Svině, část šestnáctá

Vše se vrátilo do starých kolejí, jen s tím rozdílem, že jsme se na tu jeho hnusnou držku už nemuseli dívat, nemuseli jsme ho potkávat a nemuseli jsme žít v neustálém stresu. Jinak samozřejmě stále volal, sprostě nadával, a stěžoval si. Tedy žádná změna.

Od první chvíle co zjistil, že nebydlíme v Píšti, stala se jedinou náplní jeho nudných dnů, touha najít nás. A to už od samého začátku. První den tam byl totiž Janetin syn Honza, aniž by tišil, že se hnusák už vrátil. Ten toho hned využil a vyzvídal kde jsme. Připravili jsme pro něj krásnou lež, kterou hnusák sežral i s navijákem...

Horší bylo, že jsme v baráku ještě měli pár věcí, které jsme potřebovali odvézt. Nikomu se tam už ale nechtělo, protože ani jeden z nás netoužil se s ním setkat. Zajet jsme tam ale museli, takže jsme jednoho dne sebrali odvahu a vyrazili.

Jen co jsme zaparkovali a vylezli z auta, hnusák už byl venku. Tomu říkám rychlost! Očividně byl ve své nejlepší formě. Spěchal do kotelny, ze které zamířil do garáže. Ale teprve až jsme za sebou zavřeli dveře v domě. Pak mi to teprve došlo - spěchal zamknout garáž, abychom mu nevzali další naše věci, jako např. moje hřebíky po taťkovi, nějaké nářadí, ponk, nebo třeba Janetino kolo. Většinu z toho jsem si však prozíravě už dávno odvezl, bylo mi jasné že si vše přivlastní a nedá (např. ty hřebíky už měl naskládané ve svých krabičkách a sklenicích).

To bylo ale naposledy co jsme ho viděli. Od té doby už se ven neodvážil, což bylo jedině dobře. Už tak nám z něj bylo zle. Bylo však jasné, že stojí u okna a dalekohledem sleduje co si všechno bereme. Podruhé jsme tam museli jet za týden. To nám pomáhal i švagr Aleš, protože jsme potřebovali vzít starou, nepoužívanou a silně zaprášenou pohovku z půdy, která by se nám teď celkem hodila. A taky stůl, který bychom zase využili v kuchyni. Hnusák se za celou dobu neukázal, ale já věděl moc dobře, že stojí u okna a sleduje, co si všechno odvážíme. Teď už jsem ho znal velmi dobře a věděl vždy naprosto přesně o co se snaží a co zamýšlí. A taky se to vždycky nakonec potvrdilo.

Dopoledne toho dne byl v Ostravě a hledal nás. Stavil se v obchodě Janetiny tety (namluvili jsme mu, že kousek od ní bydlíme) a dožadoval se naší přesné adresy. Když mu ji odmítla říct, tak odpověděl, že to stejně ví a uvedl název nějaké místní ulice. Paráda, říkali jsme si.

To, že nás sledoval z okna, zatímco si ostatní mysleli že asi spí, se potvrdilo hned ten den - volal Janetiné mamce (která s námi nebyla, zůstala doma) a nadával, že jsme mu ukradli pohovku. Na druhý den jej potkala v Šilheřovicích jeho dcera Katka, která šla zrovna s dětmi do školy. Jel kolem a ptal se, jestli je u nich někdo doma. Když se dozvěděl že ne, zajel tam, vlezl si na zahradu a ukradl zde houpačku! Nacpal si ji do auta a ujel zase domů. Jak říkám, byl zase zpět ve formě...

O dva dny později, v neděli, nám volala jeho sousedka. Hnusák prý spadl ze schodů a měli bychom za ním zajet, pomoct mu. Nechápali jsme. Proč bychom mu jako měli pomáhat? Za to, jaká je to svině? Jak se k nám chová? Dobře mu tak, má co chtěl - jsme pryč a konečně je sám doma. Přesně tak to chtěl, když nás každou chvíli vyhazoval z baráku. A tohle k tomu samozřejmě patří, teď už tam pro něj nebyl nikdo, kdo by mu pofoukal bolístku.

V neděli odpoledne jsme jeli na hlučínský odpust, kde jsme potkali další z bývalých sousedů. Oznámil nám totéž a my mu totéž odpověděli. Proč pomáhat někomu, kdo nám ze života dělal peklo na zemi? Dozvěděli jsme se, že prý ležel na zemi a tento soused mu pomáhal dovnitř do domu. Alkohol z něj ale prý cítit nešel. No, jsme přeci dospělí a když dokáže stále volat a otravovat nás, dokáže si taky zavolat pomoc.

Během pondělního dopoledne volal zase. Žádal abychom za ním přijeli, že je prý celý otlučený, dva dny už nejedl a potřebuje abychom mu vybrali důchod. Taková drzost! Najednou potřebuje pomoct?  Připadalo mi to absurdní, byl jako malé dítě, které má hlad a které si podřelo čelíčko. Na námitku jeho ženy, že jí to taky bolelo, když ji celý život bil, odpověděl, že "ale ty jsi silná, ty to vydržíš....já silný nejsem". Jen co bychom mu pomohli zase by nadával a pomlouval nás, jako to udělal vždycky, když jsme mu podali pomocnou ruku. Ne díky, tentokrát už ne. Poradili jsme mu, aby si zavolal záchranku, když mu je tak strašně blbě, popř. že mu ji klidně zavoláme (což samo o sobě už bylo nad limit toho, co bychom pro něj měli udělat). Odmítl a řekl, že je dovnitř nepustí, že se tam zamkne a bude! Komu není pomoci...

Ten večer nám zase volala sousedka. Prý celý den nevyšel z domu a mají strach, jestli se mu něco nestalo. Ujišťovali jsme ji, že jsme s ním před několika hodinami mluvili a že byl v pohodě, žádné známky něčeho vyjímečného. Chtěla, abychom přijeli. To jsme odmítali. Pomoc (ve formě zavolání záchranky) jsme mu nabídli a on ji odmítl. Tím to pro nás končí, je to dospělý a svéprávný člověk, takže za sebe může rozhodovat sám. Marně jsme se jí snažili vysvětlit, že nic víc pro tohoto člověka, který nám vyhrožoval zabitím, nehodláme udělat. Nakonec jsme jí řekli, že pokud mají obavy, ať zavolají policii, nebo záchrannou službu a je to. To se jim nechtělo, což jsme pro změnu zase nechápali my.

Proč máme tohle řešit, když už tam dávno nebydlíme? Oni jsou hned vedle, můžou posoudit situaci mnohem lépe. A v případě problému je to jejich povinnost zavolat policii/záchranku, která by byla na místě mnohem dříve, než bychom se k Hati vůbec přiblížili. Nakonec jsme však rezignovali a zavolali policii raději sami, protože bývalí sousedi si nechteli špinit ruce. Policisté celou věc předali (našim "oblíbeným") kolegům v Hlučíně a oznámili, že máme jet s nimi. Jela tedy Janeta a její mamka, zatímco já zůstal s dětmi doma.

Situace však byla vážnější než jsme si mysleli. Ukázalo se, že hnusák podcenil svou slabou cukrovku a dostal hypoglikemický záchvat. Teda nejspíš, lékaři zatím sami neví. Když tam Janeta a její mamka s policíí přijeli, byl už v bezvědomí. Vše, co mi později popsaly, přesně odpovídá příznakům hypoglikemie, a vypadá to tedy, že se předávkoval inzulínem, ve spojení s nedostatkem potravy. "Vyznamenali" se zase kluci policejní z Hlučína, kteří na místě zpanikařili a zděšení se zmohli jen na přivolání sanitky. Na námitku, zda-li by neměli poskytnout první pomoc odpověděli: "neee, oni hned přijedou (záchranka, pozn.)."


Hnusák tak už 3 dny leží v nemocnici, zatím stále v bezvědomí. V našem okolí tato událost vyvolala různé reakce. Sousedi nás obviňují z toho, že jsme mu nechtěli pomoct (o tom, že sami nikoho na pomoc nepřivolali se samozřejmě nezmiňují, přitom oni znali situace mnohem lépe než my, kteří už bydlíme někde jinde). Janeta, její mamka a nejbližší rodina jsou docela otřeseni (nikomu nepřejí nic špatného). Někteří lidé mu ale jeho chování odpustit nemůžou a spíš tvrdí, že dostal co zasloužil. K jaké skupině patřím já ja asi více než jasné.

Nikdy jsem nikomu nepřál nic špatného, smrt už vůbec ne. Jenomže potom jsem poznal hnusáka a ten mi (nám) udělal ze života peklo. Posledních 5 let žiju ve stresu a musím trpět jeho odporné chování, aniž bych proti tomu mohl jakkoliv zakročit. Tolik závisti, zákeřnosti, sobectví, nenávisti, podlosti a zla jsem ještě nezažil.Tohoto člověka opravdu z duše nenávidím. Nic z toho co mi provedl mu nedokážu odpustit, a tuto skutečnost nezmění ani jeho zdravotní stav, ať už je jakýkoliv.

A na závěr otázka? Opravdu si stojíte za lidovou "moudrostí" - o mrtvých jen dobře? Opravdu je možné mluvit jen pochvalně o člověku, který Vám dělal ze života peklo až do posledních dní, přičemž nebýt nešťastné události, dělal by Vám peklo i nadále?

Svině, část patnáctá

Hnusák tedy zůstal na psychině a my měli konečně klid. Janetina mamka si konečně sbalila vše, co bylo opravdu její a chystali jsme se na stěhování. Nevěděli jsme jak dlouho tam bude a tak jsme stále žili v nejistotě, zda-li pak se jednoho dne neobjeví doma.

Samozřejmě své ženě pořád volal. Několikrát, každý den. Najednou už nemluvil sprostě, nenadával, jenom brečel do telefonu, popř. si stěžoval jak se tam má špatně. Nemá prý v čem spát a kdo ví co ještě. Prý je to horší než ve vězení (což on shodou okolností posoudit může) a taky vyjmenoval seznam věcí, které chce aby jsme mu poslali. Hned jsem si vzpoměl na jednu písničku od Kryla, kde zpívá "Nasrat, jó nasrat!".

Proto jsem byl také v šoku, když mu všechny jeho věci, které si naporoučel, jeho žena hned poslala. "Za to, jak se k Vám choval?" ptal jsem se. Prý raději jo, aby se nevrátil dřív, než se odstěhujeme. Je ale více než jasné, že kdyby chtěl a mohl přijet, přijel by hned. Takže udělat pro něj co si žádá, nemělo sebemenší vliv. Holt některé ženy jsou nepoučitelné, a tak jsem nad tím jen mávl rukou.

Samozřejmě volal i nadále, protože otravovat on umí. Mezitím byla na návštěvě ve stejné psychiatrické léčebně nějaká paní z vesnice. Od ní jsme se dozvěděli, že jen co ji zahlédl, tak se jí držel jako klíště, takže ani nemohla být chvíli s tím, za kým původně přišla. Celou dobu si prý stěžoval a pomlouval nás. Jak jsme ho okradli, vydírali, co všechno jsme mu provedli a kam že jsme ho to strčili. Opět nám tak dokázal, jaká je to svině falešná, a zatímco volá a prosí o pomoc, nás pomlouvá kde může.

Bohužel ani to však asi nepřesvědčí některé důvěřivé a velmi naivní lidi. Ano, narážím na Janetinu mamku, která se mu chystala poslat další balíček věcí, které si přál. "Vždyť si to ani nezaslouží! Dobře mu tak, neměl se tak chovat! Už minule dostal co chtěl a stejně nás hned pomluvil!" snažil jsem se jí marně vysvětlovat. Zbytečně. Tentokrát mu to pošle proto, že slíbil že dá souhlas s prodejem domu...

Ten den jsme se odstěhovali a byli konečně spokojení. Tady mlžeme žít, aniž bychom museli být permanentně ve stresu, kdy se hnusák vrátí, nebo co nám zase provede. Konečně svoboda! S prodejem domu samozřejmě nesouhlasil, jakmile dostal balíček, kladl podmínku, aby jeho žena zažádala o jeho propuštění do domcího léčení. Zároveň jí přišel poštou dotazník, ve kterém měla popsat jeho chování, problémy které s ním má, a další podrobnosti. "Nepiš do toho dotazníku o mě nic špatného" prosil přes telefon.

O několik dní později se objevil doma. Z čista jasna. V psychině nechal pouze vzkaz, že děkuje za léčení a že se doléčí doma. Několik osobních věcí tam nechal, prý se pro ně staví vnuk. Hned po příjezdu volal a samozřejmě nadával, co všechno jsme mu ukradli. Asi mu vadilo, že jsme odstěhovali pohovku, kterou si koupila jeho žena, nebo několik sklenic hřebíků, které mám po našem taťkovi. On si totiž všechno rád přivlastňuje a garáž, ve které jsem je měl, si zamykal.

Taky byl asi hned ten den v Píšti, protože najednou už věděl, že tam nebydlíme a ptal se, kde jsme. Neopoměl nás ani pořádně pomlouvat před sousedy. Nechali jsme ho tam samotného, všechno mu ukradli a vydíráme ho. A barák, ten v žádném případě neprodá...

Svině, část čtrnáctá

Jak už jsem psal v minulém díle, u hnusáka jsme našli pár zajímavých věcí. Jednak už své ženě sbalil do krabic  a beden věci, o kterých rozhodl, že budou její. Samozřejmě tam nebylo zdaleka všechno, nechal si např. šperky atd. "Zajímavý" byl např. vzkaz který jí nechal na jedné z beden. Jeho text byl následující:

ANDULKO SKONČILI JSME SPOLU. RÁDA UTÍKÁŠ BEZ VYSVĚTLENÍ. VEŠKERÝ MAJETEK JDE NA POLOVINU. I TO CO JSI UKRADLA! STAV.SPOŘ. VKL.KNÍŽKY HOTOVOST. ŽÁDEJ ROZVOD. VŠE SE BUDE DĚLIT AŽ PO ROZVODU. TEĎ NEDOSTANEŠ NIC. OSOBNÍ VĚCI UŽ MÁŠ. UŽÍVEJ SI NAŠICH SPOL.PENĚZ. ČEKAL JSEM TO!


Je až s podivem, jak může mít někdo takovou drzost, že se chová jako svině a zároveň z tohoto "sviňáctví" obviňuje ostatní. Jako když zloděj křičí "Chyťte zloděje!" Hlášky jako "RÁDA UTÍKÁŠ BEZ VYSVĚTLENÍ", nebo "...I TO CO JSI UKRADLA" jsou opravdu k pobavení. Asi si už nepamatuje, co jí v poslední době ukradl. Nebo to, jak dlouho už sedí doma, zatímco jeho žena pracuje, aby měli za co žít. Nebo to, jak jí byl celý život nevěrný, čímž se mi jednou dokonce chlubil (to jsem ještě dokázal sedět v jeho blízkosti, aniž by se mi dělalo zle). Nejlepší větou však zůstává "UŽÍVEJ SI NAŠICH SPOL.PENĚZ." Automaticky počítá její peníze jako své vlastní. Sám už mnoho let nepracuje, elektřinu, plyn, vodu, nebo tuhá paliva platí jeho žena. Stejně tak jídlo, drogerii apod. On si svůj důchod nechává a naopak si dělá nároky na její peníze. Neuvěřitelné.

Dále jsme si se zájmem prohlédli jeho kalendář; stránka s tímto týdnem byla pestřě popsána poznámkami na ten který den. Alespoň zhruba tak máme představu o linii, po které pátral, kam se přesně odstěhujeme. Úterní poznámka obsahuje jméno "SOLICH", což je pravděpodobně nějaký pán z Píště, který možná také pronajímá dům. Tohle jméno zmiňoval několikrát, např. když svou ženu škrtil v domě své dcery, která byla tou dobou na dovolené (viz 11.část). Tenkrát byl ještě vedle jak ta jedle.

To na středu už měl napsáno "PÍŠŤ HONUS!", takže jeho pátrání po Píšti, popř. u pana Solicha nejspíš přineslo své ovoce. Na všechny tyto schůzky jezdil taxíkem místní taxislužby (svoje auto měl tou dobou v servisu). Úsměvná je páteční poznámka VELKÉ STĚHOVÁNÍ.

Na stole měl také výpis věcí, které jí sbalil do beden, s uvedenou finanční hodnotou. Samozřejmě, že velice často pořádně přestřelil. Do seznamu napsal i nábytek a věci, které jí sice patřily, ale které jí dát nechtěl. Vše měl dole sečteno a podtrženo s celkovou částkou 65500,- (spletl se ve sčítání, správně by to bylo necelých 45000Kč). Tyto částky byly naprosto zcestné a nějak zapoměl napsat co všechno zůstane jemu... Vše dole korunuje poznámka "DEJ 70TISÍC A JE KLID".

To, co nám ale opravdu hnulo žlučí, byly dopisy, které pravděpodobně ukazoval Honusovi, a kterými nás špinil (z vlatního zdroje máme potvrzeno, že při schůzce s Honusem vytahoval nějaké papíry ze složky, tohle byly pravděpodobně ony). První z nich byl nejspíš dopis, který Honusovi zanechal ve schránce (asi jej nejprve nezastihl doma):

DOBRÝ DEM, MILÝ MAJITELI TÉTO NEMOVITOSTI! POŘÁDNĚ SÍ ROZMYSLETE ZDA, PROMÁJNETE, NEBO ČASEM PRODÁTE SVŮJ DŮM. ZÁZEMCÍ JSOU TAK TROCHU ĎIVNI A ANÍ VE SKUTEČNOTÍ PODVÉST NECHTĚJÍ. ALE JE TADY DOHODA S PANÍ DVOŘÁČKOVOU, BÝVALÉHO MANŽELA PETRA DVOŘÁČKA O VYROVNÁNÍ DLUHU A TO MÁ JIŽ EXEKUTÓR A JE VŠE VŘÍZENÍ, JEDNÁ SE O NEMALÉ ČÁSKÝ BRATROVI, PETRA, BYVALÉ MANŽELKY 80000KČ PANÍ DVOŘÁČKOVÁ 90000KČ A PETROVI Z PŘÍSTAVBY ROD.DOMU ČÁSTKO V HAŤI 520TISÍC            DOLOŽENO, E.PLAČKEM MAJITELEM NEMOVITOSTI

[text uveden v přesném znění, včetně chyb]

Co může o jeho duševním stavu vypovídat lépe, než takový dopis? Když odhlédnu od toho, že to jsou všechno lži a nesmysly, jak může někdo takhle škodit vlastní dceři? Druhý byl v tomhle ohledu ještě horší:

V DOBĚ KDY DVĚ KUPLIŘKY DALY DOHROMADY ŠUBRTA + DVOŘÁČKOVOU. BYLO VŠE V POŘÁDKU JAK SE PŘESTĚHOVALI DO HATĚ, NA NÁŠ ROD.DŮM DO PRONÁJMU, VŠE ZAČALO! ŽENA BYLA RÁDA ŽE SE DCERA DALA DOHROMADY SE ŠUBRTEM, KDYŽ BYL O 17 LET MLADŠÍ. DCERA MĚLA V TÉ DOBĚ PO ROZVODU A MĚLA. 32 LET. PO ROZVODU Z BÝVALÝM MANŽELEM MĚLA OD MANŽELA DOST PENĚZ A TAKÉ OD TCHÝNĚ, ABY VŠE VYROVNALA, TO NEUDĚLALA A ZE SVÝM DRUHEM RAĎEJI CESTOVALI, SKOTSKO, IRSKO, TRANCIE. STEJNĚ DLUŽÍ TCHÝNI A BRATROVI MANŽELA DESÍTKY TISÍC (BYLA EXEKUCE)! TOTÉŽ TEĎ DĚLALÁ SE SVÝM OTCEM. DRUH A DCERA HO VYDÍRAJI, ABY PRODAL BARÁK A ONI SI POHLI KOUPIT DŮM ZEZAHRADOU A ABY JE DĚDA NEKONTAKTOVAL. MANŽELKA OD E.PLAČKA JE TAK BLBÁ ŽE BEZ VĚDOMÍ SVÉHO MANŽELA VYBRALA STAV.SPOŘENÍ A DALA DCEŘÍ 170 TISIČ NA ZÁLOHU NA DŮM V PÍŠTÍ PROZATÍM V NÁJMU A TO ZA 12 TISÍC MECIČNĚ, PAK PO ROCE AŽ ZAČNE PRACOVAT DCERA SI VEZMOU ÚVĚR, DOTÉ DOBY BYDE FINANCOVAT (JEJÍ DRUH NENÍ SCHOPEN) VŠE MANŽELKA, KTERÁ ODEŠLA K DCEŘI NA DOPORUČENÍ DRUHA ABY HLÍDALA DĚTÍ A JANETA MOHLA DO PRÁCE TAKTÉŽ MANŽELKA VZALA UNVALIDNÍ DCERU Z ÚSTAVU ABY, MOHLA FINANCOVAT NÁJEM. DCERA MA DŮCHOD 8400KČ + 4000 OPATROVNÉ. PROTO CHCE DCEŘI UBLÍŽIT KVŮLI PENĚZŮM. MARTINA VELICE DOBŘE, ŽÍLA V CHRANĚNEM BYDLENÍ, A TO JI VŠE CHCE VZÍT, JEJÍ MATKA, MĚLA BYSE STYDĚT. POZE ABY SE MĚLA DOBŘE MATKA A PODPOROVALA DRUHA A DCERU JANETTU.

[text uveden v přesném znění, včetně chyb]

K tomu snad ani nemá cenu nic dodávat. Přestože tady uvádí docela pravdivé věci (třeba dluh, který musí Janeta platit za bývalého manžela, také alkoholika), doplňuje je vymyšlenými čísly a důvody. Místo aby stál na straně dcery, která musí platit dluhy, ke kterým přišla jako slepá k houslím, se postaví proti ní a ještě doplňuje o lživé pomluvy. Janety se tohle dotklo nejvíc. Už několik let zažívá kvůli svému bývalému manželovi hrozné věci, platí jeho dluhy, zatímco on neplatí výživné a o vlastní děti se ani nezajímá. A teď, její vlastní otec napíše tohle!

Za poslední zmínku ještě stojí dalekohled, který měl připravený na okně, pomocí kterého sledoval kdy jedeme pryč, co s sebou vezeme, nebo co jsme nakoupili, nůž v čepici, nebo sekera, kterou měl schovanou v kuchyni...

Svině, část třináctá

Hnusáka odvezli někam na "psychinu". Byli jsme moc rádi. Jednak si to zasloužil, druhak aspoň budeme mít teď klid a pokud se zadaří, stihneme se odstěhovat dřív, než se vrátí. To znělo dobře.

Jediný, kdo nám mohl vysvětlit a podrobně popsat co se vlastně stalo, byla obvodní lékařka. Vše se odehrálo asi takto:

Hnusák sice byl v Píšti a pokazil nám stěhování, ale vlastně o tom ani nevěděl. Myslel si, že se stěhujeme, a tak pro změnu sprostě nadával na pana Honuse (do jehož nájmu jsme se měli stěhovat), protože na nás naházel špínu a Honus nás tam nechá bydlet i tak. Netušil že nám všechno pokazil, ale nechali jsme ho při tom.

Našeho stěhování se docela bál. Byl si vědom toho, že se chová jako svině, že nás příliš provokoval, že se ho nebojím a taky toho, že když bude bránit Janetiné mamce, aby si vzala co jí patří, zakročíme. Na klidu mu rozhodně nepřidal ani příjezd mého bratra, proto psal různé vzkazy na dveře - bylo vidět, že dostává strach. Proto se pokusil nám vše ještě jednou zkomplikovat.

Ve čtvrtek večer, po tom, co jsme se s bráchou vrátili po doutníčku domů, vylezl hnusák ven, naskočil do auta a odjel na policii do Hlučína. Poškrábal si do krve xicht (opravdu jsem se snažil, ale slovo "tvář" v tomto spojení fakt napsat nedokážu) a na policii uvedl, že jsem ho právě napadl. Uvedl své jméno a i zabržděným policistům z Hlučína došlo, kdo to je (no, nebo se spíš podívali do spisu). Oznámili mu tedy, že jeho žena tady v poslední době už několikrát byla. Hnusák se lekl a raději odešel pryč. I teď, nekolik týdnů poté mě ta jeho drzost vytáčí.

Tímto neúspěchem se ale nenechal odradit. Hned druhý den ráno se rozhodl jít k místní doktorce. Uvedl, že jsem ho napadl, ukázal šrámy a ještě uvedl, že ho bolí rameno (to ho ale bolí už několik let). Doktorka však není hloupá, navíc vždy vyšetřovala Janetinu mamku po tom, co ji hnusák napadl, takže pochopila o co tady jde. Do zápisu jeho výpověď zapsala, ale dodala, že si myslí, že je účelové. Kromě toho prohlašoval že se zabije apod., takže doktorka správně usoudila, že je na hlavu. Poslala ho tedy do nemocnice, což hnusáka potěšilo. Ale jen do doby, než zjistil, že jej posílá na psychiatrii a ne na léčení toho, co si sám udělal.

Tohle bylo horší - od policie mohl utéct, tady ho doktorka už posílá na psychinu. Napadlo ho tedy spásná myšlenka. Řekl, že musí na záchod a mezitím z ordinace utekl. Jen tak, v ponožkách :) Doktorka si to však nenechala líbit a tak okamžitě zavolala policii, aby jí ho přivedli zpátky. To už hnusák volal Janetě (viz minulý díl) a za chvíli byl doma. Pak přijela policie a odvezla zpět k doktorce, kde dostal injekci na uklidnění, protože byl agresivní.

Odvezli jej do Ostravy a následně do Opavy na tamější psychiatrickou léčebnu. Ihned jsme volali jak to s ním vypadá, jak dlouho tam bude a tak. Dostali jsme však odpověď, že délka pobytu záleží hlavně na něm, a že pokud bude chtít jít domů, může kdykoliv.

V "jeho" části domu byl cítit benzín. Vyděsili jsme se, protože nejednou vykřikoval, že celý barák podpálí. Nakonec to ale asi nic nebylo. Druhý den jsme se šli podívat dovnitř. Janetina mamka si přijela sbalit své věci, které jí nechtěl dát. Nikdo nevěděl kdy se vrátí, takže jsme nechtěli ztrácet čas. Také jsme hledali ty peníze, které jí ukradl, ale po nich, jakoby se slehla zem.

Mezi jeho věcmi jsme našli i pár dopisů, kterými nás asi špinil před Honusem v Píšti, nebo třeba ten hnusný dopis své dceři Katce (vše si totiž píše dvakrát, aby měl kopii).

Svině, část dvanáctá

Ve chvíli, kdy mi Janeta volala tu špatnou zprávu, zrovna naší malé Sofince chystal "mlíčko" na spaní a mezitím balil věci z obýváku do další krabice. Sofinka už byla hodně uplakaná a už nutně potřebovala spinkat. V tu chvíli jsem však měl chuť spíš vzít židli a vzteky ji prohodit oknem, než jít nahoru a v klidu uspávat Sofinku v ložnici.

Když konečně usnula, šel jsem zase dolů a oknem v kuchyni viděl, že ten hajzl zrovna přijel domů. Moje první reakce byla jít ven a dát mu co proto. Ale snažil jsem se držet a zůstat doma, protože pokud bych šel ven, asi by to nedopadlo dobře. Navíc jsem měl doma spící Sofinku, takže jsem jen tak odejít nemohl. O minutu později přijela Janeta. S jejím fotrem se venku potkali.
"Ty si myslíš, že nám zabráníš odsud odejít? Tak to se šeredně pleteš, protože my stejně odejdem!" vybafla na něho.
"Ale né, já né, mě to je jedno," začal zase svou nevinnou obhajobu, ale brzy pochopil že to je zbytečné.
"Stejně tu už mám nájemníky, tak táhněte" dodal vzápětí.

Byli jsme zdeptaní a úplně na dně! Nevěděli jsme co dělat a byli vším znechucení. Už jsme se viděli v Píšti, připravovali se na to a ono, měli jsme už kompletně vyřešeno rozmístění nábytku, moc jsme se tam už těšili. Všude se nám teď povalovaly hromady krabic, i když většina práce byla ještě pořád před náma. A teď? Co s tím teď budeme dělat? Zase vybalovat? Nebo to už nechat tak, stejně jednou odejdeme? Jenomže kdy? Přece tady nemůžeme pořád bydlet mezi krabicema!

Všechno tohle bědování nás přivedlo k hledání jiného bydlení. Zapli jsme Google a hledali jak diví. Zapojila se do toho celá rodina, jak Janetina, tak i moje - hlavně oba moji bráchové a sestra. Ten večer jsme napsali asi na šest nebo sedm pronájmů domu. Byly to velmi zajímavé alternativy, chtěli jsme však, aby to bylo co nejdříve. Pozdě večer jsem našel ještě jednu možnost - pětipokojový byt. V tu chvíli jsem však netušil, jak bychom se do něj všichni vlezli, vždyť nás je dohromady 8 !!! Ale pokud by jiná možnost nebyla, proč ne.

Hledání domu pokračovalo i další den, kdy jsme hlavně čekali reakce na naše včerejší emailové dotazy. Ozvalo se jich ale jen málo, takže na každý potom Janeta volala. Když jsme si postupně škrtali jednu možnost za druhou (buď už to nenabízeli, nebo to nabízeli až od podzimu, atd), došli jsme ke včerejšímu pětipokojovému bytu. Chvíli jsme o tom přemýšleli, pak se rozhodli a Janeta tam zavolala. Ihned jsme si domluvili prohlídku na druhý den (pátek) ráno.

Potom přijel brácha. Měl nám pomoct se stěhováním v pátek, ale když z toho sešlo, přijel aspoň tak, trochu nás podpořit, pokecat si. Zhodnotili jsme situaci a probrali možnost bytu. Pak jsme šli ven, dali si doutníček a aspoň na chviličku mi bylo fajn. Hnusák stál celou dobu za oknem a pozoroval nás (ne že bych ho viděl, ale on to tak dělá vždy). Po půlhodince jsme se zase vrátili domů a udělali si večeři.

Přes den vylepoval na jeho zamčené vchodové dveře různé vzkazy pro manželku. Třeba: "KDYŽ PŘIJDEŠ S LUBOŠEM NEBO HUBERTEM, DÁM TI CO CHCEŠ! CIZÍ LIDI TADY NEPUSTÍM (MYSLÍM ŠUBRTY!)". Asi jsem se zapoměl zmínit, že celý uplynulý týden, co neustále volal své manželce a vyhrožoval jí zabitím, také neustále opakoval, že jí nic nedá. Všechno je údajně jeho. I ten nový gauč, který si koupila ze svých peněz (ostatně jako všechno, protože on svůj důchod prochlastá a prožere) si prý nechá, protože se mu na něm dobře spí. Nedostane prý vůbec nic, "žádné rabování nebude" prohlásil. Aby dostál svého slova, tak u vchodových dveří do své části domu vyměnil zámek...

Kolem deváté, to už byla skoro tma, se brácha chystal k odchodu, tak jsme ještě šli "dokončit" ty naše doutníčky. Po nějaké době jsme uslyšeli zachrastit klíč v zámku ve vchodových dvěří hnusákova domu. Byla ale tma, takže jsme toho moc neviděli. Hnusák vylezl ven a zarazil se. Nejspíš se chystal jít do kotelny, ale ve světle událostí předchozích dnů, a hlavně toho, jaká byl (je) svině, k tomu nesebral dostatek odvahy. Nebyl jsem tam jenom já, byl tam i brácha, navíc byla tma a šance, že by dostal po tlamě a nikdo si toho nevšiml byla aspoň 99%. Ve skutečnosti jsme na něho ale kašlali. Můj vztek z toho, že nám pokazil stěhování už ze mě vyprchal a zůstal ve mě jen takový permanentní, každodení vztek z toho, že ho musím potkávat. To však nebyl důvod, abych s ním navazoval sebemenší fyzický, nebo verbální kontakt, protože jinak bych ho musel mlátit každý den.

Opět se ale ukázalo, že hnusák, když má strach, tak nadává. Asi si ani neuvědomuje, že tím nikoho nezastrašuje, ale spíš ještě více provokuje.
"Nooo, tam se to kuří, svítí, zadármó všechno, kurvy jedny, piče zmrdané!" spustil z bezpečné vzdálenosti a hlavně v blízkosti dveří s klíčem, hnusák. Kdybych k němu vykročil, předvedl by to nejrychlejší zamknutí dveří, jaké kdy kdo viděl.
"Drž hubu!" odpověděl jsem mu. Brácha jenom kroutil hlavou.
"Kurvy, si tam svítí a kuří..." opakoval stále dokola.
"Drž tu hubu!" vykřikl jsem důrazněji.
"Ser na něho, je to debil," konstatoval brácha.
To už ale hnusák zamknul a ve vteřině stál ve svém bytě u okna. Ale jinak se nic nezměnilo - pořád vyřvával stejná slova. Slyšeli jsme jen "Kurvy", "Piče" a "Zadármo".

Nejvíc mě štvalo, že si tak dovoluje. Kdyby byl prostě jenom svině a snažil se vyhnout konfrontaci s námi, bylo by to ještě celkem v pohodě. Ale on je svině a ještě beztrestně provokuje. Přesně za tohle by měl dostat po držce, říkal jsem si. Aby mu trochu klesl ten hřebínek.

Druhý den ráno volal Janetě. Že prý se bude léčit a podobné ptákoviny. Do půlhodiny po tomto telefonu přijel domů. A asi po další půlhodince přijela policie. Nechápali jsme. Přišli si pro něj a odvedli ho. Janeta hned šla zjistit co se děje a policisté jí vysvětlili, že to je na žádost obvodní lékařky, protože jí utekl z ordinace. Prý jej chtěla poslat do psychiatrické léčebny. Sbalil si pár svých švestek, dal Janetě klíče a odešel.
"Tak se Vám to povedlo! Doufám, že mi to tam nevybílíte" prohodil když odcházel.

Nechápali jsme co se to děje, ale byli jsme rádi. Potom jsme odjeli na prohlídku bytu. Bylo zataženo, chladno a pršelo. Byt byl super - krásná koupelna, všude nové podlahy, všude vymalováno. Už se jen nastěhovat. Předběžně jsme se s paní makléřkou tedy domluvili a ona nám vysvětlila, co všechno musíme sehnat a vyřídit. Po prohlídce jsme zavolali obvodní lékařce, abychom se dozvěděli, co se to děje.