Vše se vrátilo do starých kolejí, jen s tím rozdílem, že jsme se na tu jeho hnusnou držku už nemuseli dívat, nemuseli jsme ho potkávat a nemuseli jsme žít v neustálém stresu. Jinak samozřejmě stále volal, sprostě nadával, a stěžoval si. Tedy žádná změna.
Od první chvíle co zjistil, že nebydlíme v Píšti, stala se jedinou náplní jeho nudných dnů, touha najít nás. A to už od samého začátku. První den tam byl totiž Janetin syn Honza, aniž by tišil, že se hnusák už vrátil. Ten toho hned využil a vyzvídal kde jsme. Připravili jsme pro něj krásnou lež, kterou hnusák sežral i s navijákem...
Horší bylo, že jsme v baráku ještě měli pár věcí, které jsme potřebovali odvézt. Nikomu se tam už ale nechtělo, protože ani jeden z nás netoužil se s ním setkat. Zajet jsme tam ale museli, takže jsme jednoho dne sebrali odvahu a vyrazili.
Jen co jsme zaparkovali a vylezli z auta, hnusák už byl venku. Tomu říkám rychlost! Očividně byl ve své nejlepší formě. Spěchal do kotelny, ze které zamířil do garáže. Ale teprve až jsme za sebou zavřeli dveře v domě. Pak mi to teprve došlo - spěchal zamknout garáž, abychom mu nevzali další naše věci, jako např. moje hřebíky po taťkovi, nějaké nářadí, ponk, nebo třeba Janetino kolo. Většinu z toho jsem si však prozíravě už dávno odvezl, bylo mi jasné že si vše přivlastní a nedá (např. ty hřebíky už měl naskládané ve svých krabičkách a sklenicích).
To bylo ale naposledy co jsme ho viděli. Od té doby už se ven neodvážil, což bylo jedině dobře. Už tak nám z něj bylo zle. Bylo však jasné, že stojí u okna a dalekohledem sleduje co si všechno bereme. Podruhé jsme tam museli jet za týden. To nám pomáhal i švagr Aleš, protože jsme potřebovali vzít starou, nepoužívanou a silně zaprášenou pohovku z půdy, která by se nám teď celkem hodila. A taky stůl, který bychom zase využili v kuchyni. Hnusák se za celou dobu neukázal, ale já věděl moc dobře, že stojí u okna a sleduje, co si všechno odvážíme. Teď už jsem ho znal velmi dobře a věděl vždy naprosto přesně o co se snaží a co zamýšlí. A taky se to vždycky nakonec potvrdilo.
Dopoledne toho dne byl v Ostravě a hledal nás. Stavil se v obchodě Janetiny tety (namluvili jsme mu, že kousek od ní bydlíme) a dožadoval se naší přesné adresy. Když mu ji odmítla říct, tak odpověděl, že to stejně ví a uvedl název nějaké místní ulice. Paráda, říkali jsme si.
To, že nás sledoval z okna, zatímco si ostatní mysleli že asi spí, se potvrdilo hned ten den - volal Janetiné mamce (která s námi nebyla, zůstala doma) a nadával, že jsme mu ukradli pohovku. Na druhý den jej potkala v Šilheřovicích jeho dcera Katka, která šla zrovna s dětmi do školy. Jel kolem a ptal se, jestli je u nich někdo doma. Když se dozvěděl že ne, zajel tam, vlezl si na zahradu a ukradl zde houpačku! Nacpal si ji do auta a ujel zase domů. Jak říkám, byl zase zpět ve formě...
O dva dny později, v neděli, nám volala jeho sousedka. Hnusák prý spadl ze schodů a měli bychom za ním zajet, pomoct mu. Nechápali jsme. Proč bychom mu jako měli pomáhat? Za to, jaká je to svině? Jak se k nám chová? Dobře mu tak, má co chtěl - jsme pryč a konečně je sám doma. Přesně tak to chtěl, když nás každou chvíli vyhazoval z baráku. A tohle k tomu samozřejmě patří, teď už tam pro něj nebyl nikdo, kdo by mu pofoukal bolístku.
V neděli odpoledne jsme jeli na hlučínský odpust, kde jsme potkali další z bývalých sousedů. Oznámil nám totéž a my mu totéž odpověděli. Proč pomáhat někomu, kdo nám ze života dělal peklo na zemi? Dozvěděli jsme se, že prý ležel na zemi a tento soused mu pomáhal dovnitř do domu. Alkohol z něj ale prý cítit nešel. No, jsme přeci dospělí a když dokáže stále volat a otravovat nás, dokáže si taky zavolat pomoc.
Během pondělního dopoledne volal zase. Žádal abychom za ním přijeli, že je prý celý otlučený, dva dny už nejedl a potřebuje abychom mu vybrali důchod. Taková drzost! Najednou potřebuje pomoct? Připadalo mi to absurdní, byl jako malé dítě, které má hlad a které si podřelo čelíčko. Na námitku jeho ženy, že jí to taky bolelo, když ji celý život bil, odpověděl, že "ale ty jsi silná, ty to vydržíš....já silný nejsem". Jen co bychom mu pomohli zase by nadával a pomlouval nás, jako to udělal vždycky, když jsme mu podali pomocnou ruku. Ne díky, tentokrát už ne. Poradili jsme mu, aby si zavolal záchranku, když mu je tak strašně blbě, popř. že mu ji klidně zavoláme (což samo o sobě už bylo nad limit toho, co bychom pro něj měli udělat). Odmítl a řekl, že je dovnitř nepustí, že se tam zamkne a bude! Komu není pomoci...
Ten večer nám zase volala sousedka. Prý celý den nevyšel z domu a mají strach, jestli se mu něco nestalo. Ujišťovali jsme ji, že jsme s ním před několika hodinami mluvili a že byl v pohodě, žádné známky něčeho vyjímečného. Chtěla, abychom přijeli. To jsme odmítali. Pomoc (ve formě zavolání záchranky) jsme mu nabídli a on ji odmítl. Tím to pro nás končí, je to dospělý a svéprávný člověk, takže za sebe může rozhodovat sám. Marně jsme se jí snažili vysvětlit, že nic víc pro tohoto člověka, který nám vyhrožoval zabitím, nehodláme udělat. Nakonec jsme jí řekli, že pokud mají obavy, ať zavolají policii, nebo záchrannou službu a je to. To se jim nechtělo, což jsme pro změnu zase nechápali my.
Proč máme tohle řešit, když už tam dávno nebydlíme? Oni jsou hned vedle, můžou posoudit situaci mnohem lépe. A v případě problému je to jejich povinnost zavolat policii/záchranku, která by byla na místě mnohem dříve, než bychom se k Hati vůbec přiblížili. Nakonec jsme však rezignovali a zavolali policii raději sami, protože bývalí sousedi si nechteli špinit ruce. Policisté celou věc předali (našim "oblíbeným") kolegům v Hlučíně a oznámili, že máme jet s nimi. Jela tedy Janeta a její mamka, zatímco já zůstal s dětmi doma.
Situace však byla vážnější než jsme si mysleli. Ukázalo se, že hnusák podcenil svou slabou cukrovku a dostal hypoglikemický záchvat. Teda nejspíš, lékaři zatím sami neví. Když tam Janeta a její mamka s policíí přijeli, byl už v bezvědomí. Vše, co mi později popsaly, přesně odpovídá příznakům hypoglikemie, a vypadá to tedy, že se předávkoval inzulínem, ve spojení s nedostatkem potravy. "Vyznamenali" se zase kluci policejní z Hlučína, kteří na místě zpanikařili a zděšení se zmohli jen na přivolání sanitky. Na námitku, zda-li by neměli poskytnout první pomoc odpověděli: "neee, oni hned přijedou (záchranka, pozn.)."
Hnusák tak už 3 dny leží v nemocnici, zatím stále v bezvědomí. V našem okolí tato událost vyvolala různé reakce. Sousedi nás obviňují z toho, že jsme mu nechtěli pomoct (o tom, že sami nikoho na pomoc nepřivolali se samozřejmě nezmiňují, přitom oni znali situace mnohem lépe než my, kteří už bydlíme někde jinde). Janeta, její mamka a nejbližší rodina jsou docela otřeseni (nikomu nepřejí nic špatného). Někteří lidé mu ale jeho chování odpustit nemůžou a spíš tvrdí, že dostal co zasloužil. K jaké skupině patřím já ja asi více než jasné.
Nikdy jsem nikomu nepřál nic špatného, smrt už vůbec ne. Jenomže potom jsem poznal hnusáka a ten mi (nám) udělal ze života peklo. Posledních 5 let žiju ve stresu a musím trpět jeho odporné chování, aniž bych proti tomu mohl jakkoliv zakročit. Tolik závisti, zákeřnosti, sobectví, nenávisti, podlosti a zla jsem ještě nezažil.Tohoto člověka opravdu z duše nenávidím. Nic z toho co mi provedl mu nedokážu odpustit, a tuto skutečnost nezmění ani jeho zdravotní stav, ať už je jakýkoliv.
A na závěr otázka? Opravdu si stojíte za lidovou "moudrostí" - o mrtvých jen dobře? Opravdu je možné mluvit jen pochvalně o člověku, který Vám dělal ze života peklo až do posledních dní, přičemž nebýt nešťastné události, dělal by Vám peklo i nadále?
Žádné komentáře:
Okomentovat