Zrzek

V tomto článku bych se rád zmínil o někom, kdo je vlastně členem rodiny. Jedná se o kocourka, jménem Zrzek. Ne že bych byl sentimentální, jako některé čoklařky, které denodenně potkávám ve městě, ale Zrzek pro naši rodinu vždy znamenal něco víc než jen obyčejná zrzavá kočka. Kdykoliv v našem rodinném kruhu někdo vysloví slovo kočka, každý z nás si hned představí právě Zrzka.

Historie našeho rodinného kočkovství sahá až do mého dětství, kdy jsem ještě chodil na základní školu. V té době jsme měli těsně před stěhováním z hnusné učitelské bytovky v jedné vesnici na Opavsku do rodinného domku s velkou zahradou v téže obci. Jako děti jsme po kočce moc toužili. Psy jsem neměl rád od dětství (bál jsem se jich; ani dnes si před nimi někdy nejsem úplně jistý) a kočky mi připadaly vždy přítulnější a mazlivější.

Taťka tenkrát odněkud dovezl krásnou mrňavou (takové odrostlejší kotě) černou kočičku. Na krku měla bílý flíček a tenkrát nám to připadalo vyjímečné. Byla super a okamžitě jsme si ji všichni hned zamilovali. Dali jsme ji jméno Alína, podle nějakého novozélandského filmu, který se nám v té době strašně líbil. Na zahradě našeho nového domečku jsme jí udělali domov. Byla moc mazlivá a měli jsme ji moc rádi. Bohužel se však jednoho dne ztratila.

Pak jsme od nějakých lidí ve vesnici získali strakatého, bílo-mourovatého kocourka. Alínu jsme oplakali ale bez kočky zůstat nechtěli. Všechno se odehrálo strašně rychle a tak jsme mu ani nedokázali včas vymyslet žádné jméno. Po čase se ujalo bráchovo pojmenování Běloušek. Jeho osud však byl mnohem horší - jednoho dne se objevil s prostřelenou slezinou a kapkami krve všude kolem. Ani přivolaný veterinář mu již nedokázal pomoci a já ho tenkrát viděl umírat na vlastní oči, v náruči. Byli jsme tenkrát všichni moc smutní a já ani nešel ten den do školy.

Kočky jsme zbožňovali a tak sehnali jinou. Brzy se nám jich však na zahradě zabydlelo nějak moc - pokud si to dobře pamatuji, tak dokonce osm! Mezi nimi třeba obrovský mourovatý a hrozně mazlivý kocour Mour, nebo třeba zase Alína (donesl mi ji kamarád v domění, že naši ztracnou první kočku našel; černých koček s bílým flekem na krku však bylo v okolí hodně, takže naše původní kočka to rozhodně nebyla... ale tenkrát jsme tomu tak trochu věřili). Ta dokonce několikrát vrhla koťata, mezi nimi např. kočku Bělku (měla podobné zbarvení jako zastřelený kocour Běloušek, proto si vysloužila podobné jméno) nebo kocoura Přivírače (zde už nám nápady na jména opravdu docházely... Přivírač proto, že stále přivíral oči :) ). Několik narozených koťátek však bohužel zemřelo krátce po narození(např. krásný kocourek Buldoček).

Mezi touto spoustou roztomilých chlupatých mazlíčků byl i krásný zrzavý kocourek. Vzpomínám si na jedno deštivé ráno, kdy jsem se chystal do školy. U snídaně mi mamka říkala, že na zahradě celou noc slyšela mňaukat nějakou kočku (naše to určitě nebyla, na noc jsme totiž všechny zavírali do malé hospodářské budovy), a tak jsme se šli porozhlédnout kolem. A tenkrát jsme viděli nádherné, zrzavo-bílé, vyplašené koťátko. Asi cítělo a slyšelo naše kočky uvnitř a tak pořád chodilo kolem a volalo na ně. Koťátko však bylo moc vystrašené a byl docela problém jej chytnout. Nakonec se to podařilo tak, že před námi samým strachem strčilo svou hlavičku do oka plotu. Tam se však zaseklo a my jej tak mohli konečně chytit a vysvobodit.

Vzali jsme jej domů a hned vykoupali. Tolik špíny, ale i blech, kolik z něj tenkrát teklo, jsem ještě nikdy neviděl. Koťátko se vodě ani moc nebránilo, jak bylo třeba zvykem u ostatních koček, což nás docela překvapilo. Po vykoupání z něj bylo nádherné kotě a my věděli že si jej určitě necháme. Bylo stále ještě plaché a všimli jsme si také, že se bojí prudších pohybů. Zejména zvednutí nohy u něj vyvolalo okamžité přikrčení a jasně viditelný strach. Došli jsme tak k názoru, že si kotě asi hodně vytrpělo a bylo možná i týráno. Rovněž bylo zvláštní, že tohle kotě vůbec nahlas nevrnělo a velmi potichu mňoukalo. Cítili jste jen takové slabé vybrování na krku. Vzpomínám si, že jsem to byl já kdo mu tenkrát vymyslel (ne moc nápadité) jméno - Zrzek.

Zrzek nám vyrostl a na naší zahradě se zabydlel. Možná i proto, že oproti ostatním kočkám měl určitá privilegia - jídlo dostával často odděleně, někdy i něco lepšího než ostatní. Také se oproti jim tešil mnohem častějšímu a delšímu pobytu uvnitř domu. Zrzek si mezitím vybudoval mezi ostatníma kočkama jedinečné postavení, jakéhosi vůdce smečky. Byl to silný kocour, s výborným postřehem, rychlostí a jakoby i vyšší inteligencí :) Ostatní kočky se od něj raději držely dále a on také vybojoval nejednu rvačku se sousedovic kocoury z ulice.

Leč i jemu osud přichystal mnoho nepříjemností. Jednoho dne se i on objevil na zahradě se svým zrzavo-bílým kožichem, potřísněným krví - někdo jej postřelil. Měli jsme o něj, také díky nehezké zkušenosti z minula, pochopitelně obrovský strach. Už tenkrát jsme ho měli všichni nejraději ze všech ostatních koček a pokud by to nepřežil, těžce by nás to ranilo. Neuvěřitelné se ale stalo skutečností a Zrzeček se zázrakem vyvázl živý.

Tato nepříjemná skutečnost nás donutila k rozhodujícímu kroku, který nám poradil sám veterinář-zachránce, tedy že jej máme nechat vykastrovat. Prý se pak nebude tak toulat a nebude mít ani jiné nehezké kocouří návyky. To jsme tedy po nějaké době udělali (a spolu s ním i dalšímu kočičímu oblíbenci - Mourovi). Věřili jsme, že se teď nebude tak toulat a že by tedy nemělo hrozit už nic podobného - tedy že jej opět postřelí. Samotný zákrok však nebyl nic příjemného a kocourci se po narkóze cítili špatně ještě další dva dny.

Všechno však dobře dopadlo a oba se uzdravili. Bohužel se však vůbec nesplnilo to, kvůli čemu jsme je nechali vykastrovat - tedy že se již nebudou tolik toulat. Zrzek se po nějaké době ztratil, a protože to již bylo několik dní, tušili jsme že se již nevrátí. V krátké době se nám ztratily ještě další kočky a mezi nimi i taktéž velmi oblíbený Mour.

Zrzeček nám však zase udělal radost a jednoho dne se zase objevil doma, jakoby se vlastně vůbec nic nestalo. Byli jsme moc šťastní, koček nám ubylo - už si to přesně napamatuji, ale myslím že nám zůstaly dohromady už jen tři. Zrzek však pokračoval ve svých dobrodružných výpravách a nejednou nám způsobil pořádné starosti. Třeba když se jednou odpoledne vrátil s asi centimetr velkou tržnou ránou, vedoucí od oka směrem k uchu. Jindy nás zase rozesmál, to když si to štrádoval po ulici s dvěmi nožkami párků z nedalekého obchůdku, přičemž se mu párečky v puse klimbaly z jedné strany na druhou.

Doma pak byl čím dál častěji, někdy dokonce i přes noc. Moje mamka si ho vyloženě zamilovala a dokonce si jej předcházela tím, že mu kupovala šunčičky a salámky :) Jak jsem již ale napsal dříve - Zrzek byl jakoby inteligentnější a tak tuto laskavost mamce často oplácel - chytal myši a ptáky. Naštěstí je většinou jenom chytl a donesl ostatním kočkám, které se do kořisti pustily jakoby týden nejedly. Pamatuji si ale, že jednou odpoledne mamce takového ptáčka donesl až do obýváku. Položil jej na zem, začal se jí otírat o nohu a převalovat se vedle toho ptáka na zemi.

O zrzečka jsme pečovali jako o člena rodiny. Už dávno se přestal bát prudkých pohybů a dokonce se mu i vrátilo hlasité vrnění. Ne sice tak hlasité, jako je běžné, ale aspoň to. Život však neměl jednoduchý a tak se často ráno objevil s tržnými ranami po nočních soubojích se sousedovic kocoury. Byl také znovu postřelen. Už si však moc nevzpomínám na okolnosti, jen vím že náš hrdina to opět přežil. Nejspíš jsme mu vrátili smysl do života (no co, třeba ho kočky taky mají), ukázali lásku a on se vždy držel zuby nehty a přežil.

Další zkouškou pro něj bylo první stěhování. Stěhovali jsme se do obce, vzdálené několik desítek kilometrů. Tehdy také padlo rozhodnutí, že si jej doma necháme napořád. Měli jsme strach, že by se venku v neznámém prostředí lehce ztratil. Stěhování však snášel hůře než jsme sami čekali - hned první den si někam zalezl a asi tři dny jsme jej vůbec neviděli. Zvyknout si musel rovněž na kočičí záchod, to však zvládl celkem bez problémů. Zvyknout si na život v bytě, bez šance na venkovní procházku, to byl pro něj větší problém.

Z ostatních koček nám zůstala už jen Bělka, která vrhla dvě koťata. Kočku Anny a kocoura (jméno už si nepamatuji). Ten však brzy zemřel a zůstala jen Anny, která se stala druhou stálou kočičí obyvatelkou našeho bytu.

O prvních Vánocích se Zrzek poprvé dostal ven - bylo to tak trochu nedopatřením. Problém byl v tom, že hned někam odběhl a už jsme jej nemohli najít. Naštěstí se však asi o dva dny později vrátil a my si mohli oddechnout. Od té doby jsme jej však opět začali pouštět ven na jeho noční procházky.

Brzy si nás i vycvičil - proběhl se po venku, skočil spátky na okno, dvakrát zamňoukal a čekal až mu otevřeme okno. Několikrát se ale stalo, že se nám zase ztratil na delší dobu. Jednou zalezl do nějakého krytu, který pokračoval ve sklepních prostorech velkého domu a nemohl se dostat zpátky. Zůstal tedy ve sklepě a my jej nikde nemohli najít. Slabého mňaukání jsme si všimli až po několika dnech.

Vzpomínám si na minimálně ještě jeden jeho dlouhý výlet, kdy byl pryč už mnoho dní a my se již, neradi, smiřovali s tím, že už jej neuvidíme. Ale i tenkrát nás překvapil a potěšil zároveň - vrátil se.

Následovala další dvě stěhování, i když to první bylo jen o pár metrů do jiného bytu, ale ve stejné budově. Postupně si tak zvykl na úplný domácí režim, takže ven již nechodil vůbec. Jeho vztah s další kočkou v domácnosti spočátku nebyl ideální - jakoby se ti dva moc nemuseli. Zrzek byl drsňák, bojovník, lovec a taky pán domu(bytu). Nesnesl doma další konkurenci, navíc opačného pohlaví. Např. když jsme jim dávali do misky žrádlo - nedočkavá Anny se do něj okamžitě pustila. Zrzek však byl v klidu a teprve pomalu slezl ze svého pelíšku na okně v obýváku a opravdu pomalým krokem se blížil do kuchyně. Když už byl opravdu blízko, Anny (přestože k němu byla otočená zády) okamžitě zacouvala metr od misky. Zrzek pak pokračoval ve své pomalé chůzi k misce, kde se do toho pustil. A Anny? Znovu pokračovala teprve až když se Zrzek pořádně najedl, napil a odkráčel zase na okno.

Oba spolu ale dokázali pořádně řádit. V té době jsem již v jedné domácnosti se Zrzkem a Anny nebyl. Mamka se však o ně stále starala a doprávala jim první poslední. Před více než rokem přišlo mamčino dalši stěhování, a sním i stěhování Zrzka s Anny. Procházky venku opět nehrozily, ale Zrzek si na život v bytě už docela zvykl.

Pořádně však nedokážeme řict, kdy se vlastně Zrzeček narodil a kolik má tedy nyní let. Bylo však jasné, že to je už kočičí stařec. Už mu to tolik neběhalo jako dříve, nebyl tak mrštný a pohotový. Úbytek pohybu se projevil i na jeho postavě, ztloustl. Myslím že mu je už minimálně 17 let.

Bohužel se však jeho zdravotní stav začal zhoršovat. Začalo to loni, když občas z ničeho nic spadl z okna. Nejhorší však bylo, že v takovýchto situacích nejen okamžitě neodběhl (jak dělával vždy, když se nějaký skok nepovedl), ale on ani nedopadl na nohy, nýbrž na bok. Zůstal tam pak ležet, dokud jej někdo nezvedl. Také mu vypadl zub (ten druhý měl zlomený). Když jsem jej minulý týden viděl, nevěřil jsem vlastním očím - tento, vždy tak statný a energický, kocour, byl najednou strašně vyhublý. Už neběhal kolem, ani nechodil, jen se tak pomalu ploužil z jedné místnosti do druhé. Nedokázal již ani při chůzi schovat drápky, nebo se napít vody, potažmo si zobnout granule.

Náš milovaný Zrzeček už bohužel není mezi námi - svůj boj o život prohrál před čtyřmi hodinami. Je mi ho moc líto, poslední týden pro něj byl hrozný. Nikdy bych nevěřil, že si dokážu získat takový vztah ke zvířeti, ale opravdu jsem jej získal. A nejen já - Zrzečka milovala celá naše rodina, byl opravdu jejím členem. Je třeba to ale brát pozitivně - myslím že měl moc hezký život, mamka se o něj starala opravdu moc a moc hezky. Dávali jsme mu najevo svou lásku a občas jsem měl pocit, jako by si to uvědomil a tak nám naši lásku zase oplácel.

Ahoj Zrzečku, měj se tam v nebíčku hezky. Pozdravuj tatínka, ten tě určitě moc rád uvidí. A občas si na nás vzpomeň, tak jako budeme vzpomínat i my. Máme tě moc rádi.

Začíná sezona F1

Tak nám začala nová sezona Formule 1, královny motorsportu, jak se jí prý říká. Osobně o tomto titulu dost pochybuji, viděl bych to spíše na takovou tu formální královnu, prostě jenom na papíře. Něco jako mají v Británii, kde sice je královnou Alžběta II., ale zemi řídí premiér Gordon Brown.

Změn je poměrně hodně, což rozhodně přidává na atraktivitě. Na některé bych se mrknul trochu blíž.

Tak především odchod automobilek. Zůstal zde jen Mercedes a Ferrari. F1 sleduji už 15 let a moc dobře si vzpomínám, když zde vtrhly automobilky a odbourávaly jeden soukromý tým za druhým. Odešel Jordan, Sauber, BAR (Tyrrell), Benetton, Prost (Ligier), Arrows a Minardi. a třeba Williams, jeden ze tří nejlepších týmů v historii se najednou dostal do složité finanční situace. Z F1 se tedy vytratili nadšenci a vášniví milovníci formulových závodů, kteří se na její historii a slávě podíleli největší měrou, aby je nahradily rozežrané automobilky, které tlačily rozpočet do neúnosných mezí, nebo takové, pro něž je F1 hlavně hodně dobrou reklamou. Jakmile však udeřila finanční krize, automobilky utekly z F1 domů se staženým ocasem. A já doufám že tam zůstanou pěkně dlouho!

Stejně tak soukromníci typu Midland ať jsou raději o dům dál - F1 by neměla být místem pro zajímavou reklamu, ale především soutěžním šampionátem, kterého se všichni účastní aby vyhráli, ne aby se zviditelnili.

Teď se musí F1 zase uzdravit. Snížit nákady, aby byla přístupná soukromým majitelům, a taky trochu zatraktivnit. Protože jestli to, co jsme viděli v úvodním závodě v Bahrainu, budeme vídat celou sezonu (nemusí se tak nutně stát, mohla to být náhoda), bude to pořádná nuda.

Hodně se kritizuje zákaz tankování. Já si však nemyslím, že by zrovna tenhle zákaz způsobil v F1 nudu. Dříve bylo zastávek více a trvaly déle. Ale ve skutečnosti většinou vůbec nic nezměnily. Po pitstopech se totiž celé pole zase srovnalo do stejného pořadí. Aby taky ne, když pneumatiky vyměnili tak za 3-4 sekundy a zbytek zastávky vyplnilo tankování. Faktem ale je, že současná podoba je snad ještě horší. F1 by se měla opět inspirovat americkou IndyCar a omezit počet mechaniků při zastávkách v boxech. Tam kde v F1 musí být tři mechanici na jedno kolo, je v IndyCar zapotřebí jediný člověk. To je pak jiná zábava a výměna kol pak trvá skoro stejně dlouho jako samotné tankování. Nejednou se tak po výjezdu z boxů piloti nestačí divit - z šestého je najednou lídr a z druhého je desátý.

Mechanickým záležitostem moc nerozumím, ale je jasné, že jsou potřeba trochu jiné směsi pneumatik. Chce to nějaké rychlejší a tím pádem i méně trvanlivé, aby těch zastávek bylo více. Také by to chtělo změny v aerodynamice - před pár lety se pracovalo na "nové" podobě monopostů, a to zejména s ohledem na lepší předjíždění a eliminaci "špatného" proudění vzduchu za monopostem. Vzhled formulí se sice změnil, ale předjíždění to nezlepšilo. Tak kde udělali soudruzi chybu?

A vrátil se nám Schumák. Pro mě snad nejvíce nenáviděný pilot, kterého nemám rád od té doby co sleduji F1. Pilot, který sice vyhrál sedm titulů mistra světa, ale za podmínek, jaké nikdo nikdy před ním neměl. Ostatně takový Johnny Herbert, Eddie Irvine a nakonec i Rubens Barrichello by mohli vyprávět co všechno museli pro Schumiho dělat. Tak nebo tak nepopírám že šlo o velmi dobrého závodníka, kterého jsem však nikdy neměl rád.

A víte co? Jsem rád že se vrátil! Mám z toho radost a docela mu nějaký ten úspěch i přeju. Možná i proto, že tentokrát nebude mít v týmu žádného "pilota pro všechno". A taky by těm mladým ňoumům, co tam teď jezdí (Hamilton, Vettel, apod.) mohl ukázat zač je toho loket.

A na závěr si neodpustím komentář ohledně úřadujícího šampiona. Nevím jestli mu během loňské sezony tak stouplo sebevědomí, nebo je jen hrozně naivní, ale zajímalo by mě proč šel do McLarenu. Ano, lze předpokládat že budou bojovat vítězství v šampionátu, ale je přece jasné že Hamilton ho zašlape do země. Button je obyčejný pilot s neobyčejným štěstím, který byl loni ve správnou dobu na správném místě. A vedle Kekeho Rosberga se tak zařadil mezi mistry světa, kteří vyhráli jenom díky štěstí.

Oscar 2010

Tak kdopak nám to letos získá vytouženou zlatou sošku? Udílení cen se koná z neděle na pondělí a jsem celkem zvědavý jak to dopadne. Ne že by na tom nějak záleželo, nebo že by snad ceny vždy právem patřily jen těm nejlepším - prostě jsem zvědavý, na koho si letos porota vzpoměla.

Hned po oznámení nominací jsem se rozhodl shlédnout všechny nominované filmy ještě dříve, než dojde k slavnostnímu předávání. Již dopředu však hlásím, že se mi to nepovedlo. Některé žánry zrovna v oblibě nemám (třeba muzikály, např. film Nine), k jiným jsem se zatím nedostal (Škola života, A Single Man, The Last Station, ...).

Na prognózu si netroufám, vždycky tipuju špatně. Místo toho tady napíšu, komu bych dal sošku já. Zmíním se však i o alternativách, které se bohužel do nominací nevešly.
Samozřejmě vynechám kategorie jako nejlepší kostýmy, make-up, střih, atd, a zaměřím se jen na ty hlavní.

V kategorii Nejlepší hudba, bych dal sošku filmu Vzhůru do oblak. Ale ani Avatar ji neměl špatnou.

Nejlepší kamera - zde by to byl buď Avatar, nebo Hanebný Pancharti.

Nejlepší animovaný film - zde mě trochu překvapilo, že v nominacích chybí výborný film 9. A co hůř, ona tam ani není taková bomba jako australský Mary And Max! To už je ale nehoráznost, protože pro mě to byl rozhodně animák roku. A očividně nejen pro mě - stačí mrknout na českou databázi filmů ČSFD, kde tento film má 87% (pro srovnání - Vzhůru do oblak má 83%) a na mezinárodní IMDB, kde má 8,3 (stejné srovnání, hodnocení 8,4). Je to opravdu škoda, protože tohle je jeden z nejlepších animáků posledních let a ještě nikdy mě žádný z nich tak nedojal a nerozesmál zároveň. Místo těchto dvou výborných filmů tu však máme mezi nominovanými průměrné, klasicky animované Princezna a žabák (IMDB 7,5) a The Secret of Kells (IMDB 7,5). Škoda. Ale pokud bych měl vybírat pouze mezi nominovanými, byl by to bez debat Vzhůru do oblak. Pochválit nicméně musím i výbornou Koralínu.

Dále je zde kategorie Nejlepší scénář - adaptovaný a původní. V té první kategorii bych bez delšího rozhodování volil District 9, v té druhé pak buď Hanebný pancharti, nebo Vzhůru do oblak.

Nejlepší herečka ve vedlejší roli - moc se mi líbila Anna Kendrick ve filmu Lítám v tom, ale ještě lepší byla Vera Farmiga ve stejném filmu.

Nejlepší herec ve vedlejší roli pak jednoznačně Christoph Waltz, jehož výkon byl bezkonkurenční - ještě teď mám jeho vybrané chování a noblesu v živé paměti, byl to ohromující výkon. Nebýt jej, tak bych jinak asi volil Woodyho Harrelsona v The Messenger. Vyzdvihl bych ale ještě nenominované Jaka Gyllenhaala (Bratři), Jude Lawa (Sherlock Holmes) nebo Sama Worthingtona (Terminator Salvation).

A nyní k hlavním kategoriím. Nejlepší herečka v hlavní roli byla podle mého názoru Maryl Streep ve filmu Julie & Julia. I když mi celý film připadala otravná a její hlas mi ještě dnes způsobuje husí kůži, zahrála to bravurně a naprosto autenticky - opravdová Julia Child mluvila stejným hlasem, se stejnou intonací, i se stejnými gestikulacemi a pohybem těla. Právě proto si tu sošku zaslouží. Většina lidí však spíše favorizuje Sandru Bullock z The Blind Side. Nemůžu si pomoct - vůbec mi zde její hraní nepřipadalo ničím zvláštní. Zahrála to dobře, to se musí uznat, ale nic navíc. Myslím, že oceněn by měl být především vyjímečný herecký výkon, ne jen dobrý.

Nejlepší herec v hlavní roli: všichni nominovaní hráli své role skvěle. Přesto bych řekl, že hlavně George Cloony byl tím nejlepším. Přesto bych nejraději dal sošku Samu Rockwellovi za jeho roli ve filmu Moon. Velmi silně bych pak uvažoval o Robertu de Nirovi ve filmu Všichni jsou v pohodě. Alespoň nominaci by si pak zasloužil Robert Downey Jr za Sherlocka Holmese a Sharlto Copley za District 9.

V kategorii Nejlepší režie bych asi ocenil Quentina Tarantina za jeho skvělé Hanebné pancharty. Ale těžko říct - zrovna tak bych ocenil i Jamese Camerona za jeho Avatara.

Nejlepší nakonec - kategorie nejlepší film. tady je to opravdu těžké. Jako moc pěkné, avšak docela průměrné filmy beru The Blind Side, Precious: Based on the Novel ‘Push’ by Sapphire, Lítám v tom i Smrt čeká všude. O něm se stále hlasitěji mluví jako o soupeři Avatara, ale tento film hodnotím pouze jako průměrný. Viděl jsem už desítky mnohem lepších válečných filmů, tenhle nemá nic navíc a chvílemi mi připadá dokonce nudný. Z nominovaných bych Oscara asi dal filmu Avatar, nebo Hanebný pancharti. Bez šancí by u mě nebyl ani District 9. Nádherný byl i Vzhůru do oblak, který je pro mě takovým černým koněm Oscarů....nedivil bych se kdyby cenu za nejlepší film nakonec získal právě on.

Nedá se nic dělat, kolem Avatara byl pořádný humbuk, ale musím uznat že zasloužený! Byl to velkofilm jak má být, užasná podívaná. A to hlavně vizuální. Hanebný pancharti (jak já nesnáším ten český překlad) byli zase film podle mého gusta - miluji válečné filmy a zbožňuji filmy Quentina Tarantina, takže tohle je pro mě takový mix snů. A District 9 přinesl trochu jiný pohled na tvorbu sci-fi a nutno říct že přímo parádní.

V nominacích mi ale hodně chybí již zmiňovaný Moon, který řadím mezi nejvyšší příčky. Rovněž Mary & Max, Všichni jsou v pohodě, nebo Sherlock Holmes.

Herní časopisy

Vzpomínám si, jak jsme s bratry za mlada hltali každičkou stránku tehdejšího herního časopisu Excalibur. Náš počítač už sice dosluhoval a většinu nových her jsme již měli problém spustit, ale to jsme neřešili - bavilo nás číst o nových hrách a taky snít o tom, že si je jednou taky zahrajeme. A kromě toho - recenze byly charakteristické svým humorem a trefnými komentáři, takže jsme s chutí četli i recenze na ty nejhorší hry.

Excalibur skončil a místo něj se objevil časopis Score, později i Level. Do Score přešli i dva redaktoři Anastasov s Eislerem, což bylo určitě dobře. Náš počítač už pro hry nebyl vhodný vůbec, přesto jsem si jej občas stále kupoval a snil o tom, že si tu Grad Prix 2 jednou konečně zahraju :)

Pak si koupil nový počítač brácha a Score pro nás bylo zase aktuální. Level jsem nekupoval, ani vlastně nevím proč. Asi síla zvyku. Tenkrát bylo běžnou praxí, že herní časopisy vycházeli s CD a později i DVD přílohou. Po pravdě řečeno jsem těmto přílohám nikdy nepřišel na chuť - dema jsem instaloval jen málokdy. Plné hry se zde tenkrát ještě moc neobjevovali a i když později ano, většinou se jednalo o velmi staré kousky, nebo již stokrát dohrané. Tenkrát se už cena herních magazímů začala nepříjemně zvedat nahoru. Dával jsem tedy přednost variantě bez přílohy, která byla levnější.

Jenomže vývoj her letěl stále kupředu ohromnou rychlostí a tak i bráchův počítač začal dosluhovat. Už jsem byl starší a četba recenzí na hry, které si stejně nezahraju, mě spíš deptala a nebavila. Proto jsem přestal Score kupovat a místo toho si kupoval ProHockey, časopis o NHL.

Náhradní vojenská služba a také první zaměstnání mi však pomohly dát dohromady větší sumičku peněz a koupit si svůj vlastní počítač - nový, rychlý a dokonce i s internetem, což hned tak někdo neměl. Bez mojí hodné mamky bych si jej ale dovolit stejně nemohl, takže mi přispěla nemalou částkou.

Napadlo mě koupit si občas zase nějaký ten časopis. Šokem ale pro mě bylo, že se jeho cena vyhoupla už hodně vysoko. Časem jsem si však všiml jedné z variant LEVELu, a sice Level mini, což nebylo nic jiného, než samotný časopis Level, zmenšený na formát ještě menší než A5 a bez DVD přílohy. A samozřejmě za rozumnou cenu několika desítek korun. Naprosto ideální!

Po nějaké době jej dokonce zvětšili na A5, což byla dobrá změna. I když mi to drobné písmo až tak nevadilo, takhle to bylo lepší a čitelnější. Ale nic netrvá věčně a Level-mini také ne. Nakonec tuto vyriantu vydavatel zrušil. A tak jsem přešel ke Gamestaru, který byl ze zbývajících herních magazínů nejlevnější. Přiznám se, že Gamestar se mi už tak moc nelíbil. Zejména recenze, které byly někdy trochu zcestné. Z časopisů (nebyl to však jen případ Gamestaru) se také vytratil obvyklý humor a nadsázka, tak typické pro tyto magazíny z druhé poloviny devadesátých let.

Když skončil i Gamestar, přestal jsem herní časopisy kupovat. Cena se vyšplhala na 180Kč a zůstalo jen Score a Level, přičemž obě redakce zrušily variantu svého časopisu bez DVD přílohy. To nebylo nic pro mě, a tak jsem přešel na internet, kde jsem měl to samé, akorát zdarma.

Ale číst si něco na monitoru je rozhodně něco jiného, než si to číst hezky na papíře, v ruce, kdekoliv budu chtít. A tak jsem si zase občas koupil nějaké to číslo, většinou však Levelu. Cena byla v té době už 199 Kč, a proto jsem si nejprve na internetu podrobně prošel obsah časopisu i DVD přílohy (sem tam se objevila i kvalitní plná hra) a teprve poté, po pečlivém zvážení, si ono číslo koupil. Obvykle to vycházelo na každé druhé číslo.

Někdy na podzim (nebo v létě, nevím už přesně) loňského roku (2009) však Level zdražil na 119 Kč. Udělali to navíc rafinovaně - bez předchozího oznámení a navíc s obrovskou reklamní nálepkou na obalu přesně v místě, kde je na obálce časopisu čárový kód a hlavně cena. A také se změnil materiál - obálka i listy uvnitř byly nyní z méně kvalitního a levného papíru. Nepřišlo mi to moc fér, ale se Score to celou dobu vypadalo všelijak a tak jsem, ač nespokojen, zůstal u Levelu. Jen jsem ještě pečlivěji zvažoval zda jednotlivé číslo koupit, a mnohem podrobněji zkoumal jeho obsah.

Co mě ale nakonec přimělo se na Level definitivně vykašlat, bylo oznámení v jednom z posledních čísel, že se časopis opět podraží, tentokrát na 249 Kč. To už prostě není ani vtipné. Tolik peněz za časopis už rozhodně nemíním dávat.

Na začátku roku jsem se rozhodl koupit si na zkoušku pro změnu Score. Nejprve jsem však počkal až se na internetu objeví obsah čísla. A nyní musím říct, že jsem naprosto spokojen. Obálka je hezky tvrdá, hladká a lesklá. I stránky uvnitř jsou na kvalitnějším papíře. Jednotlivé rubriky neprošly téměř žádnými změnami, stejně jako samotná grafika a nemůžu říct že by to bylo zrovna na škodu. Taktéž recenze uvnitř se mi prostě lépe čtou a opět z nich číší humor, i když v porovnání se starými čísly z minulého tisíciletí už jen lehký. Na DVD příloze možná nesou tak kvalitní hry jako u Levelu, ale 90% z nich jsem stejně nikdy ani nenainstaloval. Taktéž chybí otravný pořad ve stylu Level TV, což chválím ještě víc, ale bohužel i některé dobré DVD rubriky. Celkově je DVD příloha sice slabší, ale je pro mě je důležitější časopis samotný a ten je naštěstí o něco lepší než, mnou nedávno kupovaný, Level. Tak uvidíme jak dlouho to vydrží, dokud třeba i Score nepodraží...

Hokej (pokračování)

Český hokej je jednoduše v krizi. Ale jakto? Ještě nedávno jsme přece všechno vyhrávali. Těch důvodů je samozřejmě víc.

Naše zlatá generace hokejistů z Nagana, potažmo trojnásobných vítězů z let 1999-2001 je nenávratně pryč a měla by ji vystřídat generace nová. Jenomže to je právě ten problém... Jestliže jsme dříve měli špičkové hokejisty na každé pozici, dnes dokonce téměř na žádné.

Letos má sice skvělou formu brankář Vokoun, ale jinak jsme na tom s brankáři špatně. Pryč jsou časy, kdy v NHL nastupovali jako brankářské jedničky Hašek, Turek, Hnilička i Čechmánek. V útoku zase řádil Jágr, Straka, Hejduk nebo Lang...
Důkazem budiž srovnání tabulky kanadského bodování NHL z mistrovských sezon 98/99, 99/00, 00/01 a posledních třech, vč. té letošní:

Počet českých hráčů v top100 v základní části:
98/99: 10 (3x top20, 1x top10)
99/00: 11 (1x top20, 1x top10)
00/01: 10 (5x top20, 3x top10)

07/08: 12 (0x top20, 0x top10)
08/09: 7 (1x top20, 0x top10)
09/10: 5 (1x top20, 0x top10)

I když sezona 2007/2008 vypadala z pohledu našich hráčů v top 100 docela slušně, je bohužel vidět, že nikdo z nich nepatřil ani do nejlepší dvacítky. A mezi deseti nejlepšími hráči v základní části jsme měli svého zástupce naposledy v sezoně 2006-2007, a to Jaromíra Jágra na 8.místě.

Co je horší je fakt, že se ani v nejbližších letech neblýská na lepší časy. Zde jako důkaz poslouží pohled na každoroční vstupní draft NHL. Bez nových mladých nadějí budeme mít za pár let problém porážet týmy jako je Lotyšsko nebo Švýcarsko.

Problém je samozřejmě v první řadě v penězích, kterých do sportu od státu proudí velmi málo. Trenéři pak odcházejí do zahraničí a mladé kluky nemá pořádně kdo trénovat.

Také investice do Vašeho dítěte, které se rozhodne začít s hokejem je obrovská - např. za výstroj pro brankáře dáte tak minimálně deset až patnáct tisíc. A to ještě bude výstroj z druhé ruky - ošoupaná a opotřebovaná. Tím ale výčet investic nekončí, protože dále budete platit za klub, každodenní dopravu na tréninky a taktéž výdaje spojené se soustředěním, ať už někde doma nebo v zahraničí. Než se nadějete, dítko vyroste a věškerou výstroj kupujete znovu, tentokrát větší. Kdo na to dnes má?

A tak nám šikovní a talentovaní malí hokejisté utíkají k fotbalu nebo florbalu, který je, v porovnání s náklady na hokej, víceméně za hubičku. Takhle se k hokeji dostanou jen potomci bohatých, z nichž má talent jen málokdo. Pokud by však kluby dostávaly od státu peníze na vybavení, bylo by to o něčem jiném - do hokeje by se konečně dostali také ti co mají ohromný talent ale ne peníze. Takhle by nám za pár let mohlo výrust hned několik kvalitních hráčů.

Ale i ty hráče je důležité vychovávat a vést správnou cestou. Musí pořádně trénovat, hokeji se věnovat maximálně a omezit všechny neřesti mládí. Dneska si mladí kluci z bohatých rodin po tréninku skočí do baru, kde paří až do rána. Na školu kašlou, protože jednou budou hrát NHL, mít spoustu peněz a tak vzdělání není třeba. A i kdyby - bohatý tatínek to zařídí. Tréninku se věnují minimálně, o posilování ani nemluvě. Jaromír Jágr začal s posilováním ještě před vstupem do první třídy - každý den udělal 600 dřepů, na základní škole pak 1000!! Protože měli doma statek, pracoval celé dny na poli kde pro změnu zase posiloval ruce. Dělá dnes někdo z hokejových prcků něco podobného? Nebo spíš - posiluje takto aspoň někdo z dorostenců?

Dříve nedostal nikdo nic zadarmo, takže na sobě musel tvrdě makat, aby se proti vrstevníkům prosadil, nebo byl dokonce lepší. Mládežnický hokej je ale teď plný namachrovaných bohatých puberťáků, hrajících hokej jenom tak pro zábavu. Když jim to nevyjde, nevadí - čeká na ně vedoucí pozice v otcově firmě.

Je třeba zavést stoprocentní kázeň, disciplínu, tvrdý trénink a hlavně nedávat nic zadarmo - mladí musí poznat, že bez práce opravdu nejsou koláče. Ale tohle všechno by mohli zařídit kvalitní trenéři mládeže, spolu se zodpovědným přístupem rodičů.

Možná by se také mělo uvažovat o změnách ve stylu hokeje. Dříve se tvrdilo, že na náš chytrý hokej nikdo nemá. Že šikovné české ručičky dokáží zamotat hlavu nejednoho obránce i brankáře. To byla ve své době pravda - naše útočné kombinace dělaly divy a výsledkem jsou právě ony mistrovské tituly.

Ta doba je však bohužel dávno pryč. Tak jako se dnes vyvíjí snad každá oblast našeho života, vyvíjí se i hokej. Co platilo před deseti lety, dnes nefunguje. Stejné to je i s naším "chytrým hokejem" - ostatní se na něj naučili hrát, popř. jej začali hrát taky. A najednou není náš styl ničím vyjímečným. Do popředí se opět dostává severoamerický silový (kontaktní) a rychlý hokej. Dokazují to nejenom výsledky na mezinárodních hokejových akcích, ale i nejlepší hokejisté světa - Crosby, Malkin, Ovechkin...

Takže zatímco my si hrajeme svůj naivní hokej, zajedem si za modrou, kde se opět otočíme a nahráváme si s obránci pořád dokola, dokud se někdo z nich nerozhodne od modré vypálit na brankáře, kanadští hokejisté se po rychlém protiútoku prosmýčí mezi obránci a po několika nádherných blafácích do forehandu i backhandu skórují.
A zatímco my za brankou soupeře statečně bojujeme hokejkou o puk, ruský útočník se v podobné situaci s nikým nepáře a v plné rychlosti soupeře přišpendlí na mantinel, sebere kotouč a uhání s ním k brance, kde opět nezadržitelně skóruje.

A když už se dostaneme do šance, třeba tři na dva, tak zase vymýšlíme hlouposti, příhrávka sem, přihrávka tam, a než se nadějeme tak je po šanci. Tohle musíme změnit, protože je to špatný styl, se kterým už se dneska proti silnějším soupeřům nechytáme. Tento rozdíl mohl zaregistrovat každý, kdo třeba viděl naše zápasy (zejména s Ruskem, nebo ten druhý s Lotyšskem) a naproti tomu zápas Kanada - Rusko, nebo finále Kanada-USA! Rozdíl byl opravdu markantní. A taky se na ně mnohem lépe dívalo, byl to parádní hokej.

Jednoznačně se musíme inspirovat hokejem, který se hraje v zámoří. Ideálně to chce trenéry, kteří zde působili nebo ještě působí. Stejně tak je třeba aby tento styl okusili i malí hokejisté. Někde jsem totiž četl, že na zápasy do zahraničí jezdí do Maďarska, Rakouska a Německa. Odtud asi jen těžko něco pochytí - musí jezdit do Ameriky a Kanady a sehrát sérii zápasů tam. Bez těchto zkušeností nemají šanci.

Také by nebyl špatný nápad Jaromíra Jágra, zmenšit hřiště. Na úzkém kluzišti se tento kontaktní hokej dá lépe praktikovat. K čemu nám vlastně je široké kluziště, když nejlepší hokej se hraje na tom úzkém? Přejít z úzkého na široké není zase takový problém a Kanada i USA to zvládají celkem v pohodě. Horší to je naopak.

Jak je vidět, změn je potřeba opravdu hodně. A to jsem tu napsal jen pár věcí, které sám vidím jako problém. Hokejoví odbornící by šli nejspíš ještě mnohem dál a dokázali by vyjmenovat spoustu dalších nutných změn.

Bylo by fajn, kdyby se už konečně hnuly věci dopředu a zase jsme v hokeji patřili k nejlepším, tedy ke Kanadě, USA, Rusku a Švédsku. Na takový hezký hokej jako předvádí oni se přece i hezky dívá.

Hokej

Tak nám skončila zimní olympiáda ve Vancouveru. Naši sportovci byli celkem úspěšní, ale i tak někteří (ať už z jakéhokoliv důvodu) zklamali. To by teprve bylo medailí! Přiznám se, že mě na olympiádě zajímal vlastně jen hokej.

Když jsem poprvé přemýšlel o Vancouverském hokejovém turnaji a našich šancích na medaile, moc šancí jsem nám nedával. Náš hokej už několik let nepatří mezi naprostou špičku a mnoho hráčů světového formátu bohužel nemáme. Ne tolik jako Rusko, Kanada, nebo USA. A navíc nám chybí naprostá hvězda....jako je v kanadském výběru Crosby, v ruském Malkin s Ovechkinem, nebo v tom americkém Patrick Kane.

Ale zase to neznamená že bychom neměli nikoho dobrého. Vždyť v brance bude letos famózní Vokoun, v obraně máme borce jako Kaberleho, Kubinu nebo Židlického. V útoku pak Havláta, Eliáše, Erata, Plekance a hlavně Jágra, který je ve svém věku ještě pořád skvělým hokejistou. Nejsou to sice žádné superhvězdy, které by vládly tabulkám v NHL (kromě Vokouna, který vévodí např. tabulce úspěšnosti zákroků), ale mohlo by to stačit třeba na bronz.

První západ našeho týmu se Slovenskem byl super. Docela pěkný hokej a hlavně jsme vyhráli. Překvapil mě Jágr, který byl jednoznačně nejlepším na ledě, to jsem nečekal. A taky Vokoun, očividně má letos opravdu formu. Rovněž zápas s Lotyšskem nebyl špatný a byla radost se na něj koukat. Teda až na ten konec, který jsme trochu pokazili.

No a pak přišlo Rusko. Předtím by mě ani nenapadlo že bychom je porazili, ale když to projeli se Slovenskem, tak porazitelní rozhodně jsou. A taky že byly, jen ne pro nás. Ten zápas poukázal na několik problémů našeho týmu. Obrana dělala chyby. Přesilovky byly příšerné - přihrávky pořád dokola, zakončené prudkou střelou našich obránců pár metrů od modré. Ani ve hře v plném počtu nám to nešlo - opět žádné smysluplné akce a když už jsme se dostali za ruskou modrou, skončilo to opět nesmyslnými přihrávkami na obránce a pořád dokola. Hrozná byla i hra u mantinelů - jako bychom se rusů báli a vůbec nehráli tělem. To Rusové se v tomhle nijak nerozpakovali a u hrazení si nás podávali. O odporném zákroku zákeřného Ovechkina na Jágra ani nemluvě. Rusko nás vypráskalo a 4:2 to bylo jen díky Vokounovi.

Osud se nad námi ale smiloval když Kanada v základní skupině prohrála s USA a Švýcarsko nedokázala porazit v základní hrací době. Z osmifinále, které jsme měli hrát opět s Lotyšskem jsme totiž pro čtvrtfinále dostali toho nejslabšího z favoritů - Finsko. Naopak Rusko, které nás porazilo a vyhrálo skupinu čekala Kanada. Máme to holt štěstí!

Kdo ale viděl náš osmifinálový zápas s Lotyšskem, měl asi žaludeční potíže ještě celý den. Po slabém vedení 2:0 jsmekonec zápasu totálně nezvládli a Lotyši vyrovnali. Nakonec jsme je sice v prodloužení porazili, ale po zápase zůstala hodně hořká pachuť. A opět se opakovaly stejné chyby. Ani proti lotyšům jsme nedokázali vůbec hrát tělem a oni si tak dělali co chtěli. Totálně sprzněné přesilovky a koncovka vůbec, nám málem připravily obrovskou ostudu a náš další soupeř nám už jako snadný najednou nepřipadal.

Bylo jasné že naše hra se musí zlepšit. A trochu se opravdu zlepšila. Začali jsme hrát více tělem a dostávali se trošku víc do šancí. Jenomže pořád málo. Navíc jsme polovinu první třetiny hráli v oslabení. V zápase jsme měli několik docela dobrých šancí, ale z postupu se nakonec radovali finové.

"Hráli jsme dobře, ale měli jsme smůlu a nepostoupili jsme" tak tuhle hlášku říkáme už několik let po sobě. Ano, vždycky hrajem čtvrtfinále dobře, ale to je prostě málo. Soupeři ho hrají vždycky lépe. A o našem osudu nerozhodovalo jenom čtvrtfinále, celý turnaj jsme hráli špatně. Možná s vyjímkou prvního zápasu.

Už několik let po sobě končíme ve čtvrtfinále. Nedaří se ani juniorským týmům. Počet našich hokejistů, působících v NHL se snižuje. Ještě rychlejni se snižuje počet českých hokejistů, na každoročním draftu NHL. Je český hokej v krizi? Ano, v pořádné!