Svině, část čtvrtá

Po tom, co si dovolil napadnout svou ženu, a to klidně před všemi ostatními a za bílého dne, se vztahy mnohem zhoršily. Sice se všichni snažili přetvařovat a nenabourávat tak představu o spokojeném životě a super vztazích. Já se tomu ale bránil, nedokážu se chovat hezky k "člověku", který je schopen takových hnusných věcí. Brzy jsem byl jediný, který se s ním nejen nebavil, ale který se mu zároveň vyhýbal.

Po necelém půl roce jsem trochu polevil i já. Nejsem konfliktní člověk a nerad jsem s někým na nože. Jednoho dne ledy povolily, něco po mě potřeboval a tak jsem mu vyhověl. Jenomže jsem nečekal, že tento den mi ještě přichystá "překvapení"...

Není lehké vychovávat nevlastní dítě, na toto téma bych mohl napsat dokonce stejně dlouhý příběh na pokračování, jako je tento. Zvlášť, pokud se jedná o nějaké problémové a rozmazlené dítě, jako byl (je) Janetin syn. Zejména jsme se snažili ho odnaučit věci, jako lhaní, v čemž byl on mistr. Tenkrát nám kočka shodila květináč. O nic by nešlo, kdyby v něm nebyla nějaká nově koupená a dražší rostlinka (omlouvám se, ale v kytkách se nevyznám, takže už opravdu nevím co to bylo). Janeta byla hodně naštvaná a kočku jsme chtěli vyhodit z domu. Než se tak ale stalo, přišli jsme na to, že to nebyla kočka, ale právě Janetin syn Honza, což mě pochopitelně hrozně vytočilo.

Mnohem víc mě však vytočil fakt, že mu tuhle lež poradil Janetin fotr. Když jsem dodělal co potřeboval, sedl jsem si k ostatním ven. Trochu se mi ulevilo, že se vztahy posunuly k lepšímu, i když jsem jej stále neměl moc rád. Některé věci člověk prostě nezapomíná. Netrvalo dlouho a opět mě naštval. Jak jsme tak seděli venku, on dojídal zmrzlinu z plastové krabičky. Ukrajoval si ji ostrým kuchyňským nožem. To mi bylo úplně jedno - když se řízne, jeho problém. On tímto způsobem ale nabízel tu zmrzlinu i naší malé dvouleté dceři! To se mi už pochopitelně nelíbilo a tak jsem mu to taky řekl. Ani si nepamatuju co mi tenkrát odpověděl, jen vím že jeho reakce byla docela podrážděná. Na nesouhlas totiž tento "člověk" zvyklý není.

To ale ještě nebylo všechno, po několika minutách vytáhl onen incident s lhaním. Měl z toho ohromnou legraci a chlubil se tím, jak jej k tomu všemu navedl. Nevěřil jsem vlastním uším - nejen že to udělal, ale on se tím ještě chlubí! A má z toho srandu! Takže jsem se do toho zase vložil a řekl mu, že to moc sranda není, že jsme kvůli tomu chtěli vyhodit kočku. Než jsem mu stihl dodat, že tohle je špatná výchova, řekl že "lepší vyhodit kočku než děcko". Tehdy jsem poznal jak těžká je s ním diskuze - jako by člověk mluvil s blbě naprogramovaným robotem, který stále mluví svoje nesmysly a na rozumné argumenty ani nereaguje.

"Snažíme se ho s Janetou vychovávat tak, aby nelhal" pokoušel jsem se mu vysvětlit jasnou věc. "No však ty ho nevychováváš...ty ne" odpověděl mi na to. To už mě ale opravdu vytočilo, a tak jsem mu už notně zvýšeným hlasem řekl, aby se do naší výchovy nepletl, protože to je naše věc. To už ale nejspíš vytočilo i jeho a nečekaně vyskočil a s nadávkama se na mě vrhnul. Nadávky jsem mu vrátil a šel mu naproti. Tenkrát chybělo hodně málo a byla by z toho pěkná rvačka. Těsně předtím nás ale od sebe odtrhly - Janeta mě, Janetina mamka jeho. Sám jsem se nepoznával - vždy jsem byl klidný člověk, nikdy jsem se neporval a nikdy jsem rvačce ani nebyl blízko. Tento styl řešení problémů prostě neuznávám, ale jako bych najednou tušil, že s ním to asi jinak nepůjde.

Z nadějného smířlivého dne se tak stal den opačný. Naštvaný jsem byl i na přítelkyni, protože se mě nejen nezastala, ale ještě mi za tento incident nadávala. Trvalo snad týden, než jsme to mezi sebou jakš-takš vyřešili a vše si vyříkali. Bylo ale jasné, že s tímto hnusákem jsem skončil. Začal jsem ho nenávidět a nedokázal jsem ani být v jeho blízkosti. On o mě začal šířit pomluvy, zejména mezi Janetinou rodinou. Jestli tomu věřili však dodnes nevím, faktem ale je, že s ním vždy zůstali a ty jeho hlouposti poslouchali. A možná dokonce i přikyvovali. On si byl mé nenávisti k němu vědom (koneckonců ke mě cítil to samé) a tak se mě snažil ještě provokovat. Schválně se pořád točil kolem mé dcery, protože věděl že mě to vytáčí. Přes den si ji vůbec nevšímal, jakmile jsem však přišel domů, byl pořád u ní.

Podobné naschvály dělal i mojí mamce. Vždy, když jsme jí dali Jůlinku na hlídání, přišel ven a vzal ji nahoru k sobě domů. Většinou ji na něco nalákal, ono to u malých dětí zase není tak těžké. Mojí mamce to rvalo srdce, cítila se hrozně a já se nedivím. Štvalo mě to taky, ale nedokázal jsem s tím nic dělat. Přes den jsem byl v práci a Janetě to bylo jedno, takže to neřešila.

Já jsem jej nenáviděl opravdu hodně a marně jsem hledal někoho, koho jsem za celý život nenáviděl více. Postupně začínala mít stejné pocity i moje mamka. "Hnusák" totiž stále připomínal, jak moc musí platit inkaso a kolik spotřebujeme vody apod. Stále jí tak dával najevo, že platí málo. Taky chodil kolem baráku, a zkoumal kde všude se svítí, v zimě zase kde všude má otevřené okno. Když nebyla doma, procházel se jí po bytě, kde manipuloval s topením a zavíral jí okna. Když se mu zdálo, že všichni nějak moc svítíme, vypnul nám elektriku. Když jsme zaparkovali o 10cm dál od plotu než obvykle, chodil kolem a nadával(sprostě). Když jsme někam postavili kolo, šel a přenesl nám ho jinam. K tomu stále dokola opakoval, že spotřebujeme moc elektriky a že se nediví, protože počítač sežere tisíc watů. Podobných věcí bylo nespočet a já už si všechno snad ani nepamatuji. Zkrátka - soužití s ním začalo být nesnesitelné. Pochopila to i moje mamka, která se začala poohlížet po jiném bydlení.

Svině, část třetí

První ostřejší incident přišel na podzim. Moje mamka tenkrát zařídila dřevo - přijeli jsme do lesa a mohli si nařezat a odvézt co jsme chtěli. Tenkrát mi pomáhal i můj bratr Martin, který to pro nás zařizoval s mamkou. Sehnali jsme tedy traktor a vyrazili. Janetin fotr si na řezání stromů přizval svého nejlepšího kamaráda, neskutečného vola a odporného ožralu, Buriho. čekala nás pořádná makačka.

Velmi brzy jsem však začal prskat vzteky, protože tenhle "Buri" se ukázal jako naprosto neschopný člověk. S námi byla v lese i rodina od bráchovy manželky. Když oni již měli obrovskou hromadu dřeva, my byli teprve v polovině. Nejen že tenhle "Buri" byl hrozně pomalý, ale řezal velmi nesystematicky a tak to šlo jen velmi pomalu. Zde se sluší dodat, že to byl právě Janetin fotr, kdo "Burimu" ukazoval co má pořezat. Prostě dva šašci. S bráchou jsme byli dost naštvaní, protože jejich vinou zde budeme tak do večera, říkali jsme si. Na naše námitky a rady samozřejmě ani jeden z nich nereagoval.

Nakonec jsme konečně dořezali dostatečný počet stromků. Druhá skupina už dávno nakládala... Nakládání na vlečku však bylo asi tím nejhorším, protože některé kusy pořezaných stromů byly šíleně těžké. Tenkrát jsem se naštval podruhé, protože Janetin fotr se rozhodl jet domů. Že prý to doma bude všechno mezitím připravovat. Nemohl jsem věřit vlastním očím a uším! Celou dobu se flákal, jenom chodil s "Burim" a ukazoval mu, které stromy pořezat. A když už všechno bylo pořezané a zbývalo to jen nanosit na kraj lesa k vlečce, pořád hekal a dělal že už nemůže, nebo že jej něco bolí, takže jsme to všechno odtahali jen my ostatní.

Nakládání byla hrozná makačka. Už jsem byl úplně vyčerpaný a bez sil. Spravedlivě však musím uvést, že "Buri" makal jako šroubek a nakládal jako o život. Vše se nakonec povedlo a odpoledne jsme se vrátili domů, kde nás pro změnu čekalo vykládání. Traktor dřevo vysypal před branku, takže zbývalo vše odnosit ke garáži(asi 20m do kopce), popř. na zahradu. Janetin "fotr" mezitím všechno nachystal - otevřel bránu. Toť vše, protože nic jiného nebylo třeba chystat, prostě se mu jen nechtělo makat. Říkal jsem si, že si aspoň mákne teď, ale to jsem byl na omylu. Stoupl si na cestu a jen podával polena ostatním, kteří jej nosili přes celou zahradu a tam ukládali. Jen pro úplnost - některá polena byla hodně velká, a tedy i dost těžká. On si ale opět vybral tu nejjednodušší práci, a klidně nechal ostatní dělat tu těžkou. Takže moje mamka, Janetina mamka, Janeta sama, její děcka, já a "Buri" jsme nosili těžká polena, zatímco svině nám je jen podávala. Toho už jsem měl ale dost, a tak jsem mu řekl že jeho práce je zbytečná, že by spíš měl pomoct nosit, protože podávat to umí každý a navíc to ani není potřeba. Vzpomínám si, že se tomu jen smál a celou věc zahrál do autu jako legraci. Vím však jistě, že jsem ho tím pěkně naštval, protože před ostatními jej takhle nezkritizoval ještě nikdo.

Dohru to pak mělo doma, když jsem se po této fušce konečně vysprchoval a mohl se v klidu najíst a blbnout s dcerou. Přišla k nám domů Janetina mamka i fotr, což tenkrát nebylo nic neobvyklého. Docela jsem ale zíral, že se ten "člověk" vůbec neumyl, přestože byl spocený a smrděl na dálku, a přitom jsme skončili už před hodinou. Co bylo horší - pořád se cpal k dceři a dával jí pusu. Bylo mi to velmi nepříjemné, zvlášť když se ani neumyl a prohodil jsem něco jako že by se měl nejprve umýt. Také si vzpomínám, že jsem použil slova "humus", což se ho hodně dotklo a dal mi to podrážděně najevo. Nic vážného, prostě jen krátká podrážděná reakce, ale cítil jsem, že pohár trpělivosti se už asi naplnil.

Tento pohár ale samozřejmě jednoho dne přetekl. U mojí mamky byla zrovna na návštěvě její sestra, tedy moje teta. Už si přesně nepamatuju, jestli byl ožralej (jiné, třeba spisovné slovo napsat prostě nemůžu) nebo ne, ale ono to je celkem jedno. Prostě jednoho dne opět napadl svoji ženu, a to za bílého dne, venku, před zraky kolemjdoucích. Zbaběle zezadu, když odcházela od nás. Tenkrát se do něj samozřejmě pustila i Janeta, ale vysloužila si pouze ty nejsprostější nadávky (pi.., ku...). Jak může někdo takhle hnusně nadávat vlastní dceři??? Následovalo, (tenkrát poprvé) dnes už jeho legendární, vyhazování z domu. Vyřvával že máme všichni vypadnout, že to je jeho barák a že tam nikdo z nás nemá co dělat.

Když jsem se do dozvěděl (byl jsem tehdy v práci), nemohl jsem tomu uvěřit. Zejména proto, že se tak dlouho držel a dával si pozor, a najednou to udělal před všemi, i před mojí tetou. Hrozně jsem zuřil a byl odhodlán mu hned jednu vrazit. Tohle si přece dovolovat nemůže. Janeta, mamka, teta, i mamka od Janety mi to ale rozmluvily. Nepřipadalo mi však správné, aby za takovýto čin nebyl potrestán. Dokonce ani nikdo nezavolal policii! Pro mě osobně tento člověk skončil, od té doby jsem jej měl na prvním místě mého "Black Listu", tedy lidí, které nesnáším. Rozhodl jsem se, že s ním nebudu nijak komunikovat, ani jej zdravit apod. Ono zdvořilostní "dobrý den" přece nebudu říkat někomu, komu ted dobrý den opravdu nepřeju.

Nutno dodat, že tento můj bojkot ihned zaregistroval a v té době na mě nenechával nit suchou. Ale samozřejmě jen když jsem u toho nebyl. Čas plynul dál a postupně se vše zase uklidnilo. Ostatní s ním normálně komunikovali, z nákupu mu vozili co žádal, a pomáhali kdykoliv to potřeboval. Prostě se snažili na vše zapomenout a pro jistotu jej raději nedráždit. Tento přístup se mi však vůbec nelíbil.

Svině, část druhá

Tak jsme se odstěhovali. Janetin fotr se víceméně uklidnil. Pryč byly sprosté nadávky jeho ženě, pryč byly fyzické útoky na ni. Jednoznačně jsem k tomu dopomohl já, i když nevědomky. Přede mnou se totiž musel chovat normálně, protože jsem tam byl "nový", a o jeho minulosti jsem teoreticky nevěděl nic. Nechtěl přede mnou vypadnout z role, kterou tak pečlivě hrál.

Za půl roku se zde přestěhovala i moje mamka. Neměla kde bydlet a tak jsme využili prostor bývalého obchodu v části domu, kde bydleli Janetiny rodiče. Bylo zapotřebí zde udělat spoustu úprav, instalatérských i zednických prací. Moje mamka to financovala a utratila tak veškeré svoje úspory z posledních let. V domě byla další "nová" tvář a tak měl Janetin fotr o důvod víc se přetvařovat.

Když se tak podívám zpět, byla to jen otázka času, kdy ze své role vypadne a ukáže svou pravou tvář. Já jsem si od něj začínal držet odstup. Zjistil jsem, že mi tento člověk zrovna moc sympatický není. Nelíbilo se mi jak se chová, co dělá, nelíbil se mi styl jeho života, jeho názory, prostě nic. Rád pomlouval, vymýšlel si spoustu nesmyslů a vydával je pak za fakta. Pořád se mu něco nelíbilo a když jsme něco dělali venku, do všeho se pletl. Bral nám hadici z ruky, když jsme umývali auto, aby nám ukázal jak se to má správně dělat. Svým způsobem se pletl do výchovy, zejména mých nevlastních dětí. Měl hloupé připomínky, když jsme si něco koupili a stále to kritizoval - jen tak jako z legrace, ale moc dobře jsme věděli, že to myslí vážně. Pokaždé když jsme přijeli z nákupu, ochomítal se kolem a díval se, co jsme si koupili. Když nasával alkohol, byl ještě mnohem nesnesitelnější než obvykle. Brzy jsem přišel na to, že ho prostě moc nemusím, a že věčné "okřikování" jeho ženy má své důvody. Snažila se jej jen donutit, aby nám dal pokoj a nestaral se o nás.

Moje mamka bydlela vlastně pod nimi v provizorně zrekonstruované části. Sice mu byla nablízku, ale zase mohla slyšet a vidět spoustu věcí, které nám (mě) unikaly, protože jsme bydleli v jiné, oddělené části domu se samostatným vchodem. Ani ten nejlepší herec se nedokáže přetvařovat věčně, minimálně ve svém hnízdečku tu masku shodí. To bylo právě ono a moje mamka byla vlastně hned u zdroje.

Vždy tvrdím, že za vším jsou peníze. I zde byly peníze tou víceméně první vlaštovkou neshod, ačkoliv jsem toho "člověka" už v té době moc v oblibě neměl. Peníze jsou pro něj všechno. Je chamtivý a za penězi by se i po kolenou plazil. Už hodně dlouho hraje nemocného a dokonce dostal částečný invalidní důchod (prý má cukrovku). A tak tedy sedí už mnoho let na zadku doma, místo aby se trochu snažil si třeba pravidelně přivydělávat, protože jeho "nemoc" jej v ničem neomezuje. Ale mu naprosto vyhovuje tento stav - sedí si doma, zatímco jeho žena pracuje a platí všechno, od inkasa po jídlo. To už samozřejmě teď neplatí, protože Janetina mamka je již pár let v důchodě.

A tak náš "člověk" začal mluvit o obrovské spotřebě elektriky, plynu i vody. Nejčastěji právě před mojí mamkou, která ale poctivě platila, a to dokonce víc než ve svém malém bytečku spotřebovala. Ale nestěžovala si - říkala si, že je rádá že může někde bydlet a že zase naplatí nájem , takže to neřešila (přestože vlastně zaplatila rekonstrukci bytu, který jí nepatří, což mělo být podle původní dohody, místo nájmu). Tomu chamtivcovi to ale brzy začalo být málo, a tak stále nenápadně připomínal obrovskou spotřebu všeho. Elektriku vyčítal nám (možná i oprávněně, bylo dás také nejvíce), vodu zase mojí mamce. Na nekonečné zalévání betonového chodníku, thůjí kolem plotu a dalších nesmyslů si však nevzpoměl.

Nejhorší to bylo, když za mamkou přijel na návštěvu někdo z mých sourozenců s dětmi. Ze začátku se mu dařilo se přetvařovat a dělat že má všechny děti rád. Později už mu to moc nešlo a nakonec svoji nevoli už ani neskrýval. Stále chodil kolem dokola po dvoře, uklízel koloběžky a jiné hračky, které tam děti zrovna položily, a ke kterým se zase brzy vrátí. Když si nikdo deset minut nehrál na písku, už ho chodil přikrývat. Když zůstalo odrážedlo na čtvrt hoďky u branky, už ho bral a uklízel pod balkon. Stále častěji u toho navíc měl vzteklou grimasu, brzy přidal i nadávky.

Já si těchto věci všímal jen málo. Většinou jsem to přehlížel, nechtěl jsem si přiznat jak hnusně se chová, jinak bych se už asi neudržel a vyříkal si to s ním. Trpěla tím hlavně moje mamka, která se zde nikdy necítila jako doma, ale spíš jako nechtěný nájemník. Já ji ze začátku spíš uklidňoval a nechtěl jsem aby si to myslela ale aby se zde cítila uvolněně, šťastná, prostě jako doma. Ale snaha to byla marná, protože situace se nelepšila, řekl bych že spíš naopak. I sestra s bratrem si jeho chování začali všímat a tím pádem zde se svými rodinami začali jezdit méně.

Má nechuť k tomuto člověku den ode dne rostla a pomyslný pohár trpělivosti se pomalu začal plnit. K tomu aby přetekl, už moc nechybělo.

Svině, část první

Všichni máme nějaké ty známé a oblíbené lidi, zrovna tak jako ty neoblíbené, které rádi nemáme. A přesně o jednom takovém neoblíbeném bude tento článek. A protože to není jen tak ledajaký neoblíbený, ale rovnou ten nejhorší ze všech, budu tento článek muset rozdělit na pokračování - pár vět prostě nestačí.

Tento "člověk" je hnusný obtloustlý šedesátník, s odpornými šedivými vlasy, načervenalým obličejem z alkoholu a odpudivým smetákem pod nosem (knír). Mezi nejvýznamější vlastnosti tohoto despoty patří žárlivost, chamtivost, lenost, pohodlnost, panovačnost, krutost, přetvářka, lhaní a závist (určitě jsem ještě na nějaké zapoměl, ale to je jedno - pro základní charakteristiku to, myslím, bohatě stačí). A nejsilnější z těchto vlastností je právě ta poslední. Je totiž tak závistivý, že význam slova závist posunul na novou úroveň.

A kdo že to vlastně je? Můj budoucí tchán...

Když jsem se seznámil s mou přítelkyní (a teď už vlastně i snoubenkou) Janetou, o jejím otci jsem toho moc nevěděl. Teprve později se ke mě dostaly náznaky, že se ke své manželce nechová zrovna nejlépe. Napovědět mi mělo i to, že Janeta mu nikdy neřekla jinak než "fotr", což bych kupříkladu já o svém tatínkovi nikdy neřekl. Ale ono to své důvody mělo, jen jsem to tenkrát ještě netušil. Ani jeho žena se k němu nechovala zrovna nejlépe, nehezky řečeno na něj pořád štěkala. Za cokoliv co řekl, třeba i v legraci, jej hned zprdla. A tak jsem nabyl milného dojmu, že si o jeho hnusné chování vlastně říká sama. To jsem se ale šeredně spletl, a vlastně tak skočil na jeden z jeho hlavních triků - na naprosto dokonalou přetvářku, hraničící až s herectvím.

Osobně jsem proti němu však v té době nic neměl. Choval se ke mě celkem dobře, na všechny kolem byl milý, přátelský. Rok a něco poté jsme se přestěhovali k nim - Janeta zde měla vlastní, přistavěnou část domu. Těsně před stěhováním bylo třeba provést ještě nějaké úpravy. Co se vody a topení týče, pomáhal nám Janetin švagr Aleš, což je zase naopak jeden z těch nejhodnějších lidí co znám. Už tenkrát jsem si všiml, že její otec se do všeho moc plete a že často kritizuje Alešovu práci, přestože tomu sám moc nerozumí (Aleš byl naopak na tohle odborníkem). Nechápal jsem to, ale bral jsem to jako klasickou vlastnost těchto brblajících dědků v důchodě, nebo těsně před ním.

Co se mě už ale dotklo, byly jeho řeči, které vedl jednoho dne, když si pravděpodobně řádně přihnul něčeho ostřejšího. Z nepochopitelného důvodu si začal dělat "legraci" z mé postavy, což bylo celkem zajímavé vzhledem k faktu, jaký on je hnusný tlouštík. Brrrrr. V trapných průpovídkách však pokračoval a na mou námitku, proč s některými pracemi nepočkal až přijedeme z dovolené, začal předvádět jak mám obě ruce levé a hrozně se tomu smál.

Bylo mi trapně. Já jsem se až doposud k němu choval hezky, dokonce s určitou úctou, a to i navzdory jeho neomalenému chování když nám pomáhal švagr Aleš. Navíc jsem se snažil pomáhat se vším možným, dobře jsem si uvědomoval že tohle bude náš byt a tak je to zejména moje starost. A i když jsem nepatřil zrovna k domácím kutilům, myslím že vyčítat mi nikdo nic nemohl. Tohle ale byla rána pod pás, navíc nepochopitelná, protože jsem se i ten den choval velmi přátelsky a on na mě takhle.

Cestou domů (tedy do toho, který jsme se chystali opustit) jsem nepromluvil ani slovo. Hrozně mě to mrzelo. "Vidíš? Já ti to říkala že to s ním není lehké. A ty ses ho ještě zastával a kritizoval že mu říkám fotr!" připoměla mi Janeta v autě. Pamatuju si, že už tenkrát jsem měl nepříjemný mrazivý pocit, že to asi nebude hodný dědeček a že s ním budeme mít v budoucnu problémy.

A nakonec přišlo stěhování. Nebylo to zrovna snadné, měli jsme toho hodně. Janeta byla v sedmém měsící těhotenství, musela se šetřit a já musel naopak pořádně makat. Samozřejmě nám pomáhali všichni, včetně mého bratra a Janetiných rodičů. Tenkrát mě zarazila další věc. Když nebyl k dispozici brácha, pomáhala mi s nošením těžkých věcí Janetina mamka! Janetin, teď už opravdu fotr, nosil jen lehké věci jako lampičky apod. Ke skříním se ani nepřiblížil a když ano, tak začal hrozně funět a dělat že mu není dobře. Mé podezření, že se prostě jen vyhýbá těké práci, zatímco svou ženu nechá dělat těžkou práci místo sebe, se mnohokrát potvrdilo později. Tenkrát jsem ještě ale i trochu věřil, že v tom hrají roli zdravotní potíže.

NHL

Tak se po delší době zase hlásím. Začneme NHL, která rozhodně nedopadla podle mých představ. Když Montreal vyřadil Washington, měl jsem hroznou radost a najednou věřil, že letos StanleyCup obhájíme. Chyba lávky. Narazili jsme stejně jako Ovechkinův Washington. Jakto?

Montreal hrál docela hnusný defenzivní hokej. Aby taky ne, vždyť se do Play off dostali za pět minut dvanáct a byli zde jasně nejhorší. Vsadili ale na defenzivu a to se jim vyplatilo. Neřekl bych že náš útok hrál špatně, ani že by Halák v brance Canadiens byl kdovíjak skvělý, ale prostě to nějak nevyšlo a hlavní díl zodpovědnosti bych viděl v naší defenzivě. Bylo k vzteku sledovat, jak je v každém zápase přestřílíme 30:10 a přitom nakonec prohrajeme. Z toho důvodu bych asi nejvíce vinil hrdinu loňského finále - brankáře Fleuryho. Po celou sezonu nepodával zrovna skvělé výkony a v Play Off to bylo vidět ještě více. V zápasech, kde máme jasnou převahu nad soupeřem totiž na brankáři stále hodně záleží. Drtili jsme je v jejich pásmu a pak stačila jediná náhoda a z následného protiútoku dali gól. V těchto situacích musí brankář umět svůj tým podržet, což Fleury nedokázal, takže veškerá snaha útočníků přišla vniveč a my prohráli hloupě o jeden gól.

S odstupem času si však říkám, že to možná nebylo na škodu. Tohle byla pro kluky hodně důležitá zkušenost a v cestě za dalšími "Cupy" bude určitě přínosem. Příště už budou vědět jak na takový tým hrát.

A Montreal? Bylo jasné, že takhle hrající tým vyhrát nemůže. Už jen postup do druhého kola byl "trochu moc". Správně jsem tak odhadl, že v dalším kole vypadnou. A že to nebude těsně, to jsem říkal taky. To bylo ale asi tak vše, co se mi podařilo správně tipnout...