Jak jsem dělal státnice, díl 3.

Měl jsem za sebou dvě třetiny státní závěrečné zkoušky. Zbývala už jen poslední část - pedagogika a psychologie. Měla to být už jen ta lehčí část, ale já dobře věděl, že pro mě to bude ta nejhorší, protože na učení těchto předmětů už mi moc nevyšel čas. Dal jsem jednoduše přednost otázkám z okruhu IT...

Mezi zkouškami z IT a PED+PSY byla pauza na oběd. Tedy měla být, protože zkoušení se trochu zpozdilo a tak z hodinové přestávky zbyla slabá půlhodinka. Mezitím odešlo několik učitelů, kteří se PED+PSY části účastnit nebudou - mezi nimi i obávaný Sochor. Předali jsme jim kytky, vína, jídlo a rozloučili se s nimi. Pauzu mezi zkouškami jsem však chtěl využít k učení. Jak se ale ukázalo, byla to dost naivní představa - text jsem vůbec nevnímal, prostě jedním uchem dovnitř a druhým ven. No, to bude "zajímavé".

Začali chodit první studenti k poslední zkoušce. Neuběhlo mnoho času a byl jsem na řadě já. Opět jsem přišel ke stolu s otázkami a vylosoval si dvě, každou z jiné barvy. Z psychologie jsem měl první otázku, tedy co je to psychologie, co je jejím předmětem atd. To bych měl zvládnout v pohodě. A z pedagogiky to byla otázka číslo 3 - "Sociální prostředí jako faktor rozvoje člověka". No, to bych si snad taky ještě mohl pamatovat, obě to byly otázky, které jsem si aspoň někdy četl.

Napsal jsem si na papír přípravu a tušil problémy. Moc jsem toho totiž nevěděl. Když jsem přišel na řadu, začal jsem pedagogikou. Tu jsem tak nějak zvládl. Sice jsem nemluvil celou vyhrazenou dobu, ale několik podstatných věcí jsem řekl. I zde jsem ale měl podobný zádrhel, jako u zkoušky ze sítí, když jsem ze sebe nedokázal vysoukat jediné slovo. To jsem však netušil, co přijde u druhé části - psychologie.

Té jsem se bál méně, protože mě docela baví a většinu otázek jsem si přečetl a dokonce si i něco zapamatoval. Myslím že jsem začal dobře, ale pak jsem udělal jednu osudovou chybu. Vzpomněl jsem si na vypracování otázek a termín "jezdec na pudovém koni". Nevěděl jsem jistě, zda-li to říct, protože jsem pořádně nevěděl co to znamená. Pak jsem si ale řekl, že bude dobré říct vše co vím, protože toho moc není.Chybu jsem poznal velice brzy, protože hned poté, co jsem to řekl, následovala otázka "A co to je, ten jezdec na pudovém koni"?

Věděl jsem, že mě dostala a že to musím nějak obejít. Jenomže jak? A tak jsem mlčel, přemýšlel co dál a tvářil se jako debil. "No, tak co to jsou ty pudy"? zeptala se mě zkoušející v dobré naději, že mi pomůže. Nadechl jsem se k odpovědi, a...   nic. NIC! Najednou jsem nevěděl co říct. Čím  mám začít? Jaká je ta definice? Nebo to říct vlastními slovy? Jenomže jakými? K čertu s pudy! Zkoušející, ale i celá komise, na mě hleděli a já začínal být víc a víc nervózní. Nic, nedokázal jsem odpovědět.

"Tak jaké máme pudy? Které pudy známe?" pokračovala v pomoci. Jenomže já se zablokoval a nedokázal pokračovat. Teď bych nedokázal říct ani svoje jméno, natož jaké znám pudy. Zkoušející se mi snažila ještě trochu pomoct, ale já byl v prdeli. Nedokázal jsem vůbec nic odpovědět. A tak paní zkoušející mé utrpení skončila, slovy "No, děkuji, to mi stačí..." a věděl jsem přesně co to znamená.

Měl jsem smíšené pocity. Na jednu stranu radost z IT části státnic, na stranu druhou zklamání z právě absolvované PED + PSY zkoušky. Měl jsem pocit, že jsem se totálně ztrapnil a musel si upřímně přiznat, že já sám bych si v pozici učitele trojku nedal. Ale kdo ví, třeba mají jiný metr a bude jim stačit to málo co jsem řekl. Důležité bylo říct alespoň něco, což se povedlo.

Ať už tak, či onak, ohromně se mi ulevilo. Měl jsem za sebou státnice, i když zatím s nejasným výsledkem. To mi v tu chvíli ale bylo jedno. Hlavně jsem byl rád, že už to mám za sebou, a že už (aspoň ne v nejbližší době) nebudu muset předstoupit před komisi a losovat si další otázky. A taky už se nebudu muset učit. Poslední tři týdny byly šílené a já se už moc těšil domů, na svoje milované holčičky a ženu. Kvůli učení jsem na ně totiž vůbec neměl čas. To už je ale dnešním dnem pryč, ode dneška už ten čas mít zase budu!

Po půlhodině skončilo zkoušení, a komise se opět začala radit co s námi. A tak jsme čekali na chodbě, celí nervózní. Já už se celkem smířil s tím, že jsem to neudělal, ale byl jsem i tak spokojen, protože v srpnu tak budu muset opakovat jen těchto 20 otázek z pedagogiky a psychologie.

Po nějaké době si nás zavolali do zasedačky, kde státnice probíhaly. Hezky jsme se vedle sebe seřadili a předsedkyně státnicové komise nám postupně četla známky, které jsme dostali. První dva bohužel neudělali, což mě osobně hodně štvalo. Hlavně kvůli spolužačce Markétě, protože jsme skoro každý den řešili nějaké otázky a zároveň se hecovali a povzbuzovali v učení. Když přišla řada na mě, zklamaně jsem nechal sklesnout oči, protože mi bylo jasné že jsem to taky neudělal. Nedokázal jsem se podívat na některé členy komise, se kterými se potkávám každý den, styděl jsem se.

"Obhajoba bakalářské práce - jedna, zkouška z informačních technologií - za dvě, zkouška z pedagogiky a psychologie," nastala krátká pauza, která mě přinutila se na předsedkyni komise, doc. Kapounovou podívat.
"Za tři, celkově tedy prospěl," řekla najednou a já si ani hned neuvědomil co to znamená. Vůbec jsem to nečekal! Následující půlhodinka, ve které jsme opět předávali kytice, vína a jídlo členům komise, jsem téměř nevnímal. Měl jsem ohromnou radost, ale zároveň mi bylo líto Markéty.

Radost se dostavovala až postupně, v malých dávkách. Je to jako když se Vám chce na záchod, ale vydržíte to a zadržujete celý den. Ve chvíli, kdy už Vám skoro praská močák (no jo, vím, močák prasknout nemůže, dokáže se jen zvětšit) si jdete konečně ulevit - a ono nic! Teče to z Vás pomaloučku, slabým proudem, ale trvá to skoro půl hodiny. Tak takhle nějak jsem to měl já se svou radostí z úspěšně provedené státní závěrečné zkoušky. Dostavovala se až v následujících dnech.

Když všechno skončilo, odešla i komise a já se zaručil za uklizení a uzamknutí celé místnosti, mohly propuknout oslavy. Snažili jsme se sníst všechno jídlo, které zbylo. To byl ale nadlidský úkol. A také jsme dopíjeli slivovici. Resp. slivovice, které jsme měli s sebou. Pozvali jsme ještě naše mladé doktorandky, aby jsme se nenudili. Ale nejíst celý den, a potom vypít takových osm půlek slivovice, to není dobrý nápad. Však taky u té poslední už jsem cítil, jak moje tělo říká "Dost, sakra, nebo se pobliju!"

Vše jsme sklidili, rozloučili se s ostatními studenty a já se vydal autobusem domů. Byl jsem v pohodě, nechodil po čtyřech, ani se nemotal po celé šířce chodníku. Bylo mi fajn! Doma jsem se přivítal se svýma holkama a ženou. Konečně se jim budu moct věnovat.

Byl jsem šťastný. Moc šťastný! Takhle šťastný jsem letos ještě nebyl, a pravděpodobně už ani nebudu. I když...

Jak jsem dělal státnice, díl 2.

A bylo tady pondělí, den D. Spát jsem šel už ve tři, takže jsem měl za sebou krásný tříhodinový spánek. Nahodil jsem na sebe košili, kterou jako jedinou jsem ještě neměl v práci (ostatní jsem si přivezl už v pátek autem). Taky jsem hodil boty do batohu a popadl krabici s úžasnými malými koláčky od mojí mamky.

Cesta byla v pohodě, nervozita se zatím nijak neprojevovala. Teprve až když jsem přišel do práce, kde už na chodbě čekali spolužáci, se mi frekvence tepu zvýšila. Převlékl jsem se a spěchal opět nachystat techniku, jako každý rok. Tentokrát však pro sebe.

Ještě než jsme v osm hodin začali, byl jsem totálně propocený. Z nervozity. Nedokázal jsem sedět nebo stát v klidu. Byly zahájeny obhajoby našich bakalářských prací - první, avšak nejjednodušší třetina naší dnešní zkoušky. Přestože skoro o nic nešlo, byl jsem hrozně nervózní. Než jsem přišel na řadu, poradila mi moje vedoucí práce (jinak také šéfka naší katedry a samozřejmě člen státnicové komise) pár postřehů, které by bylo u obhajoby říct. Nešlo však o nic zásadního, a ani si nevzpomínám, že bych cokoliv z toho nakonec řekl :)

Přišel jsem na řadu a odříkal naučený monolog o tvorbě animací. Vše šlo hladce, nikdo neměl připomínky. Ani jsem se nenadál a měl za sebou první třetinu. Teď to ale přijde - zkouška z informačních technologií. Tak jako u obhajoby, byl jsem šestým v pořadí. Stihl jsem tedy postřehy prvních dvou spolužáků, se třetím jsem se potkal ve dveřích do zasedačky, kde státnice probíhaly.

Paní vedoucí (katedry i mé práce) mě vedla ke stolu s rozprostřenými kartičkami, na jejichž schované lícní straně byly čísla otázek. Musel jsem si vybrat po jedné kartičce z každé barvy. A je to tady, rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem. Je zajímavé, že o takové velké události rozhodne náhoda - buď si vylosuju dobře, nebo špatně. Vzpoměl jsem si na radu spolžáků, že při losování je třeba myslet pozitivně, čímž k sobě nakloním štěstí a vylosuju si dobré otázky. Doposud jsem vždycky losoval stylem "hlavně si nechci vybrat tohle", což je prý špatně (a mé předchozí zkušenosti tomu trochu dávají za pravdu). Sice na podobné věci nevěřím, ale tentokrát jsem si řekl, že na jejich rady dám a budu myslet stylem "chci si vylosovat tohle".

Tak nějak jsem tušil, že z prvního okruhu si vylosuju otázku ze sítí nebo PC systémů, a z druhého pro změnu něco z programování. Šlo jen o to, co konkrétně. Najednou jsem měl pocit že neumím skoro nic a pomyslel jsem na sítě, kde by mi asi vyhovovala otázka Transportní vrstvy (s podotázkami ohledně ICMP protokolů, datagramu, TCP a UDP protokolů). Z programování pak nějaký ADT, nebo třídění. Vylosoval jsem si otázku č.13 a č.12. Vůbec jsem však neměl tušení, co je to zač, pouze mi bylo jasné, že se jedná o sítě a programování :)

Sedl jsem si na potítko, vedoucí přede mě dala papír s otázkami a ukázala mi první vylosovanou otázku - Vnitřní třídění. Tak fajn, tohle jsem přece chtěl! Pak vytáhla druhý papír a ukázala mi tu druhou - Transportní vrstvy. Paráda!! Měl jsem pocit, že jsem si právě vybral štěstí na příštích deset let. Pustil jsem se do psaní, ale najednou se zasekl. Nevěděl jsem které třídění je které, nedokázal jsem si vzpomenout na české, ani anglické názvy. Znal jsem bezvadně princip všech třídících algoritmů, ale najednou nevěděl, ke kterému druhu třídění patří. Ajaj....

Pomalu jsem dopisoval všechny druhy třídění z podotázky, čas zdrhal. Měl jsem už jen pár minut a pak bych měl začít psát přípravu pro otázku ze sítí. Bylo to jako ze špatného snu - člověk si vylosuje přesně to co chce, ale nakonec to totálně posere. Nakonec jsem přehodil papír a začal se připravovat na sítě, to jsem měl ještě v živé paměti a tak jsem psal, až se mi od průpisky kouřilo. Popsal jsem skoro dvě stránky papíru a říkal si, že tohle sakra MUSÍ stačit. Vrátil jsem se opět k první otázce a pomalu dopisoval další a další věci, které mě mezitím napadly.

"Tak, pan Šubrt" ozval se někde za zády hlas vedoucí komise. Sedl jsem si a nervózně prohlédl členy komise. Zkoušející z programování - přísná, ale ve skutečnosti strašně hodná paní, se na mě usmála a já začal mluvit. Pořád jsem si nebyl jistý, jestli jsem si některé třídící algoritmy nepopletl a v hlavě si pomalu vymýšlel výmluvu. Kupodivu mě ale neopravila ani jednou a já najednou zjistil, že jsem si asi vzpoměl dobře. Pár doplňujících ottázel jsem jakš takš zvládl, včetně té poslední, při jejíž vysvětlování mě paní zkoušející zarazila "Dobře dobře, to stačí, vidím že to umíte". Škoda, zrovna jsem si to začal užívat, protože se mi vrátila paměť.

Otočil jsem se k panu Sochorovi, což byl zkoušející ze sítí. Člověk, ze kterého šel strach. Člověk, který měl zálibu v klazení nekonečného množství různých otázek, a to i v předmětech, do kterých mu nic není. I když odpovíte správně, nejen že skoro nikdy úplně nesouhlasí, ale dá Vám doplňující otázku, která Vás dostane. Po zkoušce u pana Sochora si prostě každý připadá jako největší trubka na světě. Stačí vyslovit jeho jméno, a každý zbystří, rozšíří se mu zorničky, zrychlí tep a zvýší tlak. Už během studia z něj šel strach, co teprve tady?

"Tak já bych začal těmi podotázkami, které umím" zahájil jsem s ním konverzaci. "Dobře," odpověděl mi suše. Pohlédl jsem na svůj popsaný papír s přípravou, nadechl se, a ........  NIC. NIC! Najednou jsem mlčel. Snažil jsem se vzpomenout si na určité slovo, kterým bych to celé začal, ale nedokázal jsem to. To slovo byla paket. Když už mlčení trvalo tak deset sekund, členové komise se na mě začali nechápavě otáčet. Nervozita ještě stoupla a já si připadal jako idiot.

"No, my jsme si říkali, že datagram, neboli paket," začal pan Sochor, ale tuhle větu jsem jej ani nenechal dokončit. Paket. Paket!!! To bylo to slovo, to je ono - konečně jsem se "rozjel". Mluvil jsem a mluvil, najednou to šlo. Trochu se mi ulevilo, ale to jsem ani pořádně nevnímal, prostě jsem mluvil. Pan Sochor mě samozřejmě několika dobře mířenými otázkami dostal, ale celkově jsem věděl, že to bude dobrě, protože jsem mu toho řekl hodně. Ani jsem se nenadál a byl tady konec. A já najednou opouštěl zasedací místnost a nedokázal jsem zakrýt úsměv. Úsměv, který v sobě skrýval radost, štěstí a pořádnou dávku zadostiučinění!