bylo pořád, každý den.

Na veřejnosti se ale snažil zachovat tvář hodného manžela a starostlivého otce. V obchodě např. vyprávěl, jak jeho žena a dcera Martina jely na prázdniny do Šilheřovic. Jak mic jim tu dovolenou přeje a jak je šťastný že tam jsou. A taky jak tam s radostí jezdí vyzvedávat špinavé prádlo, které potom vozí domů, kde jim vše vypere, vyžehlí a zase přiveze. Bohužel - většina lidí netušila co je on za svini, a tak tomu většinou věřili. Když jsme se snažili vše uvádět na pravou míru, byli většinou v šoku, protože si prý mysleli, "jak on je strašně fajn chlap".

Mezitím jsme se pomalu chystali na stěhování do Píště. Majitelem domu (nájemcem), do kterého jsme se stěhovali, byl pan Honus. Velmi solidně vypadající pán v důchodovém věku. Mluvil pomalu, klidně, skoro jako nějaký kněz. Při prohlídce domu nás zarazilo několik věcí, ale nad vším jsme mávli rukou, protože v Hati už to s tím hajzlem vydržet nejde. Necelý týden před stěhováním jsme se také dozvěděli, že nájemníci u pana Honuse nebyli vždy zrovna nejspokojenější - údajně jim za jejich nepřítomnosti chodil do domu, kde jim otevíral okna apod. Také všechny návštěvy prý museli hlásit a korunu těmto spekulacím nasadil přímo sám pan Honus, když podpis nájemní smlouvy nutně podmiňoval vizuálním kontaktem s každým, kdo tam bude bydlet - tedy i s Janetinými dětmi z prvního manželství, které většinou nebyly doma.

Nejhorší období přišlo, když Janetina sestra Katka odjela s rodinou na dovolenou. Hnusák o tom samozřejmě věděl, a hned první den neváhal a jel do Šilheřovic na kole (auto měl v servisu, kde mu jej upravovali tak, aby prošlo technickou kontrolou). V servisu se dozvěděl neradostnou zprávu, že jeho auto neprojde technickou ani při sebelepší opravě. To byla pro něj další nepříjemná zpráva, protože potřeboval jezdit do Šilheřovic vyhrožovat své ženě, a pátrat po místě, kam se odstěhujeme. A to na kole nezvládne.

Cestou ze servisu se tedy stavil do domu, kde přebývala jeho žena, tajně vlezl dovnitř a v kuchyni ji chytl pod krkem. Vyhrožoval že ji zabije a taky se dožadoval několika desítek tisíc na nové auto. Když s tím nepochodil, poručil si aspoň invalidní značku (mají ji pro postiženou dceru Martinu), aby mohl jezdit s autem bez STK a v případě problému, s touto značkou zahrát na city...

Když jsme se o tomto incidentu dozvěděli (Janetina mamka volala), hned jsme skočili do auta a jeli tam. Bohužel pozdě, hnusák už byl pryč. Chvíli jsme tam zůstali a pak jeli domů. Hnusáka jsme ale cestou nepotkali a kolo doma ještě neměl, nejspíš se někde schovával. To měl štěstí, protože kdybychom ho cestou někde potkali, šeredně by to odskákal. Nakonec přijel, ale kolo schoval na zahradě, abychom nevěděli že už je doma a nešli si s ním o tom třeba "promluvit".

Jeho žena hned zavolala policii a ti ji řekli, aby přišla na druhý den vše sepsat. A tak jsme tam jeli. Podle rady občanského sdružení Bílý Kruh Bezpečí se dožadovala trestního oznámení, to však hlučínští policisté odmítli s tím, že vše půjde před přestupkovou komisi v obci. To, že už se jedná o druhé napadení jim bylo víceméně jedno a doporučili jí, aby šla k lékaři a podstoupila vyšetření (stále ji bolel krk).

Ovšem lékařka v Hati, ta je jiného ražení. Když se tam janetina mamka na druhý den ukázala, byla naštvaná a okamžitě zavolala policii, protože už toho měla dost. Ti přijeli a slíbili, že pokud dojde k dalšímu napadení, bude se jednat už o třetí a to už ho můžou vykázat na deset dní z domu.

Co však nikdo nečekal bylo, že hnusák se do Šilheřovic vydal ještě ten den, a opět ji napadl. To už po něm vystartoval otec jejího zetě Aleše, se kterým byl hnusák vždycky jedna ruka a rádi si spolu popili. Jenomže on je, narozdíl od hnusáka, inteligentní a tohle už bylo pořádně přes únosnou mez, takže Janetinu mamku neváhal chránit. Hnusák si však libuje pouze v násilí na ženách a slabších jedincích, takže pokud se mu postaví někdo fyzicky rovný (nebo nedej bože silnější) raději uteče, což udělal i v tomto případě.

Janetina mamka samozřejmě neváhala a ihned zavolala policii, tohle bylo to třetí napadení, o kterém mluvili (desítky dalších napadení z minulosti, které nikdy nehlásila se nepočítají). Přijeli, zapsali si to a na otázku vykázání odpověděli váhavě, že se musí ještě poradit s nadřízeným. Načež odjeli zpět na stanici do Hlučína. Zavolali až večer, o vykázání hnusáka se nezmínili, pouze řekli, že má přijet na stanici a vše sepíšou...

To už jsme doma balili a všude měli krabice s věcma. Do stěhování zbývaly dva dny a Janeta jela do Píště podepsat nájemní smlouvu. Nacpal jsem jí kufr krabicemi a bednami, aby nám toho doma trochu ubylo a zůstal doma, pokračujíce v balení. S Janetou jela i její mamka, sestra Martina a syn.

Za půl hodiny mi zvonil telefon, byla to Janeta. "Ahoj, takže jenom ti chci říct, že Honus si to rozmyslel a nechce nás tam. Dneska tam totiž byl fotr a pomlouval nás..."

Svině, část desátá

Hnusák rozhodně nečekal, že když jí tohle udělá, tak se sbalí a pojede zpátky k dceři. Počítal s tím, že ji bude ponižovat a až se po čtyřech připlazí ke vchodu a na kolenou ho poprosí, tak ji milostivě pustí. A doma jí pak ukáže.

Vzhledem k tomu, že doma měla všechny své věci, včetně peněz, vrátit se musela. Stalo se tak hned na druhý den. Jak se dalo čekat, hnusák zase vyváděl. To hlavní ale mělo teprve přijít večer, nebo spíš v noci. Všechny podrobnosti z té noci sice neznám, ale vím že ze své ženy strhal šaty, že ji celou noc terorizoval a že měla ruku celou modrou od modřin. Pro jistotu hned ráno spálil to oblečení, které z ní strhnul. Janetina mamka si prožila dost drsnou noc.

Rozhodně mu nevadilo, že u toho je i jejich postižená dcera, pro kterou tohle byl asi hodně nepříjemný zážitek! To že hned vedle bydlíme my, mu bylo úplně jedno - věděl totiž, že je zde neomezeným pánem a nikdo mu nic neudělá. Na mě si prý nachystal dlouhou tyčku a vyhoržoval: "Já tě zabiju, mě to za těch pár let stojí! A nikdo tě kurva už nezachrání! Ani ten tvůj boxer, kurva. Já jsem na něho připraveny, divej se...".

Z domu už ji pustit nechtěl a vzal jí všechny peníze co doma měla (z peněženky, z vybraných vkladních knížek), dohromady minimálně 20000,- . Janeta chtěla pohlídat naše holky, protože musela na rychlo do Hlučína, ale on ji už pustit nehodlal. Nakonec se to ale díky Janetě povedlo a její mamka šla k nám hlídat naše holky Jůlinku a Sofinku (pokr. příště).

V tu chvíli už ale byla Janeta i s její mamkou rozhodnuté, že se odstěhujeme(!). Mě to ze začátku celkem nechávalo v klidu, protože podobných rozhodnutí jsem už zažil více, a nakonec to nikdy neklaplo. Ještě na totéž odpoledne domluvila Janeta schůzku s nějakým pánem z Píště, který tam pronajímal dům - to už jsem si začínal myslet, že to tentokrát myslí s tím odstěhováním asi opravdu vážně.

Mezitím jsem se vrátil domů, kde byla i Janetina mamka s postiženou dcerou Martinou. Nálada byla na bodu mrazu a plán byl následující - projít přes hajzla do jejího bytu, aby si mohla sbalit svoje věci, odvézt ji i s Martinou opět k dceři do Šilheřovic a večer se zajet omrknout ten pronájem v Píšti. Aby šlo všechno hladce, přijel i švagr Aleš ze Šilheřovic. Janetina mamka mě varovala před hnusákem, který mi prý vyhrožoval a je na mě už nachystaný. A tak jsem se na něj taky nachystal - vytáhl jsem ze skříně kuši, kterou jsme koupili před pár lety společně s bratry. Jenomže zrada - nemohl jsem najít šipky. Sakra!

Nakonec jsem jenom vytáhl nějakou tyčku, to kdyby mě zase chtěl napadnout nožem, ať mu to mám čím vyrazit. Zastrčil jsem si ji za záda a vyrazil společně s ostatními za hnusákem. Ten však překvapil - když viděl Aleše, tak hned nasadil roli hodného manžela a tchána. Šlo mu to skvěle.

"Pusť mě, přišla jsem si pro svoje věci, jedu pryč," oslovila ho jeho žena.
"Ale jóó, však jasné, klidně pojď, vždyť kvůli tomu nemusíme dělat žádné problémy," odpověděl hnusák (ještě asi před hodinou na ni sprostě nadával přes zamknuté vchodové dveře a dovnitř ji pustit nechtěl).
"Však nikdo žádné problémy nedělá," odpověděl mu Aleš. Už už jsem se chystal jít za nimi, ale na poslední chvíli jsem se zarazil. Bylo více než jasné, že kdybych se před ním ukázal, rozběsnilo by ho to a Janetina mamka by si toho z domu moc neodnesla. Rozhodl jsem se, že se raději ukazovat nebudu, když zatím vše probíhá hladce. Nijak si nelibuju ve sporech a násilí (kromě toho ve hrách :) ) a přestože bych mu moc rád jednu vrazil, otočil jsem se a šel raději domů.

Ale zůstával jsem v pohotovosti a několikrát tam vyslal Janetu, ať se mrkne jak to probíhá a kdyby byl nějaký problém, tak tam naběhnu. Hnusák se prý s Alešem bavil o poruše kotlu, jako by se ani nic jiného nedělo. On se nám totiž do toho všeho ještě pokazil kotel, takže nám netekla teplá voda...

Sbaleno bylo během deseti minut a tak Janetina mamka s Martinou opět odjeli do Šilheřovic. Hnusák zase prskal vzteky, ale nic moc s tím dělat nemohl - byl zde Aleš, a před ním se ještě snažil naivně zachovávat tvář. Jenomže netušil, že se už domů nevrátí - počítal s několika dny, jako obvykle.

Svině, část devátá

Nakonec se ukázalo, že "bolševikovi" jsem nemusel dávat ani ten týden. Po dvou dnech Janetiné naděje a mé naštvanosti z té naděje, vyšlo konečně najevo, kdo že to měl opět pravdu.

Janetin fotr, zase notně posílen alkoholem se naštval, protože jeho žena někam odešla. Nevím jestli si to kvůli chlastu už nepamatoval, nebo mu to neřekla, ale najednou tam nebyla a ho to vytočilo. Automaticky ho napadlo, že je o mojí mamky, a tak se tam vydal. Zazvonil u ní na zvonek a vyštěkl: "Je tam Andula?" Shodou okolností tam mamka opravdu návštěvu měla, ale jeho žena to nebyla, čemuž jednoduše nevěřil. A tak vytasil opět svoje sprostá slova KU a PI ve všemožných kombinacích.

Moje mamka však již nic podobného nehodlala poslouchat a zavolala Janetě, ať si pro něj přijede. Rázem jí tak spadly veškeré naděje na to, že se její fotr někdy zlepší, a konečně pochopila to, co jsem jí říkal já, a co vlastně sama donedávna říkala - že se její fotr NIKDY nezmění a vždy bude tím stejným hajzlem, jakým je teď.

Co bylo dál přesně nevím. Janeta se o tom se mnou moc bavit nechtěla (nedivím se, sám bych se cítil hodně trapně), a moje mamka ví jen to, co se dělo u ní. Každopádně vím, že se stavil cestou v hospodě, kde si asi ještě pořádně přihnul, a při odchodu spadl a "hodil držku" na chodník. Když jsem přijel domů, byl už pryč, prý ho dovezla záchranka, kterou mu přivolali kamarádi ožralci.

Za hoďku ale volali Janetě (kteoru asi někdo uvedl jako rodinný kontakt), že mu vůbec nic není, že si pro něj máme přijet. To jsem důrazně odmítl - do mého auta prostě nikdy nevstoupí! Janeta jim řekla, že pro něj nepřijedem, že je agresivní a dělá nám problémy, takže sestřička (nebo kdo to byl) řekla že ho pošle na záchytku.

Byl jsem celkem zvědavý, jak se asi dostane domů, ale na druhý den ráno se prý objevil doma (pomačkaný a pomočený) a dělal jakoby nic. Prý vůbec na záchytce nebyl...

Na konci června přijela z ústavu jejich postižená dcera (tedy vlastně i Janetina sestra), jako každý rok na prázdniny. Janetina mamka s ní jela zase k dceři do sousední vesnice. Dalo se čekat dusno a také jsme se ho dočkali. Už po pár dnech jí volal, nadával jí a opět se dožadoval jídla. Tehdy jsme zrovna odjížděli na prodloužený víkend k mému dědovi do malé vísky u Šumperka. Cestou se Janeta zmínila o tom, že fotr zase dělá problémy. Jeho ženě dokonce volala jeho sestra, která jí řekla, ať se okamžitě sbalí a jede za svým manželem konat manželské povinnosti. A pokud prý nechce být někde na černé listině, má se vrátit okamžitě. Tomu se mi ani nechtělo věřit - ona jí vlastně normálně vyhrožovala smrtí!

Jeho žena se však rozhodně nehodlala hned vrátit, zvláště né když nejsme doma my. Měla strach. Domů se s postiženou dcerou Martinou vrátila až v pondělí, když jsme už byli doma i my. Jenom co ji dcera Katka přivezla domů, spustil hnusák svoje nadávky a výhrůžky. A tak se všichni na podpadku zase otočili a jeli pryč. Hnusák byl vzteky bez sebe...

Svině, část osmá

[Opět upozorňuji na výskyt sprostých slov...]

Hnusák se však s neúspěchem nehodlal smířit. Své ženě několikrát volal, někdy jí sprostě vynadal, jindy se dožadoval jídla. Když přijela domů (teď už si přesně nepamatuji jestli to bylo hned na druhý den, nebo o pár dní později), pořádně jí vynadal těmi nejsprostějšími slovy a také pohrozil.

Ten den jsem byl v práci a tohle všechno mi říkala Janeta. Když jsem přijel domů, měl jsem sto chutí tam za ním zajít a vrazit mu. Tohle už bylo hodně i na mě, a i když se mě to vlastně netýkalo, nedokázal jsem jen tak stát a těmto nekalostem přihlížet, jak to dělá celá jejich rodina. Nakonec jsem si to však nechal rozmluvit, i když jsem byl vzteky bez sebe.

Večer, když jsme dali malou Sofinku spát, přišel Janetin syn, který měl u hnusáka svůj pokoj, že už se to tam nedá vydržet, protože "děda pořád řve na babi". A tak tam šla Janeta, já jsem prozatím čekal doma. Když se ale ani po deseti minutách nevrátila a já stále i přes tlustou stěnu slyšel řev toho hovada, rozhodl jsem se raději zakročit.

Vešel jsem dovnitř a zůstal stát na chodbě. Poslouchal jsem o co jde a čekal na vhodnou příležitost vstoupit dovnitř. Nemusel jsem ale čekat ani celou minutu a ve chvíli, kdy svou ženu nazval "ta piča zkurvená, zmrdaná, zpičená, ta kurva..." jsem vešel dovnitř. V jeho očích se mísilo překvapení i strach, brzy nato je však vystřídal vztek.

"Je tu nějakej problém?" zeptal jsem se.
"Ty khůůůrvo, co tu chceš kurva? Vypadni ty sviňo, ty kurvo!" začal opět z ostra, ovšem nijak originálně nebo nápaditě. V tu chvíli ke mě přiskočila Janeta i její mamka a obě mě držely. Ovšem zbytečně - v tu chvíli jsem se na nic nechystal, i když ty nadávky mě dost vytočily. Zvlášť, když já jsem ho nijak neurážel.

Rozhodl se také zavolat policii: "Tak ty kurvo, jdu na tebe zavolat policajty, ty sviňo, tady nemáš co dělat ty kurvo zasraná". Připadalo mi to jako vrchol drzosti - on, který své manželce celý den sprostě nadává a nepustí ji z bytu, bude volat policii na mě, který se tomu "zvěrstvu" snaží zabránit? A jelikož jsem stál hned u dveří, rozhodl jsem se, že ho nikam nepustím. Následovala další sprcha sprostých nadávek, a zase klasika o tom, že tady nemám co dělat a že se mám sbalit a vypadnout, protože to je všechno jenom jeho. Na tyto kecy jsem však byl připraven - ukázal jsem prstem nahoru a dodal: "Drž hubu, to vůbec není pravda. Tam, tam nahoře(a zvedl jsem ukazováček vzhůru), to je tvoje! Tohle tvoje není, tak sklapni ty kreténe!". Na to mi odpověděl, že jeho je úplně všechno, i to kde bydlím já - ON to postavil! To ale taky nebyla úplně pravda, zvlášť co se peněz týče.

Hlavním problémem při hádkách s ním je to, že i když mu předkládáte rozumné a nezpochybnitelné argumenty, stále si dokola mele svou, takže je s ním jakákoliv debata nemožná. Chvíli jsem se o to snažil, ale nemělo to smysl.

Podruhé pak proti mě použil taktiku "OVMvSP". Tedy (obrácení veřejného mínění ve svůj prospěch". Vzal svou ženu kolem ramen. Ano, tu stejnou ženu, která pro něj jen před pár minutami byla kurva a piča.
"Podívej se, Ančí, na tu kurvu! Nech nás na pokoji, my se tu máme dobře, tak se do toho kurva nepleť, nemáš tu co dělat! Ty tu kurva ani nebydlíš, ty sviňo, vypadni!". To už (konečně) naštvalo i Janetu a tak mu řekla, že podobné věci už nechce nikdy slyšet, protože bydlím s ní a tak tu nejsem žádným hostem, ale normálně tu bydlím jako všichni. Sprostá slova na mě ale chrlil dál, rychleji než samopal Thompson. Zkusil jsem se k němu dostat a jednu pořádnou mu vrazit, ale neměl jsem šanci projít. Chytil jsem ho aspoň za ruku a chtěl mu ji zkroutit dozadu. Ani to se ale nepovedlo, protože Janeta i s její mamkou mi v tom zabránily. To už jsem byl nepříčetný a myslel jsem že vzteky puknu.

Rozhodně jsem nechtěl odejít, aby si nemyslel že zase vyhrál, a že může v tom svém násilnickém chování vůči své ženě a všem co tam bydlíme pokračovat. Pomalu a nedobrovolně jsem se však soukal zase ven - vrazit jsem mu stejně nemohl a nadávky na něj neplatí. A o nějaké smysluplné debatě s ním, nemůže být řeč. Když už jsem byl zase na chodbě, a vlastně už u vchodových dveří, hnusák sáhl do šuplíku a vytáhl na mě kuchyňský nůž.

Je zvláštní, že jsem v tu chvíli necítil žádný strach. Naopak - neskutečně mě to vytočilo.
"Jak si to sakra dovoluje, na mě vytahovat kudlu?" blesklo mi hlavou. Vzal jsem tedy nejbližší předmět (myslím že nějakou botu nebo co), abych se měl čím bránit v případě prvního výpadu s nožem. Dokonce se mi povedlo udělat i několik kroků vpřed, než mě zase někdo chytl. Byl jsem připraven s ním pořádně zatočit, protože tohle už fakt přehnal. Hnusák však dostal strach a udělal několik kroků vzad. Asi se zalekl mého výrazu, protože jsem byl hodně vytočený, řval jsem jako lev a hodlal mu tu jeho tlamu hodně zmalovat. Nakonec jsem to ale vzdal, také mu pohrozil přivoláním policie (což naštvalo zase jeho) a nedobrovolně raději odešel domů. Měl jsem však ohromný vztek!

Řev a hádka však pokračovaly i po tom, co jsem odešel. Janeta se domů vrátila skoro až za dvě hodiny. Měl jsem ale hrozný vztek. Na toho hajzla, na Janetu, i na její mamku. Nedokázal jsem pochopit, proč proti němu pořádně nezakročí, proč třeba rovnou nezavolají policii. A taky mě dost štvalo, a zároveň mrzelo, že se mě víc nezastanou. Ve chvíli, kdy ten hajzl vzal svou ženu kolem ramen a křičel na mě, ať vypadnu a nechám JE být, mi bylo fakt zle. Opravdu jsem si připadal, jako že já jsem ten špatný, který jim tam přišel dělat problémy. Tenkrát jsem si slíbil, že už se nikdy do ničeho podobného nebudu plést. Dokud se to nebude vyloženě týkat mě, nebo mých dětí, kašlu na to.

Mé rozhodnutí ještě upevnila Janeta, která se vrátila spokojená, že si všichni tři promluvili, a že hnusák všeho lituje, že si uvědomuje jak se chová, ale že potřebuje pomoct. A potřebuje ji od nás všech, protože sám to nezvládne. A že tentokrát tomu už konečně věří že se to povede, a že se její fotr už konečně jednou provždy změní...

Každý kdo tohle čte, si jistě dokáže představit, jak mi z toho všeho bylo na nic. Nejen že si ten hajzl ke mě dovolil nevídané věci, ale on se mě dokonce ani nikdo nezastal. A nejen to - vlastně se ještě postavili na jeho stranu, protože on je ten chudák, který potřebuje pomoct.

Nechci ze sebe dělat největšího borce a psychologa na světě, ale tomu idiotovi jsem to ani na minutu nebaštil. Jednak - nebylo to poprvé co takhle sliboval že se polepší, druhak - ani jsem mu věřit nechtěl, protože ho opravdu nenávidím, a třeťak - bylo to zcela nemožné. Člověk, který se takto chová celý život, se jen těžko v šedesáti letech změní. Je naučený že má vždycky pravdu, že všechno se řídí podle něj, a když náhodou ne, použije sílu. Navíc je chamtivý, závistivý, despotický a neskutečně sobecký, což jsou vlastnosti, které má jednoduše vrozené a nikdy se jich už nezbaví.

Slovy klasika - dával jsem bolševikovi tak týden, maximálně dva...

Svině, část sedmá

Kdo by hňupa neznal, namítal by, že horší to už být nemůže. Omyl...

Janetina mamka se přestěhovala do bytu, kde předtím bydlela moje mamka. Tento byt byl v přízemí, a tak se zde mohla lépe starat o svého nemohoucího otce. Dále také doufala v lepší život bez "hňupa", který zůstával v horním bytě. To se však nepovedlo, a mohla si za to sama - k ní do spodního bytu totiž chodil jako do restaurace - na snídani, oběd i večeři. Vždy se pouze najedl a zase zmizel nahoru, aby nemusel pomáhat s "dědou".

Když děda letos na jaře zemřel, byl dole skoro pořád - oblíbil si totiž pohovku, kterou si Janetina mamka koupila se svých peněz. Prý se mu na ní dobře spí.

Poslední rok byl v péči o "dědu" ohromně náročný a Janetina mamka se ven téměř nedostala. Teprve po jeho smrti se mohla občas podívat ven. Jela třeba na pár dní k dceři do sousední vesnice, kde jí pomáhala s vnoučaty a také obchůdkem, který si tam její dcera s manželem otevřeli. Tyto výlety však nelibě nesl "Janetin fotr", přestože se navenek tvářil že mu to nevadí. Nedokázal si totiž nic uvařit a nakupovat do ledničky by najednou musel ze svých peněz. A tak zuřil.

Vždy, když potom přijela zpátky, jí to dával "vyžrat". Letos na svátek matek tak učinila znovu a po několika dnech u dcery se vrátila domů. Naše malá Jůlinka měla ten den se školkou vystoupení v kulturním domě, a tak se tam ihned po návratu vydala (společně s dcerou, u které několik předchozích dní bydlela a jejími dcerami). Poté se stavily na kafe k mojí mamce, která bydlí hned vedle, a se kterou se už dlouho neviděly.

Po návratu domů je však čekalo "překvapení" - hňup hrozně zuřil a odmítl je pustit dovnitř! Za zavřenými dveřmi jim nadával a neopomněl nadávat i na moji mamku. Já jsem všechno slyšel přes okno, a při první nepěkné zmínce o mé mamce jsem šel ven.
"Co se to tu sakra děje?" zeptal jsem se z ostra, když jsem přišel ke dveřím, ve kterých zrovna stál hnusák a nadával jim (i před vlastní vnučkou). Když mě zmerčil, začal na mě automaticky chrlit nejsprostší slova jaká zná.
"Jo? Tak teda pojď, pojď ke mě blíž a zkus mi to říct do očí, ty hajzle," neudržel jsem se.
"No jo, ty si boxer kurva. Nic jiného neumíš, jenom boxovat, ty sviňo, ty kurvo, ..." odpověděl mi.
Nadávat si přece nenechám, ale to už u mě stála Janetina mamka, její dcera Katka a držely mě. Nevím jestli jsem vypadal tak hrozivě (prý ano, řekla mi později Katka), nebo mě držely jen tak pro jistotu, ale nebylo to třeba. Ani jsem neměl v úmyslu se s ním rvát.

Následovala pak ještě hádka, při které jsem si opět vyslechl jak jsem neschopný, jak si jen kupuju drahé chipsy a Colu, jak se mám sbalit a vypadnout, protože jsem tady jenom jako host, a jak jsem v životě ještě nic nedokázal, zatímco on už aspoň postavil dceři barák. To však nebyla tak úplně pravda a nebál jsem se mu to říct:
"No bodejď, když sis to nakradl!" Tím jsem jej evidentně šokoval a několik okamžiků se nezmohl na slovo. Nakonec rezignovaně odpověděl: "No a co, aspoň něco ty kurvo!". Moji následnou odpověď o tom, že je zloděj, se hned snažil obrátit proti mě.
"Vidíš to Ančí, ta khůrva (ano, přesně takto procítěně to vyslovil) o nás říká že jsme zloději, slyšíš to?." Snažil se tak obrátit "veřejné" mínění proti mě, což se mu pochopitelně nepovedlo.

Nakonec jsem toho měl dost a šel raději domů. Jeho žena toho měla také dost, a tak se rozhodla jet zase zpátky s dcerou. Hňupovi však evidentně "hráblo", protože najednou vyšel ven, vyprovodit je k autu. Vyprovázel je hloupými žvásty o tom, ať se tam mají dobře atp. Vše jsem viděl na vlastní oči, protože jim šla ven zamávat i naše Jůlinka. Hňup jim dokonce vzal tašku, otevřel a zavřel dveře od auta, a zamával! To vše asi půl hodiny poté, co jim sprostě nadával a nechtěl je pustit dovnitř.

Čekal jsem jestli bude mít naše hádka nějakou dohru, ale hnusák měl očividně strach, protože teď byl doma zase sám. Mou domněnku potvrdil tím, že pospíchal domů a hned za sebou raději zamkl...

Svině, část šestá

Když se mamka odstěhovala, nastal relativní klid. Ne že by mamka byla nějak problémová, ale hnusák jednoduše najednou neměl na koho nadávat. Teda kromě mě. Krátce po onom incidentu mi samozřejmě vyhrožoval a sliboval že si na mě někde zezadu počká. Do očí mi to však neřekl nikdy, pouze vyhrožoval za zavřenými dveřmi svého bytu.

Bylo jasné, že ze mě asi začal mít strach, což je samozřejmě dobře. Celý život se totiž cítil jako neomezený vládce a dovoloval si, co se mu zlíbilo. Tento jeho pocit pak ještě umocnilo to, že se konfrontaci s ním každý bránil a všechno mu tedy nakonec prošlo. Konečně poznal, že je zde někdo, komu se jeho chování ani za mák nezamlouvá.

I tento relativní klid však brzy skončil. Tento hňup totiž dlouho bez pomlouvání nevydrží. A tak každé návštěvě, tedy hlavně její mužské části, kterou si zavedl do kotelny se zásobami chlastu, srdnatě vyprávěl zběsilé příběhy o tom, jak jsem ho zmlátil, nebo jak zachránil život mojí mamce a ona se k němu ještě tak hnusně zachovala. Vše pochopitelně nezapoměl okořenit oblíbenými sprostými slovy. Přiznám se, že mi to hodně vadilo. Sice mu každý asi všechno nevěřil, ale vadilo mi, že tam s ním vůbec jsou. Kdybych byl já na jejich místě, řekl bych mu "Tohohle se účastnit nebudu. Říkej si co chceš, já proti němu nic nemám a pomlouvat ho nemíním," načež bych odešel.

Jinak bylo vše při starém - stále jsme nemohli umývat auto, dokonce už i když jsme zajeli do dvora měl spoustu řečí. Stále chodil za děckama a demonstrativně za nimi hned uklízel a nadával. Stále mě provokoval tím, že se motal kolem Jůlinky, přičemž přes den (když jsem byl v práci) si jí ani nevšiml.

Narozeniny neřešil. Ať je měla Janeta nebo jeho žena, nestaral se, většinou ani nepopřál. Když mu však na narozeniny někdo nic nedal, zuřil. Vrcholem byly narozeniny Jůlinky v předchozím roce, když se na ně úplně vykašlal, zatímco jeho žena (tedy Jůlinčina babička) vymýšlela co jí koupit. Nakonec jí koupila mluvící panenku Chou-Chou, která nepatří k nejlevnějším. Když to zjistil, okamžitě začal tvrdit že to je vlastně společný dárek a v den oslavy panenku dokonce vzal. Při blahopřání tak babička Jůlince neměla co dát, a hnusák se objevil o hodinu později s tím, že tento dárek je od něj!!!

Na svoje kulatiny (také rok předtím) pozval Janetinu sestru s rodinou na opékání. Na zahradě přichystal velkou párty - donesl párky, krabicové víno a parádní magneťák (viz foto), protože co by to byla za párty bez pořádného hudebního nářezu z rádia Čas. Ve stejnou dobu zde ale byly kolotoče, takže děti daly logicky přednost kolotočům. Kdo má děti ví, jak to většinou dopadne - stráví zde se svými ratolestmi celé odpoledne, až do vyprázdnění peněženky. To se stalo i tentokrát a tak se všichni vrátili celkem pozdě. Hnusák už mezitím nervózně chodil sem a tam a čekal. Když se konečně vrátili, začal nadávat, takže se rodina sbalila a jela okamžitě domů. Nakonec usnul sám,"ožralej", venku na zahradní židli s nahlas hrajícím rádiem.

Když už s námi nebydlela mamka, informace o něm se ke mě dostávaly jen zřídka. Ale nakonec to je možná dobře, protože i to málo mě neskutečně vytáčelo. Kritizoval například, že si občas kupuji chipsy Pringles, že si s bráchou někdy dám doutníček a pivo Hoegaarden, že si semtam koupím Coca-Colu nebo plechovku Energy drinku. Vadilo mu, že když mě kolega přiveze z práce, tak s ním ještě tak čtvrt hodinky klábosím venku. Dokonce mi to každý den počítal a nadával, že se tam nemám co vykecávat, když mám doma těhotnou ženu (asi jsem jí měl už čtvrt hodiny podpírat břicho nebo co). Vadilo mu dokonce i to, když jsem si vzal dovolenou. A samozřejmě nepřestal kritizovat šílenou spotřebu počítače, kterou se snažil omezovat občasným vypnutím hlavního jističe. Nakonec jsme si raději nechali namontovat vlastní hodiny (na spotřebu elektriky), aby už konečně zavřel zobák a nestaral se o nás.

Janetina mamka, tedy hňupova manželka, se společně se svou sestrou staraly o svého otce. Byl už starý, nemocný a vyžadoval neustálou péči. V péči o něj se střídali - jeden měsíc byl zde, druhý měsíc u její sestry. Tehdy vzniklo mezi rodinami několik sporů, které se točily většinou jen kolem jediného tématu - peněz. A na začátku každého z těchto sporů byl také jen jediný člověk - Janetin fotr. Jeho manželce to bylo jedno - nestarala se o vlastního otce kvůli penězům. Jedno to ale nebylo hňupovi, který otázku peněz a opatrovného vytahoval u každé rodinné sešlosti a zapříčinil tak mnoho sporů. Důležité je ovšem zmínit, že on ruku k dílu nikdy nepřiložil a o "dědu" se nikdy nestaral.
S postupem času se stav "dědy" zhoršil a byl tak odkázán pouze na lůžko, nebo křeslo. Tím se péče o něj radikálně ztížila. Janetina mamka tak zůstala na vše sama, neboť její sestra už to dále nezvládala. Hňup se však ani v tomto těžkém období nesnažil moc pomáhat. Občas pomohl "dědu" dostat do vany nebo na zahradu, ale to jen výjimečně. O penězích však mluvil pořád a neustále si nějakém nárokoval.

Život s ním byl nesnesitelný, a jen málokdo si toto dokáže třeba jen představit. Nechápal jsem, že Janeta, nebo její mamka můžou být tak moc splachovací a tohle jeho chování víceméně přecházet. Sice na něj nadávaly, kritizovaly jej a nesouhlasily s ním, ale nadále se s ním bavily jakoby se nic nestalo a to vždy celou situaci jen zhoršilo, neboť tím posílily jeho pocit neviny a beztrestnosti.

Bohužel však jeho "nejlepší" dny měly teprve přijít...

Svině, část pátá

[Předem upozorňuji, že tato část obsahuje sprostá slova, která však nejsou nijak přikrášlená - veškeré citace jsou zde napsány přesně tak, jak byly vysloveny.]

Zpočátku jsem neměl moc radost z toho, že chce jít mamka pryč. Bylo to fajn a jen díky ní jsem se tu z toho všeho nezbláznil. Představa, že tu už nebude ani ona, mě děsila. Ale potom jsem pochopil že tady vydržet nemůže. Soužití s tím "hnusákem" bylo čím dál těžší a jediným východiskem bylo odstěhovat se. Mamce taky určitě pomohlo, že nastoupila do práce, a to u nás na obci. Sice to nebyla snadná práce, ale poznala spoustu super lidí, kteří pracovali s ní, a i to jí pomohlo se odreagovat.

Obec nechala v budově nad dětskou lékařkou udělat čtyři byty. Na nájemníky vypsala výběrové řízení a mamce tak svitla naděje, že by se mohla odtud odstěhovat. Ve výběrovém řízení nakonec vybrána byla a šťastnější jsem ji snad ještě neviděl.

Také my občas pomysleli na odstěhování. Psychický teror toho "hovada" byl ohromný. Jak dobře by nám bylo bez něj. Dokonce jsme už měli vyhlídnutý pronájem jednoho domu v Bolaticích, ale z toho nakonec sešlo. Kvůli penězům. Zdálo se, že jsme navždy odsouzeni s ním bydlet.

Když se blížilo stěhování, zhoršilo se i hnusákovo chování. Pár měsíců předtím, když k mamce přijel brácha Martin s rodinou, byl hnusák zrovna venku. Když viděl že přijeli, šel domů a cestou si neodpustil poznámku "Už jsou zase tady, kurvy jedny". Neuvědomil si ale, že už je na chodbě, kam zrovna vešla mamka a všechno tak slyšela. Taky se pořádně leknul, když ji uviděl. Teď už se však nerozpakoval nadávat sprostě kdykoliv, kdekoliv a před kýmkoliv. Pár dnů před stěhováním se s ním dostala do křížku mamka. Sprostě jí nadával a sliboval, že "...tu kurvu (myšleno mě) ti dostanu do kriminálu". Řekl i spoustu dalších věcí a já toho měl už dost. Nechtěl jsem si to nechat, ale zase jsem poslechl ostatní a raději v klidu vychladl doma.

O něco později byl svědkem nadávek můj bratr Jarek, který s mamkou v té době bydlel. Ona byla zrovna v práci, když "hnusák" přišel k sobě do bytu (jeho byt byl nad mamčiným) a začal na ni sprostě nadávat, že je "kurva a piča. Měl toho plné zuby už i on. Navíc slyšel všechno, slovo od slova. Vyšel proto na chodbu a varoval ho aby s tím přestal, pokud nechce dostat.
"No jo, vy jste všichni boxeři" odpověděl mu na to. Jak incident pokračoval dál, už přesně nevím. Vím jen to, že "hnusák" se bratra asi bál a tak raději zalezl, i když prý s tyčkou v ruce a sprostými nadávkami v "hubě".

Pak přišlo samotné stěhování. To hlavní mamce pomohli kolegové z práce v pátek, kteří navíc půjčili traktůrek s vlečkou, čímž vyřešili problematické stěhování velkého nábytku. Ostatní jsme vozili autem. Dále jsme pokračovali v sobotu. Bylo toho ještě dost a tak přijel na pomoc i druhý brácha, Martin. Po obědě jsme přistavili auto a naložili další věci. Janetin fotr šel zrovna kolem a jenom jsem slyšel jak si pod nosem brblá "Kurva, všude jenom bordel...". Jeho drzost byla obdivuhodná.

Zastavil se v kotelně a v tu chvíli vyšli ven i ostatní - oba bráchové, mamka a dcera od Janety, která nám také pomáhala. Janetin fotr se zastavil před kotelnou, což bylo jeho útočiště - zde popíjel a pomlouval se svými kamarády-opilci. "Kurvy jedny" řekl docela nahlas a šel se schovat do své kotelny. Nemohl jsem tomu uvěřit! "Slyšeli jste to?" zeptal jsem se, "řekl že jsme kurvy!" Ostatní nechápali a každý jsme stáli a nevěděli, jestli nad ním mávnout rukou, nebo se do něj pustit (takový pocit jsem měl aspoň já). Plné zuby těch jeho urážek však už měla i moje mamka, která se okamžitě otočila a šla za ním do kotelny. Pro jistotu jsem šel hned za ní.

"Prosím tě Edo, můžeš mi říct proč nám tak nadáváš a říkáš že jsme kurvy?" zeptala se k jeho překvapení mamka, když otevřela dveře kotelny.
"Ale co? Já ne, já nic neříkal, já jsem jenom nadával že mám rýmu" snažil se ze všeho vymluvit svým typickým způsobem a tónem "hodného beránka". Jeho nadávky jsem ale slyšel velmi dobře a už jsem toho měl za celou dobu opravdu dost. Stejně tak, jako toho jeho věčného lhaní.

"Co kecáš!" zařval jsem. "Já jsem tě slyšel, říkals že jsme kurvy!"
"Nee, já jsem nic neříkal, já proti Vám nic nemám" snažil se pokračovat ve lhaní hnusák, dokud si však nevšiml mě a toho co říkám. V tu chvíli zmizel i jeho křečovitý úsměv.
"Jenom tu kurvu zkurvenou, tu piču, tu sviňu..." vybuchl najednou, ukazujíc na mě. To byla poslední kapka a moje trpělivost přetekla. Udělal jsem dva kroky vpřed, rozmáchl se, a napřáhl pěst. V poslední chvíli jsem si to ale rozmyslel, připadalo mi to příliš drsné, a tak jsem jej do ksichtu udeřil pouze dlaní.

"Hnusnák" zavrávoral, vzpamatoval se, a pokračoval v nadávkách. "Ty sviňo, ty kurvo jedna, a jdu na tebe volat policajty, ty kurvo...". Když procházel kolem, nedalo mi to a ze všech sil jsem jej aspoň žduchnul. "Ožralej hnusák" ztratil rovnováhu, spadl na mamčino kolo a narazil "tlamou" o dům. Automaticky jsem udělal krok vpřed a chtěl pokračovat, než mě však odstrčil brácha. Teprve v tu chvíli jsem se trochu probral a uvědomil si co se vlastně stalo.

Janetin fotr šel do svého bytu pro telefon, aby na mě zavolal policii. Narazil však na problém - neumí telefonovat. Dal proto svůj telefon manželce, kterou celý život mlátil a psychický týral. "Na, zavolej mi policajty, na tu kurvu," rozkázal. Nenechala si však nic přikazovat a telefon mu zase vrátila. Následně teda vyšel zase ven, aby nám nadával. To už jsem ale raději seděl v autě, kam mě odvedl druhý brácha, abych vychladl.

Hádka však pokračovala dále a jenom jsem slyšel nadávky na mě, mojí mamku, naši rodinu, o tom jak se mamka nestará o svého otce, "za dobrotu na žebrotu" a další hlouposti. Po skoro deseti minutách přišel brácha do auta a řekl: "No, tak nakonec dobře žes mu dal!". Tím bylo řečeno vše. Vyrazili jsme raději pomáhat se stěhováním. Ten den se už nic mimořádného nestalo. Přišly pouze očekávané výhrůžky, že si na mě počká a zezadu mě zabije a tak podobně.

Rovnou se přiznám, že jsem z celé události necítil nic jiného, než pouze příjemný pocit. Příjemný pocit z toho, že jsem mu konečně mohl vrátit to, co si zasloužil a o co si tak celou dobu koledoval. I když se mu vlastně nic nestalo, bylo dobře že také poznal, že si nic nenechám(e) líbit a že nám nemůže jen tak beztrestně nadávat, jak se mu zlíbí. Taky jsem byl rád, že se do něj pustili všichni, včetně jeho ženy. Konečně pochopil, že se ho nebojím a že by se, naopak, měl bát spíše on! Byl jsem však velmi naivní, když jsem si myslel že konečně přestane a dá si pozor...

Svině, část čtvrtá

Po tom, co si dovolil napadnout svou ženu, a to klidně před všemi ostatními a za bílého dne, se vztahy mnohem zhoršily. Sice se všichni snažili přetvařovat a nenabourávat tak představu o spokojeném životě a super vztazích. Já se tomu ale bránil, nedokážu se chovat hezky k "člověku", který je schopen takových hnusných věcí. Brzy jsem byl jediný, který se s ním nejen nebavil, ale který se mu zároveň vyhýbal.

Po necelém půl roce jsem trochu polevil i já. Nejsem konfliktní člověk a nerad jsem s někým na nože. Jednoho dne ledy povolily, něco po mě potřeboval a tak jsem mu vyhověl. Jenomže jsem nečekal, že tento den mi ještě přichystá "překvapení"...

Není lehké vychovávat nevlastní dítě, na toto téma bych mohl napsat dokonce stejně dlouhý příběh na pokračování, jako je tento. Zvlášť, pokud se jedná o nějaké problémové a rozmazlené dítě, jako byl (je) Janetin syn. Zejména jsme se snažili ho odnaučit věci, jako lhaní, v čemž byl on mistr. Tenkrát nám kočka shodila květináč. O nic by nešlo, kdyby v něm nebyla nějaká nově koupená a dražší rostlinka (omlouvám se, ale v kytkách se nevyznám, takže už opravdu nevím co to bylo). Janeta byla hodně naštvaná a kočku jsme chtěli vyhodit z domu. Než se tak ale stalo, přišli jsme na to, že to nebyla kočka, ale právě Janetin syn Honza, což mě pochopitelně hrozně vytočilo.

Mnohem víc mě však vytočil fakt, že mu tuhle lež poradil Janetin fotr. Když jsem dodělal co potřeboval, sedl jsem si k ostatním ven. Trochu se mi ulevilo, že se vztahy posunuly k lepšímu, i když jsem jej stále neměl moc rád. Některé věci člověk prostě nezapomíná. Netrvalo dlouho a opět mě naštval. Jak jsme tak seděli venku, on dojídal zmrzlinu z plastové krabičky. Ukrajoval si ji ostrým kuchyňským nožem. To mi bylo úplně jedno - když se řízne, jeho problém. On tímto způsobem ale nabízel tu zmrzlinu i naší malé dvouleté dceři! To se mi už pochopitelně nelíbilo a tak jsem mu to taky řekl. Ani si nepamatuju co mi tenkrát odpověděl, jen vím že jeho reakce byla docela podrážděná. Na nesouhlas totiž tento "člověk" zvyklý není.

To ale ještě nebylo všechno, po několika minutách vytáhl onen incident s lhaním. Měl z toho ohromnou legraci a chlubil se tím, jak jej k tomu všemu navedl. Nevěřil jsem vlastním uším - nejen že to udělal, ale on se tím ještě chlubí! A má z toho srandu! Takže jsem se do toho zase vložil a řekl mu, že to moc sranda není, že jsme kvůli tomu chtěli vyhodit kočku. Než jsem mu stihl dodat, že tohle je špatná výchova, řekl že "lepší vyhodit kočku než děcko". Tehdy jsem poznal jak těžká je s ním diskuze - jako by člověk mluvil s blbě naprogramovaným robotem, který stále mluví svoje nesmysly a na rozumné argumenty ani nereaguje.

"Snažíme se ho s Janetou vychovávat tak, aby nelhal" pokoušel jsem se mu vysvětlit jasnou věc. "No však ty ho nevychováváš...ty ne" odpověděl mi na to. To už mě ale opravdu vytočilo, a tak jsem mu už notně zvýšeným hlasem řekl, aby se do naší výchovy nepletl, protože to je naše věc. To už ale nejspíš vytočilo i jeho a nečekaně vyskočil a s nadávkama se na mě vrhnul. Nadávky jsem mu vrátil a šel mu naproti. Tenkrát chybělo hodně málo a byla by z toho pěkná rvačka. Těsně předtím nás ale od sebe odtrhly - Janeta mě, Janetina mamka jeho. Sám jsem se nepoznával - vždy jsem byl klidný člověk, nikdy jsem se neporval a nikdy jsem rvačce ani nebyl blízko. Tento styl řešení problémů prostě neuznávám, ale jako bych najednou tušil, že s ním to asi jinak nepůjde.

Z nadějného smířlivého dne se tak stal den opačný. Naštvaný jsem byl i na přítelkyni, protože se mě nejen nezastala, ale ještě mi za tento incident nadávala. Trvalo snad týden, než jsme to mezi sebou jakš-takš vyřešili a vše si vyříkali. Bylo ale jasné, že s tímto hnusákem jsem skončil. Začal jsem ho nenávidět a nedokázal jsem ani být v jeho blízkosti. On o mě začal šířit pomluvy, zejména mezi Janetinou rodinou. Jestli tomu věřili však dodnes nevím, faktem ale je, že s ním vždy zůstali a ty jeho hlouposti poslouchali. A možná dokonce i přikyvovali. On si byl mé nenávisti k němu vědom (koneckonců ke mě cítil to samé) a tak se mě snažil ještě provokovat. Schválně se pořád točil kolem mé dcery, protože věděl že mě to vytáčí. Přes den si ji vůbec nevšímal, jakmile jsem však přišel domů, byl pořád u ní.

Podobné naschvály dělal i mojí mamce. Vždy, když jsme jí dali Jůlinku na hlídání, přišel ven a vzal ji nahoru k sobě domů. Většinou ji na něco nalákal, ono to u malých dětí zase není tak těžké. Mojí mamce to rvalo srdce, cítila se hrozně a já se nedivím. Štvalo mě to taky, ale nedokázal jsem s tím nic dělat. Přes den jsem byl v práci a Janetě to bylo jedno, takže to neřešila.

Já jsem jej nenáviděl opravdu hodně a marně jsem hledal někoho, koho jsem za celý život nenáviděl více. Postupně začínala mít stejné pocity i moje mamka. "Hnusák" totiž stále připomínal, jak moc musí platit inkaso a kolik spotřebujeme vody apod. Stále jí tak dával najevo, že platí málo. Taky chodil kolem baráku, a zkoumal kde všude se svítí, v zimě zase kde všude má otevřené okno. Když nebyla doma, procházel se jí po bytě, kde manipuloval s topením a zavíral jí okna. Když se mu zdálo, že všichni nějak moc svítíme, vypnul nám elektriku. Když jsme zaparkovali o 10cm dál od plotu než obvykle, chodil kolem a nadával(sprostě). Když jsme někam postavili kolo, šel a přenesl nám ho jinam. K tomu stále dokola opakoval, že spotřebujeme moc elektriky a že se nediví, protože počítač sežere tisíc watů. Podobných věcí bylo nespočet a já už si všechno snad ani nepamatuji. Zkrátka - soužití s ním začalo být nesnesitelné. Pochopila to i moje mamka, která se začala poohlížet po jiném bydlení.

Svině, část třetí

První ostřejší incident přišel na podzim. Moje mamka tenkrát zařídila dřevo - přijeli jsme do lesa a mohli si nařezat a odvézt co jsme chtěli. Tenkrát mi pomáhal i můj bratr Martin, který to pro nás zařizoval s mamkou. Sehnali jsme tedy traktor a vyrazili. Janetin fotr si na řezání stromů přizval svého nejlepšího kamaráda, neskutečného vola a odporného ožralu, Buriho. čekala nás pořádná makačka.

Velmi brzy jsem však začal prskat vzteky, protože tenhle "Buri" se ukázal jako naprosto neschopný člověk. S námi byla v lese i rodina od bráchovy manželky. Když oni již měli obrovskou hromadu dřeva, my byli teprve v polovině. Nejen že tenhle "Buri" byl hrozně pomalý, ale řezal velmi nesystematicky a tak to šlo jen velmi pomalu. Zde se sluší dodat, že to byl právě Janetin fotr, kdo "Burimu" ukazoval co má pořezat. Prostě dva šašci. S bráchou jsme byli dost naštvaní, protože jejich vinou zde budeme tak do večera, říkali jsme si. Na naše námitky a rady samozřejmě ani jeden z nich nereagoval.

Nakonec jsme konečně dořezali dostatečný počet stromků. Druhá skupina už dávno nakládala... Nakládání na vlečku však bylo asi tím nejhorším, protože některé kusy pořezaných stromů byly šíleně těžké. Tenkrát jsem se naštval podruhé, protože Janetin fotr se rozhodl jet domů. Že prý to doma bude všechno mezitím připravovat. Nemohl jsem věřit vlastním očím a uším! Celou dobu se flákal, jenom chodil s "Burim" a ukazoval mu, které stromy pořezat. A když už všechno bylo pořezané a zbývalo to jen nanosit na kraj lesa k vlečce, pořád hekal a dělal že už nemůže, nebo že jej něco bolí, takže jsme to všechno odtahali jen my ostatní.

Nakládání byla hrozná makačka. Už jsem byl úplně vyčerpaný a bez sil. Spravedlivě však musím uvést, že "Buri" makal jako šroubek a nakládal jako o život. Vše se nakonec povedlo a odpoledne jsme se vrátili domů, kde nás pro změnu čekalo vykládání. Traktor dřevo vysypal před branku, takže zbývalo vše odnosit ke garáži(asi 20m do kopce), popř. na zahradu. Janetin "fotr" mezitím všechno nachystal - otevřel bránu. Toť vše, protože nic jiného nebylo třeba chystat, prostě se mu jen nechtělo makat. Říkal jsem si, že si aspoň mákne teď, ale to jsem byl na omylu. Stoupl si na cestu a jen podával polena ostatním, kteří jej nosili přes celou zahradu a tam ukládali. Jen pro úplnost - některá polena byla hodně velká, a tedy i dost těžká. On si ale opět vybral tu nejjednodušší práci, a klidně nechal ostatní dělat tu těžkou. Takže moje mamka, Janetina mamka, Janeta sama, její děcka, já a "Buri" jsme nosili těžká polena, zatímco svině nám je jen podávala. Toho už jsem měl ale dost, a tak jsem mu řekl že jeho práce je zbytečná, že by spíš měl pomoct nosit, protože podávat to umí každý a navíc to ani není potřeba. Vzpomínám si, že se tomu jen smál a celou věc zahrál do autu jako legraci. Vím však jistě, že jsem ho tím pěkně naštval, protože před ostatními jej takhle nezkritizoval ještě nikdo.

Dohru to pak mělo doma, když jsem se po této fušce konečně vysprchoval a mohl se v klidu najíst a blbnout s dcerou. Přišla k nám domů Janetina mamka i fotr, což tenkrát nebylo nic neobvyklého. Docela jsem ale zíral, že se ten "člověk" vůbec neumyl, přestože byl spocený a smrděl na dálku, a přitom jsme skončili už před hodinou. Co bylo horší - pořád se cpal k dceři a dával jí pusu. Bylo mi to velmi nepříjemné, zvlášť když se ani neumyl a prohodil jsem něco jako že by se měl nejprve umýt. Také si vzpomínám, že jsem použil slova "humus", což se ho hodně dotklo a dal mi to podrážděně najevo. Nic vážného, prostě jen krátká podrážděná reakce, ale cítil jsem, že pohár trpělivosti se už asi naplnil.

Tento pohár ale samozřejmě jednoho dne přetekl. U mojí mamky byla zrovna na návštěvě její sestra, tedy moje teta. Už si přesně nepamatuju, jestli byl ožralej (jiné, třeba spisovné slovo napsat prostě nemůžu) nebo ne, ale ono to je celkem jedno. Prostě jednoho dne opět napadl svoji ženu, a to za bílého dne, venku, před zraky kolemjdoucích. Zbaběle zezadu, když odcházela od nás. Tenkrát se do něj samozřejmě pustila i Janeta, ale vysloužila si pouze ty nejsprostější nadávky (pi.., ku...). Jak může někdo takhle hnusně nadávat vlastní dceři??? Následovalo, (tenkrát poprvé) dnes už jeho legendární, vyhazování z domu. Vyřvával že máme všichni vypadnout, že to je jeho barák a že tam nikdo z nás nemá co dělat.

Když jsem se do dozvěděl (byl jsem tehdy v práci), nemohl jsem tomu uvěřit. Zejména proto, že se tak dlouho držel a dával si pozor, a najednou to udělal před všemi, i před mojí tetou. Hrozně jsem zuřil a byl odhodlán mu hned jednu vrazit. Tohle si přece dovolovat nemůže. Janeta, mamka, teta, i mamka od Janety mi to ale rozmluvily. Nepřipadalo mi však správné, aby za takovýto čin nebyl potrestán. Dokonce ani nikdo nezavolal policii! Pro mě osobně tento člověk skončil, od té doby jsem jej měl na prvním místě mého "Black Listu", tedy lidí, které nesnáším. Rozhodl jsem se, že s ním nebudu nijak komunikovat, ani jej zdravit apod. Ono zdvořilostní "dobrý den" přece nebudu říkat někomu, komu ted dobrý den opravdu nepřeju.

Nutno dodat, že tento můj bojkot ihned zaregistroval a v té době na mě nenechával nit suchou. Ale samozřejmě jen když jsem u toho nebyl. Čas plynul dál a postupně se vše zase uklidnilo. Ostatní s ním normálně komunikovali, z nákupu mu vozili co žádal, a pomáhali kdykoliv to potřeboval. Prostě se snažili na vše zapomenout a pro jistotu jej raději nedráždit. Tento přístup se mi však vůbec nelíbil.

Svině, část druhá

Tak jsme se odstěhovali. Janetin fotr se víceméně uklidnil. Pryč byly sprosté nadávky jeho ženě, pryč byly fyzické útoky na ni. Jednoznačně jsem k tomu dopomohl já, i když nevědomky. Přede mnou se totiž musel chovat normálně, protože jsem tam byl "nový", a o jeho minulosti jsem teoreticky nevěděl nic. Nechtěl přede mnou vypadnout z role, kterou tak pečlivě hrál.

Za půl roku se zde přestěhovala i moje mamka. Neměla kde bydlet a tak jsme využili prostor bývalého obchodu v části domu, kde bydleli Janetiny rodiče. Bylo zapotřebí zde udělat spoustu úprav, instalatérských i zednických prací. Moje mamka to financovala a utratila tak veškeré svoje úspory z posledních let. V domě byla další "nová" tvář a tak měl Janetin fotr o důvod víc se přetvařovat.

Když se tak podívám zpět, byla to jen otázka času, kdy ze své role vypadne a ukáže svou pravou tvář. Já jsem si od něj začínal držet odstup. Zjistil jsem, že mi tento člověk zrovna moc sympatický není. Nelíbilo se mi jak se chová, co dělá, nelíbil se mi styl jeho života, jeho názory, prostě nic. Rád pomlouval, vymýšlel si spoustu nesmyslů a vydával je pak za fakta. Pořád se mu něco nelíbilo a když jsme něco dělali venku, do všeho se pletl. Bral nám hadici z ruky, když jsme umývali auto, aby nám ukázal jak se to má správně dělat. Svým způsobem se pletl do výchovy, zejména mých nevlastních dětí. Měl hloupé připomínky, když jsme si něco koupili a stále to kritizoval - jen tak jako z legrace, ale moc dobře jsme věděli, že to myslí vážně. Pokaždé když jsme přijeli z nákupu, ochomítal se kolem a díval se, co jsme si koupili. Když nasával alkohol, byl ještě mnohem nesnesitelnější než obvykle. Brzy jsem přišel na to, že ho prostě moc nemusím, a že věčné "okřikování" jeho ženy má své důvody. Snažila se jej jen donutit, aby nám dal pokoj a nestaral se o nás.

Moje mamka bydlela vlastně pod nimi v provizorně zrekonstruované části. Sice mu byla nablízku, ale zase mohla slyšet a vidět spoustu věcí, které nám (mě) unikaly, protože jsme bydleli v jiné, oddělené části domu se samostatným vchodem. Ani ten nejlepší herec se nedokáže přetvařovat věčně, minimálně ve svém hnízdečku tu masku shodí. To bylo právě ono a moje mamka byla vlastně hned u zdroje.

Vždy tvrdím, že za vším jsou peníze. I zde byly peníze tou víceméně první vlaštovkou neshod, ačkoliv jsem toho "člověka" už v té době moc v oblibě neměl. Peníze jsou pro něj všechno. Je chamtivý a za penězi by se i po kolenou plazil. Už hodně dlouho hraje nemocného a dokonce dostal částečný invalidní důchod (prý má cukrovku). A tak tedy sedí už mnoho let na zadku doma, místo aby se trochu snažil si třeba pravidelně přivydělávat, protože jeho "nemoc" jej v ničem neomezuje. Ale mu naprosto vyhovuje tento stav - sedí si doma, zatímco jeho žena pracuje a platí všechno, od inkasa po jídlo. To už samozřejmě teď neplatí, protože Janetina mamka je již pár let v důchodě.

A tak náš "člověk" začal mluvit o obrovské spotřebě elektriky, plynu i vody. Nejčastěji právě před mojí mamkou, která ale poctivě platila, a to dokonce víc než ve svém malém bytečku spotřebovala. Ale nestěžovala si - říkala si, že je rádá že může někde bydlet a že zase naplatí nájem , takže to neřešila (přestože vlastně zaplatila rekonstrukci bytu, který jí nepatří, což mělo být podle původní dohody, místo nájmu). Tomu chamtivcovi to ale brzy začalo být málo, a tak stále nenápadně připomínal obrovskou spotřebu všeho. Elektriku vyčítal nám (možná i oprávněně, bylo dás také nejvíce), vodu zase mojí mamce. Na nekonečné zalévání betonového chodníku, thůjí kolem plotu a dalších nesmyslů si však nevzpoměl.

Nejhorší to bylo, když za mamkou přijel na návštěvu někdo z mých sourozenců s dětmi. Ze začátku se mu dařilo se přetvařovat a dělat že má všechny děti rád. Později už mu to moc nešlo a nakonec svoji nevoli už ani neskrýval. Stále chodil kolem dokola po dvoře, uklízel koloběžky a jiné hračky, které tam děti zrovna položily, a ke kterým se zase brzy vrátí. Když si nikdo deset minut nehrál na písku, už ho chodil přikrývat. Když zůstalo odrážedlo na čtvrt hoďky u branky, už ho bral a uklízel pod balkon. Stále častěji u toho navíc měl vzteklou grimasu, brzy přidal i nadávky.

Já si těchto věci všímal jen málo. Většinou jsem to přehlížel, nechtěl jsem si přiznat jak hnusně se chová, jinak bych se už asi neudržel a vyříkal si to s ním. Trpěla tím hlavně moje mamka, která se zde nikdy necítila jako doma, ale spíš jako nechtěný nájemník. Já ji ze začátku spíš uklidňoval a nechtěl jsem aby si to myslela ale aby se zde cítila uvolněně, šťastná, prostě jako doma. Ale snaha to byla marná, protože situace se nelepšila, řekl bych že spíš naopak. I sestra s bratrem si jeho chování začali všímat a tím pádem zde se svými rodinami začali jezdit méně.

Má nechuť k tomuto člověku den ode dne rostla a pomyslný pohár trpělivosti se pomalu začal plnit. K tomu aby přetekl, už moc nechybělo.

Svině, část první

Všichni máme nějaké ty známé a oblíbené lidi, zrovna tak jako ty neoblíbené, které rádi nemáme. A přesně o jednom takovém neoblíbeném bude tento článek. A protože to není jen tak ledajaký neoblíbený, ale rovnou ten nejhorší ze všech, budu tento článek muset rozdělit na pokračování - pár vět prostě nestačí.

Tento "člověk" je hnusný obtloustlý šedesátník, s odpornými šedivými vlasy, načervenalým obličejem z alkoholu a odpudivým smetákem pod nosem (knír). Mezi nejvýznamější vlastnosti tohoto despoty patří žárlivost, chamtivost, lenost, pohodlnost, panovačnost, krutost, přetvářka, lhaní a závist (určitě jsem ještě na nějaké zapoměl, ale to je jedno - pro základní charakteristiku to, myslím, bohatě stačí). A nejsilnější z těchto vlastností je právě ta poslední. Je totiž tak závistivý, že význam slova závist posunul na novou úroveň.

A kdo že to vlastně je? Můj budoucí tchán...

Když jsem se seznámil s mou přítelkyní (a teď už vlastně i snoubenkou) Janetou, o jejím otci jsem toho moc nevěděl. Teprve později se ke mě dostaly náznaky, že se ke své manželce nechová zrovna nejlépe. Napovědět mi mělo i to, že Janeta mu nikdy neřekla jinak než "fotr", což bych kupříkladu já o svém tatínkovi nikdy neřekl. Ale ono to své důvody mělo, jen jsem to tenkrát ještě netušil. Ani jeho žena se k němu nechovala zrovna nejlépe, nehezky řečeno na něj pořád štěkala. Za cokoliv co řekl, třeba i v legraci, jej hned zprdla. A tak jsem nabyl milného dojmu, že si o jeho hnusné chování vlastně říká sama. To jsem se ale šeredně spletl, a vlastně tak skočil na jeden z jeho hlavních triků - na naprosto dokonalou přetvářku, hraničící až s herectvím.

Osobně jsem proti němu však v té době nic neměl. Choval se ke mě celkem dobře, na všechny kolem byl milý, přátelský. Rok a něco poté jsme se přestěhovali k nim - Janeta zde měla vlastní, přistavěnou část domu. Těsně před stěhováním bylo třeba provést ještě nějaké úpravy. Co se vody a topení týče, pomáhal nám Janetin švagr Aleš, což je zase naopak jeden z těch nejhodnějších lidí co znám. Už tenkrát jsem si všiml, že její otec se do všeho moc plete a že často kritizuje Alešovu práci, přestože tomu sám moc nerozumí (Aleš byl naopak na tohle odborníkem). Nechápal jsem to, ale bral jsem to jako klasickou vlastnost těchto brblajících dědků v důchodě, nebo těsně před ním.

Co se mě už ale dotklo, byly jeho řeči, které vedl jednoho dne, když si pravděpodobně řádně přihnul něčeho ostřejšího. Z nepochopitelného důvodu si začal dělat "legraci" z mé postavy, což bylo celkem zajímavé vzhledem k faktu, jaký on je hnusný tlouštík. Brrrrr. V trapných průpovídkách však pokračoval a na mou námitku, proč s některými pracemi nepočkal až přijedeme z dovolené, začal předvádět jak mám obě ruce levé a hrozně se tomu smál.

Bylo mi trapně. Já jsem se až doposud k němu choval hezky, dokonce s určitou úctou, a to i navzdory jeho neomalenému chování když nám pomáhal švagr Aleš. Navíc jsem se snažil pomáhat se vším možným, dobře jsem si uvědomoval že tohle bude náš byt a tak je to zejména moje starost. A i když jsem nepatřil zrovna k domácím kutilům, myslím že vyčítat mi nikdo nic nemohl. Tohle ale byla rána pod pás, navíc nepochopitelná, protože jsem se i ten den choval velmi přátelsky a on na mě takhle.

Cestou domů (tedy do toho, který jsme se chystali opustit) jsem nepromluvil ani slovo. Hrozně mě to mrzelo. "Vidíš? Já ti to říkala že to s ním není lehké. A ty ses ho ještě zastával a kritizoval že mu říkám fotr!" připoměla mi Janeta v autě. Pamatuju si, že už tenkrát jsem měl nepříjemný mrazivý pocit, že to asi nebude hodný dědeček a že s ním budeme mít v budoucnu problémy.

A nakonec přišlo stěhování. Nebylo to zrovna snadné, měli jsme toho hodně. Janeta byla v sedmém měsící těhotenství, musela se šetřit a já musel naopak pořádně makat. Samozřejmě nám pomáhali všichni, včetně mého bratra a Janetiných rodičů. Tenkrát mě zarazila další věc. Když nebyl k dispozici brácha, pomáhala mi s nošením těžkých věcí Janetina mamka! Janetin, teď už opravdu fotr, nosil jen lehké věci jako lampičky apod. Ke skříním se ani nepřiblížil a když ano, tak začal hrozně funět a dělat že mu není dobře. Mé podezření, že se prostě jen vyhýbá těké práci, zatímco svou ženu nechá dělat těžkou práci místo sebe, se mnohokrát potvrdilo později. Tenkrát jsem ještě ale i trochu věřil, že v tom hrají roli zdravotní potíže.

NHL

Tak se po delší době zase hlásím. Začneme NHL, která rozhodně nedopadla podle mých představ. Když Montreal vyřadil Washington, měl jsem hroznou radost a najednou věřil, že letos StanleyCup obhájíme. Chyba lávky. Narazili jsme stejně jako Ovechkinův Washington. Jakto?

Montreal hrál docela hnusný defenzivní hokej. Aby taky ne, vždyť se do Play off dostali za pět minut dvanáct a byli zde jasně nejhorší. Vsadili ale na defenzivu a to se jim vyplatilo. Neřekl bych že náš útok hrál špatně, ani že by Halák v brance Canadiens byl kdovíjak skvělý, ale prostě to nějak nevyšlo a hlavní díl zodpovědnosti bych viděl v naší defenzivě. Bylo k vzteku sledovat, jak je v každém zápase přestřílíme 30:10 a přitom nakonec prohrajeme. Z toho důvodu bych asi nejvíce vinil hrdinu loňského finále - brankáře Fleuryho. Po celou sezonu nepodával zrovna skvělé výkony a v Play Off to bylo vidět ještě více. V zápasech, kde máme jasnou převahu nad soupeřem totiž na brankáři stále hodně záleží. Drtili jsme je v jejich pásmu a pak stačila jediná náhoda a z následného protiútoku dali gól. V těchto situacích musí brankář umět svůj tým podržet, což Fleury nedokázal, takže veškerá snaha útočníků přišla vniveč a my prohráli hloupě o jeden gól.

S odstupem času si však říkám, že to možná nebylo na škodu. Tohle byla pro kluky hodně důležitá zkušenost a v cestě za dalšími "Cupy" bude určitě přínosem. Příště už budou vědět jak na takový tým hrát.

A Montreal? Bylo jasné, že takhle hrající tým vyhrát nemůže. Už jen postup do druhého kola byl "trochu moc". Správně jsem tak odhadl, že v dalším kole vypadnou. A že to nebude těsně, to jsem říkal taky. To bylo ale asi tak vše, co se mi podařilo správně tipnout...

Začíná Play-off NHL!

Z neděle na pondělí se odehrály poslední zápasy základní části NHL, ročníku 2009/2010. Uteklo to hrozně rychle, ještě jsem se ani nevzpamatoval z našeho Stanley Cupu, který jsme vyhráli loni. Sezona začala dobře, Penguins (my :)) vyhrávali jeden zápas za druhým. Paráda. Ale pak se něco pokazilo a začali jsme prohrávat. Na krátko se to zlepšilo, ale potom se mizérie opakovala - vyhrávali jsme jen se slabšími soupeři, a to většinou v prodloužení, nebo jen těsně, zatímco s těmi těžšími jednoznačně prohrávali (6x proti New Jersey, 4x proti Washingtonu). Alarmující je rovněž počet zápasů, v nichž jsme nedali ani jeden gól (máme-li v sestavě Crosbyho, Malkina a Staala, je to přímo tragédie). Tak snad se kluci vzchopí a přeřadí pro Playoff na vyšší rychlost, jinak daleko nedojdou...

Tak schválně - jak se mi podaří tipnout výsledky Playoff?

Osmifinále
Východní Konference:
1.Washington vs. Montreal: Tady to je asi jasné. Owechkin a jeho banda bohužel porazí Canadiens úplně v pohodě. Tipuju tak 4:1 nebo dokonce 4:0.

2.Pittsburgh vs. Ottawa: Vzhledem k tomu, že fandím Pens, těžko se mi tipuje. Záleží na tom, jestli budou Pens pokračovat v té mizérii, nebo konečně začnou pořádně hrát, když už jde o hodně. To bychom mohli vyhrát, třeba 4:2.

3.New Jersey vs. Philadelphia: Flyers jsou v Playoff těžkým soupeřem, ale New Jersey letos hraje dobře. Tohle buď dopadne jednoznačně, nebo hodně těsně. Nesmíme zapomenout, že v základní části vzájemné souboje vyhrávali Flyers. Já ale tipuju 4:3 pro Devils.

4.Buffalo vs. Boston: Souboj dvou béček bude velmi napínavý. Těžko říct, ale vsázím spíš na Sabres se skvělým Millerem v brance. 4:2 nebo 4:3 pro Buffalo.

Západní Konference:
1.San Jose vs. Colorado: Kdyby Sharks zase vypadli v prvním kole hned poté, co opět vyhráli západní konferenci, bylo by to už do nebe volající. Ale tentokrát jim věřím. Colorado letos překvapilo, ale právě proto v Playoff neuspěje. Mají mladý tým a vyřazovací část moc neznají. Ale možná už příští rok...kdo ví. Tipuju 4:1 pro Sharks.

2.Chicago vs. Nashville: Chicago má letos skvělou sezonu, tak jako loni, a to i bez Havláta. Samozřejmě to přeju spíš Nashvillu. Takže výsledek 3:4 pro Predators by mě moc potěšil.

3.Vancouver vs. Los Angeles: Vancouver je podle mě velkým otazníkem. Ještě před pár měsící bych jednoznačně řekl že budou ve finále, ale teď už jim tak nevěřím. Hlavně forma Luonga je nyní dost vrtkavá. Kings mají (stejně jako Colorado) ale moc mladý tým na to, aby v Playoff uspěli. 4:2 pro Vancouver, ale budou to těsné zápasy (ovšem nedivil bych se ani Luongovým špatným výkonům a postupu Kings).

4.Phoenix vs. Detroit: Phoenix je zde sice v roli papírově silnějšího soupeře, ale to je právě jen papírově - jinak budou Red Wings válet jako vždycky. 1:4 nebo i 0:4 pro Detroit.

Čtvrtfinále
Východní Konference:
1.Washington vs. Pittsburgh: Ač je mi to nemilé, v případě této dvojice by postoupil Washington. Už loni jsme s nimi málem prohráli, letos jsou ještě odhodlanější. Ovšem kdybychom je nakonec porazili, už bychom ani nemuseli vyhrát Stanley Cup - tohle by mi bohatě stačilo :) Takže tohle vidím bohužel na 4:2 nebo ještě hůře 4:1 pro Capitals.

2.New Jersey vs. Buffalo: Podle mě by vyhrálo New Jersey. Ale Sabres klidně můžou být černým koněm celého Playoff. 4:3 pro Devils

Západní Konference:
1.San Jose vs. Nashville: Asi není o čem diskutovat. Nashville by mohl být rád že se vůbec dostali do druhého kola. 4:0 nebo 4:1 pro teď už rozjeté San Jose.

2.Vancouver vs. Detroit: Tohle by byl jeden z nejnapínavějších duelů. Nakonec by ale vyhráli Red Wings, 3:4.

Semifinále
Východní Konference:
Washington vs. New Jersey: Pro mě snad nejhorší scénář na východě, protože kromě Ottawy to jsou zbývající týmy které moc nemusím. Hlavně Owechkinův Washington. Právě ten by ale vyhrál v napínavém duelu - 4:2 nebo 4:3.

Západní Konference:
San Jose vs. Detroit: Tak tohle by byla parádní sedmizápasová bitva. Ale Red Wings už do finále nepostoupí. 4:3 pro San Jose.

Finále
Washington vs. San Jose: Bojím se, že by vyhráli Capitals. Protože jim to však nepřeju, tipnu 2:4 pro San Jose Sharks.

Vítězem se stane: San Jose Sharks!

Zrzek

V tomto článku bych se rád zmínil o někom, kdo je vlastně členem rodiny. Jedná se o kocourka, jménem Zrzek. Ne že bych byl sentimentální, jako některé čoklařky, které denodenně potkávám ve městě, ale Zrzek pro naši rodinu vždy znamenal něco víc než jen obyčejná zrzavá kočka. Kdykoliv v našem rodinném kruhu někdo vysloví slovo kočka, každý z nás si hned představí právě Zrzka.

Historie našeho rodinného kočkovství sahá až do mého dětství, kdy jsem ještě chodil na základní školu. V té době jsme měli těsně před stěhováním z hnusné učitelské bytovky v jedné vesnici na Opavsku do rodinného domku s velkou zahradou v téže obci. Jako děti jsme po kočce moc toužili. Psy jsem neměl rád od dětství (bál jsem se jich; ani dnes si před nimi někdy nejsem úplně jistý) a kočky mi připadaly vždy přítulnější a mazlivější.

Taťka tenkrát odněkud dovezl krásnou mrňavou (takové odrostlejší kotě) černou kočičku. Na krku měla bílý flíček a tenkrát nám to připadalo vyjímečné. Byla super a okamžitě jsme si ji všichni hned zamilovali. Dali jsme ji jméno Alína, podle nějakého novozélandského filmu, který se nám v té době strašně líbil. Na zahradě našeho nového domečku jsme jí udělali domov. Byla moc mazlivá a měli jsme ji moc rádi. Bohužel se však jednoho dne ztratila.

Pak jsme od nějakých lidí ve vesnici získali strakatého, bílo-mourovatého kocourka. Alínu jsme oplakali ale bez kočky zůstat nechtěli. Všechno se odehrálo strašně rychle a tak jsme mu ani nedokázali včas vymyslet žádné jméno. Po čase se ujalo bráchovo pojmenování Běloušek. Jeho osud však byl mnohem horší - jednoho dne se objevil s prostřelenou slezinou a kapkami krve všude kolem. Ani přivolaný veterinář mu již nedokázal pomoci a já ho tenkrát viděl umírat na vlastní oči, v náruči. Byli jsme tenkrát všichni moc smutní a já ani nešel ten den do školy.

Kočky jsme zbožňovali a tak sehnali jinou. Brzy se nám jich však na zahradě zabydlelo nějak moc - pokud si to dobře pamatuji, tak dokonce osm! Mezi nimi třeba obrovský mourovatý a hrozně mazlivý kocour Mour, nebo třeba zase Alína (donesl mi ji kamarád v domění, že naši ztracnou první kočku našel; černých koček s bílým flekem na krku však bylo v okolí hodně, takže naše původní kočka to rozhodně nebyla... ale tenkrát jsme tomu tak trochu věřili). Ta dokonce několikrát vrhla koťata, mezi nimi např. kočku Bělku (měla podobné zbarvení jako zastřelený kocour Běloušek, proto si vysloužila podobné jméno) nebo kocoura Přivírače (zde už nám nápady na jména opravdu docházely... Přivírač proto, že stále přivíral oči :) ). Několik narozených koťátek však bohužel zemřelo krátce po narození(např. krásný kocourek Buldoček).

Mezi touto spoustou roztomilých chlupatých mazlíčků byl i krásný zrzavý kocourek. Vzpomínám si na jedno deštivé ráno, kdy jsem se chystal do školy. U snídaně mi mamka říkala, že na zahradě celou noc slyšela mňaukat nějakou kočku (naše to určitě nebyla, na noc jsme totiž všechny zavírali do malé hospodářské budovy), a tak jsme se šli porozhlédnout kolem. A tenkrát jsme viděli nádherné, zrzavo-bílé, vyplašené koťátko. Asi cítělo a slyšelo naše kočky uvnitř a tak pořád chodilo kolem a volalo na ně. Koťátko však bylo moc vystrašené a byl docela problém jej chytnout. Nakonec se to podařilo tak, že před námi samým strachem strčilo svou hlavičku do oka plotu. Tam se však zaseklo a my jej tak mohli konečně chytit a vysvobodit.

Vzali jsme jej domů a hned vykoupali. Tolik špíny, ale i blech, kolik z něj tenkrát teklo, jsem ještě nikdy neviděl. Koťátko se vodě ani moc nebránilo, jak bylo třeba zvykem u ostatních koček, což nás docela překvapilo. Po vykoupání z něj bylo nádherné kotě a my věděli že si jej určitě necháme. Bylo stále ještě plaché a všimli jsme si také, že se bojí prudších pohybů. Zejména zvednutí nohy u něj vyvolalo okamžité přikrčení a jasně viditelný strach. Došli jsme tak k názoru, že si kotě asi hodně vytrpělo a bylo možná i týráno. Rovněž bylo zvláštní, že tohle kotě vůbec nahlas nevrnělo a velmi potichu mňoukalo. Cítili jste jen takové slabé vybrování na krku. Vzpomínám si, že jsem to byl já kdo mu tenkrát vymyslel (ne moc nápadité) jméno - Zrzek.

Zrzek nám vyrostl a na naší zahradě se zabydlel. Možná i proto, že oproti ostatním kočkám měl určitá privilegia - jídlo dostával často odděleně, někdy i něco lepšího než ostatní. Také se oproti jim tešil mnohem častějšímu a delšímu pobytu uvnitř domu. Zrzek si mezitím vybudoval mezi ostatníma kočkama jedinečné postavení, jakéhosi vůdce smečky. Byl to silný kocour, s výborným postřehem, rychlostí a jakoby i vyšší inteligencí :) Ostatní kočky se od něj raději držely dále a on také vybojoval nejednu rvačku se sousedovic kocoury z ulice.

Leč i jemu osud přichystal mnoho nepříjemností. Jednoho dne se i on objevil na zahradě se svým zrzavo-bílým kožichem, potřísněným krví - někdo jej postřelil. Měli jsme o něj, také díky nehezké zkušenosti z minula, pochopitelně obrovský strach. Už tenkrát jsme ho měli všichni nejraději ze všech ostatních koček a pokud by to nepřežil, těžce by nás to ranilo. Neuvěřitelné se ale stalo skutečností a Zrzeček se zázrakem vyvázl živý.

Tato nepříjemná skutečnost nás donutila k rozhodujícímu kroku, který nám poradil sám veterinář-zachránce, tedy že jej máme nechat vykastrovat. Prý se pak nebude tak toulat a nebude mít ani jiné nehezké kocouří návyky. To jsme tedy po nějaké době udělali (a spolu s ním i dalšímu kočičímu oblíbenci - Mourovi). Věřili jsme, že se teď nebude tak toulat a že by tedy nemělo hrozit už nic podobného - tedy že jej opět postřelí. Samotný zákrok však nebyl nic příjemného a kocourci se po narkóze cítili špatně ještě další dva dny.

Všechno však dobře dopadlo a oba se uzdravili. Bohužel se však vůbec nesplnilo to, kvůli čemu jsme je nechali vykastrovat - tedy že se již nebudou tolik toulat. Zrzek se po nějaké době ztratil, a protože to již bylo několik dní, tušili jsme že se již nevrátí. V krátké době se nám ztratily ještě další kočky a mezi nimi i taktéž velmi oblíbený Mour.

Zrzeček nám však zase udělal radost a jednoho dne se zase objevil doma, jakoby se vlastně vůbec nic nestalo. Byli jsme moc šťastní, koček nám ubylo - už si to přesně napamatuji, ale myslím že nám zůstaly dohromady už jen tři. Zrzek však pokračoval ve svých dobrodružných výpravách a nejednou nám způsobil pořádné starosti. Třeba když se jednou odpoledne vrátil s asi centimetr velkou tržnou ránou, vedoucí od oka směrem k uchu. Jindy nás zase rozesmál, to když si to štrádoval po ulici s dvěmi nožkami párků z nedalekého obchůdku, přičemž se mu párečky v puse klimbaly z jedné strany na druhou.

Doma pak byl čím dál častěji, někdy dokonce i přes noc. Moje mamka si ho vyloženě zamilovala a dokonce si jej předcházela tím, že mu kupovala šunčičky a salámky :) Jak jsem již ale napsal dříve - Zrzek byl jakoby inteligentnější a tak tuto laskavost mamce často oplácel - chytal myši a ptáky. Naštěstí je většinou jenom chytl a donesl ostatním kočkám, které se do kořisti pustily jakoby týden nejedly. Pamatuji si ale, že jednou odpoledne mamce takového ptáčka donesl až do obýváku. Položil jej na zem, začal se jí otírat o nohu a převalovat se vedle toho ptáka na zemi.

O zrzečka jsme pečovali jako o člena rodiny. Už dávno se přestal bát prudkých pohybů a dokonce se mu i vrátilo hlasité vrnění. Ne sice tak hlasité, jako je běžné, ale aspoň to. Život však neměl jednoduchý a tak se často ráno objevil s tržnými ranami po nočních soubojích se sousedovic kocoury. Byl také znovu postřelen. Už si však moc nevzpomínám na okolnosti, jen vím že náš hrdina to opět přežil. Nejspíš jsme mu vrátili smysl do života (no co, třeba ho kočky taky mají), ukázali lásku a on se vždy držel zuby nehty a přežil.

Další zkouškou pro něj bylo první stěhování. Stěhovali jsme se do obce, vzdálené několik desítek kilometrů. Tehdy také padlo rozhodnutí, že si jej doma necháme napořád. Měli jsme strach, že by se venku v neznámém prostředí lehce ztratil. Stěhování však snášel hůře než jsme sami čekali - hned první den si někam zalezl a asi tři dny jsme jej vůbec neviděli. Zvyknout si musel rovněž na kočičí záchod, to však zvládl celkem bez problémů. Zvyknout si na život v bytě, bez šance na venkovní procházku, to byl pro něj větší problém.

Z ostatních koček nám zůstala už jen Bělka, která vrhla dvě koťata. Kočku Anny a kocoura (jméno už si nepamatuji). Ten však brzy zemřel a zůstala jen Anny, která se stala druhou stálou kočičí obyvatelkou našeho bytu.

O prvních Vánocích se Zrzek poprvé dostal ven - bylo to tak trochu nedopatřením. Problém byl v tom, že hned někam odběhl a už jsme jej nemohli najít. Naštěstí se však asi o dva dny později vrátil a my si mohli oddechnout. Od té doby jsme jej však opět začali pouštět ven na jeho noční procházky.

Brzy si nás i vycvičil - proběhl se po venku, skočil spátky na okno, dvakrát zamňoukal a čekal až mu otevřeme okno. Několikrát se ale stalo, že se nám zase ztratil na delší dobu. Jednou zalezl do nějakého krytu, který pokračoval ve sklepních prostorech velkého domu a nemohl se dostat zpátky. Zůstal tedy ve sklepě a my jej nikde nemohli najít. Slabého mňaukání jsme si všimli až po několika dnech.

Vzpomínám si na minimálně ještě jeden jeho dlouhý výlet, kdy byl pryč už mnoho dní a my se již, neradi, smiřovali s tím, že už jej neuvidíme. Ale i tenkrát nás překvapil a potěšil zároveň - vrátil se.

Následovala další dvě stěhování, i když to první bylo jen o pár metrů do jiného bytu, ale ve stejné budově. Postupně si tak zvykl na úplný domácí režim, takže ven již nechodil vůbec. Jeho vztah s další kočkou v domácnosti spočátku nebyl ideální - jakoby se ti dva moc nemuseli. Zrzek byl drsňák, bojovník, lovec a taky pán domu(bytu). Nesnesl doma další konkurenci, navíc opačného pohlaví. Např. když jsme jim dávali do misky žrádlo - nedočkavá Anny se do něj okamžitě pustila. Zrzek však byl v klidu a teprve pomalu slezl ze svého pelíšku na okně v obýváku a opravdu pomalým krokem se blížil do kuchyně. Když už byl opravdu blízko, Anny (přestože k němu byla otočená zády) okamžitě zacouvala metr od misky. Zrzek pak pokračoval ve své pomalé chůzi k misce, kde se do toho pustil. A Anny? Znovu pokračovala teprve až když se Zrzek pořádně najedl, napil a odkráčel zase na okno.

Oba spolu ale dokázali pořádně řádit. V té době jsem již v jedné domácnosti se Zrzkem a Anny nebyl. Mamka se však o ně stále starala a doprávala jim první poslední. Před více než rokem přišlo mamčino dalši stěhování, a sním i stěhování Zrzka s Anny. Procházky venku opět nehrozily, ale Zrzek si na život v bytě už docela zvykl.

Pořádně však nedokážeme řict, kdy se vlastně Zrzeček narodil a kolik má tedy nyní let. Bylo však jasné, že to je už kočičí stařec. Už mu to tolik neběhalo jako dříve, nebyl tak mrštný a pohotový. Úbytek pohybu se projevil i na jeho postavě, ztloustl. Myslím že mu je už minimálně 17 let.

Bohužel se však jeho zdravotní stav začal zhoršovat. Začalo to loni, když občas z ničeho nic spadl z okna. Nejhorší však bylo, že v takovýchto situacích nejen okamžitě neodběhl (jak dělával vždy, když se nějaký skok nepovedl), ale on ani nedopadl na nohy, nýbrž na bok. Zůstal tam pak ležet, dokud jej někdo nezvedl. Také mu vypadl zub (ten druhý měl zlomený). Když jsem jej minulý týden viděl, nevěřil jsem vlastním očím - tento, vždy tak statný a energický, kocour, byl najednou strašně vyhublý. Už neběhal kolem, ani nechodil, jen se tak pomalu ploužil z jedné místnosti do druhé. Nedokázal již ani při chůzi schovat drápky, nebo se napít vody, potažmo si zobnout granule.

Náš milovaný Zrzeček už bohužel není mezi námi - svůj boj o život prohrál před čtyřmi hodinami. Je mi ho moc líto, poslední týden pro něj byl hrozný. Nikdy bych nevěřil, že si dokážu získat takový vztah ke zvířeti, ale opravdu jsem jej získal. A nejen já - Zrzečka milovala celá naše rodina, byl opravdu jejím členem. Je třeba to ale brát pozitivně - myslím že měl moc hezký život, mamka se o něj starala opravdu moc a moc hezky. Dávali jsme mu najevo svou lásku a občas jsem měl pocit, jako by si to uvědomil a tak nám naši lásku zase oplácel.

Ahoj Zrzečku, měj se tam v nebíčku hezky. Pozdravuj tatínka, ten tě určitě moc rád uvidí. A občas si na nás vzpomeň, tak jako budeme vzpomínat i my. Máme tě moc rádi.