Kdo by hňupa neznal, namítal by, že horší to už být nemůže. Omyl...
Janetina mamka se přestěhovala do bytu, kde předtím bydlela moje mamka. Tento byt byl v přízemí, a tak se zde mohla lépe starat o svého nemohoucího otce. Dále také doufala v lepší život bez "hňupa", který zůstával v horním bytě. To se však nepovedlo, a mohla si za to sama - k ní do spodního bytu totiž chodil jako do restaurace - na snídani, oběd i večeři. Vždy se pouze najedl a zase zmizel nahoru, aby nemusel pomáhat s "dědou".
Když děda letos na jaře zemřel, byl dole skoro pořád - oblíbil si totiž pohovku, kterou si Janetina mamka koupila se svých peněz. Prý se mu na ní dobře spí.
Poslední rok byl v péči o "dědu" ohromně náročný a Janetina mamka se ven téměř nedostala. Teprve po jeho smrti se mohla občas podívat ven. Jela třeba na pár dní k dceři do sousední vesnice, kde jí pomáhala s vnoučaty a také obchůdkem, který si tam její dcera s manželem otevřeli. Tyto výlety však nelibě nesl "Janetin fotr", přestože se navenek tvářil že mu to nevadí. Nedokázal si totiž nic uvařit a nakupovat do ledničky by najednou musel ze svých peněz. A tak zuřil.
Vždy, když potom přijela zpátky, jí to dával "vyžrat". Letos na svátek matek tak učinila znovu a po několika dnech u dcery se vrátila domů. Naše malá Jůlinka měla ten den se školkou vystoupení v kulturním domě, a tak se tam ihned po návratu vydala (společně s dcerou, u které několik předchozích dní bydlela a jejími dcerami). Poté se stavily na kafe k mojí mamce, která bydlí hned vedle, a se kterou se už dlouho neviděly.
Po návratu domů je však čekalo "překvapení" - hňup hrozně zuřil a odmítl je pustit dovnitř! Za zavřenými dveřmi jim nadával a neopomněl nadávat i na moji mamku. Já jsem všechno slyšel přes okno, a při první nepěkné zmínce o mé mamce jsem šel ven.
"Co se to tu sakra děje?" zeptal jsem se z ostra, když jsem přišel ke dveřím, ve kterých zrovna stál hnusák a nadával jim (i před vlastní vnučkou). Když mě zmerčil, začal na mě automaticky chrlit nejsprostší slova jaká zná.
"Jo? Tak teda pojď, pojď ke mě blíž a zkus mi to říct do očí, ty hajzle," neudržel jsem se.
"No jo, ty si boxer kurva. Nic jiného neumíš, jenom boxovat, ty sviňo, ty kurvo, ..." odpověděl mi.
Nadávat si přece nenechám, ale to už u mě stála Janetina mamka, její dcera Katka a držely mě. Nevím jestli jsem vypadal tak hrozivě (prý ano, řekla mi později Katka), nebo mě držely jen tak pro jistotu, ale nebylo to třeba. Ani jsem neměl v úmyslu se s ním rvát.
Následovala pak ještě hádka, při které jsem si opět vyslechl jak jsem neschopný, jak si jen kupuju drahé chipsy a Colu, jak se mám sbalit a vypadnout, protože jsem tady jenom jako host, a jak jsem v životě ještě nic nedokázal, zatímco on už aspoň postavil dceři barák. To však nebyla tak úplně pravda a nebál jsem se mu to říct:
"No bodejď, když sis to nakradl!" Tím jsem jej evidentně šokoval a několik okamžiků se nezmohl na slovo. Nakonec rezignovaně odpověděl: "No a co, aspoň něco ty kurvo!". Moji následnou odpověď o tom, že je zloděj, se hned snažil obrátit proti mě.
"Vidíš to Ančí, ta khůrva (ano, přesně takto procítěně to vyslovil) o nás říká že jsme zloději, slyšíš to?." Snažil se tak obrátit "veřejné" mínění proti mě, což se mu pochopitelně nepovedlo.
Nakonec jsem toho měl dost a šel raději domů. Jeho žena toho měla také dost, a tak se rozhodla jet zase zpátky s dcerou. Hňupovi však evidentně "hráblo", protože najednou vyšel ven, vyprovodit je k autu. Vyprovázel je hloupými žvásty o tom, ať se tam mají dobře atp. Vše jsem viděl na vlastní oči, protože jim šla ven zamávat i naše Jůlinka. Hňup jim dokonce vzal tašku, otevřel a zavřel dveře od auta, a zamával! To vše asi půl hodiny poté, co jim sprostě nadával a nechtěl je pustit dovnitř.
Čekal jsem jestli bude mít naše hádka nějakou dohru, ale hnusák měl očividně strach, protože teď byl doma zase sám. Mou domněnku potvrdil tím, že pospíchal domů a hned za sebou raději zamkl...
Žádné komentáře:
Okomentovat