Po tom, co si dovolil napadnout svou ženu, a to klidně před všemi ostatními a za bílého dne, se vztahy mnohem zhoršily. Sice se všichni snažili přetvařovat a nenabourávat tak představu o spokojeném životě a super vztazích. Já se tomu ale bránil, nedokážu se chovat hezky k "člověku", který je schopen takových hnusných věcí. Brzy jsem byl jediný, který se s ním nejen nebavil, ale který se mu zároveň vyhýbal.
Po necelém půl roce jsem trochu polevil i já. Nejsem konfliktní člověk a nerad jsem s někým na nože. Jednoho dne ledy povolily, něco po mě potřeboval a tak jsem mu vyhověl. Jenomže jsem nečekal, že tento den mi ještě přichystá "překvapení"...
Není lehké vychovávat nevlastní dítě, na toto téma bych mohl napsat dokonce stejně dlouhý příběh na pokračování, jako je tento. Zvlášť, pokud se jedná o nějaké problémové a rozmazlené dítě, jako byl (je) Janetin syn. Zejména jsme se snažili ho odnaučit věci, jako lhaní, v čemž byl on mistr. Tenkrát nám kočka shodila květináč. O nic by nešlo, kdyby v něm nebyla nějaká nově koupená a dražší rostlinka (omlouvám se, ale v kytkách se nevyznám, takže už opravdu nevím co to bylo). Janeta byla hodně naštvaná a kočku jsme chtěli vyhodit z domu. Než se tak ale stalo, přišli jsme na to, že to nebyla kočka, ale právě Janetin syn Honza, což mě pochopitelně hrozně vytočilo.
Mnohem víc mě však vytočil fakt, že mu tuhle lež poradil Janetin fotr. Když jsem dodělal co potřeboval, sedl jsem si k ostatním ven. Trochu se mi ulevilo, že se vztahy posunuly k lepšímu, i když jsem jej stále neměl moc rád. Některé věci člověk prostě nezapomíná. Netrvalo dlouho a opět mě naštval. Jak jsme tak seděli venku, on dojídal zmrzlinu z plastové krabičky. Ukrajoval si ji ostrým kuchyňským nožem. To mi bylo úplně jedno - když se řízne, jeho problém. On tímto způsobem ale nabízel tu zmrzlinu i naší malé dvouleté dceři! To se mi už pochopitelně nelíbilo a tak jsem mu to taky řekl. Ani si nepamatuju co mi tenkrát odpověděl, jen vím že jeho reakce byla docela podrážděná. Na nesouhlas totiž tento "člověk" zvyklý není.
To ale ještě nebylo všechno, po několika minutách vytáhl onen incident s lhaním. Měl z toho ohromnou legraci a chlubil se tím, jak jej k tomu všemu navedl. Nevěřil jsem vlastním uším - nejen že to udělal, ale on se tím ještě chlubí! A má z toho srandu! Takže jsem se do toho zase vložil a řekl mu, že to moc sranda není, že jsme kvůli tomu chtěli vyhodit kočku. Než jsem mu stihl dodat, že tohle je špatná výchova, řekl že "lepší vyhodit kočku než děcko". Tehdy jsem poznal jak těžká je s ním diskuze - jako by člověk mluvil s blbě naprogramovaným robotem, který stále mluví svoje nesmysly a na rozumné argumenty ani nereaguje.
"Snažíme se ho s Janetou vychovávat tak, aby nelhal" pokoušel jsem se mu vysvětlit jasnou věc. "No však ty ho nevychováváš...ty ne" odpověděl mi na to. To už mě ale opravdu vytočilo, a tak jsem mu už notně zvýšeným hlasem řekl, aby se do naší výchovy nepletl, protože to je naše věc. To už ale nejspíš vytočilo i jeho a nečekaně vyskočil a s nadávkama se na mě vrhnul. Nadávky jsem mu vrátil a šel mu naproti. Tenkrát chybělo hodně málo a byla by z toho pěkná rvačka. Těsně předtím nás ale od sebe odtrhly - Janeta mě, Janetina mamka jeho. Sám jsem se nepoznával - vždy jsem byl klidný člověk, nikdy jsem se neporval a nikdy jsem rvačce ani nebyl blízko. Tento styl řešení problémů prostě neuznávám, ale jako bych najednou tušil, že s ním to asi jinak nepůjde.
Z nadějného smířlivého dne se tak stal den opačný. Naštvaný jsem byl i na přítelkyni, protože se mě nejen nezastala, ale ještě mi za tento incident nadávala. Trvalo snad týden, než jsme to mezi sebou jakš-takš vyřešili a vše si vyříkali. Bylo ale jasné, že s tímto hnusákem jsem skončil. Začal jsem ho nenávidět a nedokázal jsem ani být v jeho blízkosti. On o mě začal šířit pomluvy, zejména mezi Janetinou rodinou. Jestli tomu věřili však dodnes nevím, faktem ale je, že s ním vždy zůstali a ty jeho hlouposti poslouchali. A možná dokonce i přikyvovali. On si byl mé nenávisti k němu vědom (koneckonců ke mě cítil to samé) a tak se mě snažil ještě provokovat. Schválně se pořád točil kolem mé dcery, protože věděl že mě to vytáčí. Přes den si ji vůbec nevšímal, jakmile jsem však přišel domů, byl pořád u ní.
Podobné naschvály dělal i mojí mamce. Vždy, když jsme jí dali Jůlinku na hlídání, přišel ven a vzal ji nahoru k sobě domů. Většinou ji na něco nalákal, ono to u malých dětí zase není tak těžké. Mojí mamce to rvalo srdce, cítila se hrozně a já se nedivím. Štvalo mě to taky, ale nedokázal jsem s tím nic dělat. Přes den jsem byl v práci a Janetě to bylo jedno, takže to neřešila.
Já jsem jej nenáviděl opravdu hodně a marně jsem hledal někoho, koho jsem za celý život nenáviděl více. Postupně začínala mít stejné pocity i moje mamka. "Hnusák" totiž stále připomínal, jak moc musí platit inkaso a kolik spotřebujeme vody apod. Stále jí tak dával najevo, že platí málo. Taky chodil kolem baráku, a zkoumal kde všude se svítí, v zimě zase kde všude má otevřené okno. Když nebyla doma, procházel se jí po bytě, kde manipuloval s topením a zavíral jí okna. Když se mu zdálo, že všichni nějak moc svítíme, vypnul nám elektriku. Když jsme zaparkovali o 10cm dál od plotu než obvykle, chodil kolem a nadával(sprostě). Když jsme někam postavili kolo, šel a přenesl nám ho jinam. K tomu stále dokola opakoval, že spotřebujeme moc elektriky a že se nediví, protože počítač sežere tisíc watů. Podobných věcí bylo nespočet a já už si všechno snad ani nepamatuji. Zkrátka - soužití s ním začalo být nesnesitelné. Pochopila to i moje mamka, která se začala poohlížet po jiném bydlení.
Žádné komentáře:
Okomentovat