Od samého začátku jsme museli čelit mnoha problémům. Např. naše ne zrovna vřelé přijetí ze strany rodiny. Nebo její rozchod/rozvod s manželem. To bylo pro jednadvacetiletého kluka docela dost stresující. Ale jasně....sám jsem to tak chtěl. Nepříjemné bylo zejména to, když sama "J" váhala - když mi řekla, že vlastně neví jistě, jestli ten rozvod chce.
Tyhle šoky byly ostatně v začátku celkem časté. Jednou mi řekla, že ještě neví, jestli chce mě, nebo mého bráchu (!!!). Rozcházela se se mnou skoro každý týden - jednou jí přišlo, že to nebude fungovat, když je vlastně kamarádkou s mou mamkou. Jindy mi řekla, že s dcerou Hankou občas pouští hudbu nahlas a dělají u toho blbiny a že si mě u toho nedokáže představit, takže je konec. A někdy jsem z ní důvod nedostal vůbec, jen mi to oznámila. Bylo to šílené období a když nad tím tak přemýšlím, nechápu, proč jsem tuhle červenou kontrolku v hlavě úplně ignoroval. Hodně jsem na to v posledních měsících myslel a pokoušel se pochopit, proč jsem nevzal nohy na ramena a nezdrhl pryč. Z části to bylo ale tím, že jsem chtěl vypadnout z domova, kde jsme si s mamkou a bratrem už lezli hodně na nervy. Bral jsem to jako jedinečnou příležitost zmizet. Navíc jsem trpěl utkvělou představou, že si asi už nikoho nenajdu.
Jedním z prvních větších problémů, které jsme museli řešit (kromě již zmíněných), byly její děti. Když jsme se potkali, tak bylo Hance 12 a Honzovi 9 let. Ze začátku bylo vše v pohodě - rozuměli jsme si a bylo to fajn. Jenže oni byli zvyklí na trošku jiný životní standard. Neměli nouzi o peníze a na jejich výchově se to celkem podepsalo. Ostatně problémy si přenesli i do dospělosti, ale o tom později.
Hanka byla pro J v době rozvodu klíčovou osobou. Potřebovala ji, pochopitelně, na své straně - našla si jiného chlapa a rozváděla se s jejich otcem. Tohle je něco, co děti (a holky obzvláště) v pubertě dost řeší. S Hankou se jí to ale povedlo na výbornou, protože matku neodsuzovala a místo toho byla od začátku na její straně. Nikdy její rozhodnutí nezpochybnila a přijala ho v pohodě. Otce v podstatě zavrhla. Byl to ale oboustranně výhodný "obchod". Když jste na prahu puberty, tak se cítíte dospělí a chcete, aby vás tak okolí bralo. J tedy Hanku přibrala mezi dospělé - u kafíčka v Klokánku, kde se řešily "dospělácké věci" ohledně rozvodu, vztahů, nebo dětí seděla s námi. Poslouchala, občas něco přihodila. J před ní (s ní) řešila záležitosti rodiny, takže měla dobrý pocit - už není dítě, už je dospělá. Ví všechno první a když je na mámině straně, má se dobře.
Honza byl ještě děcko, do puberty relativně daleko. Jeho problém byl v tom, že byl zkrátka hodně rozmazlený. Zažil jsem mnoho dětí v Klokánku - ze sociálně slabých rodin, takže někdy fakt bizardní a problémové případy. Musím však přiznat, že Honza se jim svým chováním vyrovnal. Někdy je dokonce předčil. Pro mě to byl celkem šok a na některé věci jsem si jen těžko zvykal. Mamka nás vychovávala ke slušnosti a skromnosti. Stejně to dělala i se "svými" dětmi v Klokánku. Pro nás byla samozřejmost poděkovat, poprosit, popřát dobrou noc/ráno/chuť a podobně. U nich ale ne. Dodnes nemůžu zapomenout, jak si např. při nákupu házel do vozíku cokoliv ho napadlo, aniž by se jedinkrát zeptal mamky, jestli může. Byl zvyklý dostat cokoliv co si zamane. Ještě horší ale bylo, že to J nevadilo. A když jsem na to upozornil, nechápala co je na tom špatného. Těch případů rozmazlenosti bylo pochopitelně víc, tohle je jen jediný příklad. Je ale férové taky říct, že dnes je Honza úplně skvělý kluk a z celé Janetiny rodiny ho mám nejradši.
Na první "třecí plochy" jsme v tomto ohledu narazili už během bydlení v Klokánku. Měl jsem Hanku i Honzu rád, ale zároveň to nebyly moje děti, takže jsem byl v jejich hodnocení celkem objektivní. A J je někdy až nezakrytě upřednostňovala. Někdy jsem to chápal, jindy to už bylo moc. Když jsme se např. stěhovali do většího "klokaního" bytu s třemi dětskými pokoji, Hanka s Honzou chtěli oba mít svůj vlastní. J s tím souhlasila. Tehdy už jsem se musel ozvat - byli jsme tam především kvůli "ohroženým" dětem, ne kvůli vlastním. Proč by tedy měli mít oba vlastní pokoj, zatímco se ostatní děti budou mačkat v jednom jediném? J to naštěstí nakonec uznala, ale podobných malých rozepří jsme měli víc.
Hanka se např. rozhodovala, kam půjde na školu. Nevím přesně co si už tenkrát vybrala (něco s chemií), a její odůvodnění znělo, že "ve škole je chemie zábavná," takže má vybráno. Tehdy jsem se jen zasmál a řekl, že chemie zase tak jednoduchá není - zatím ji má první rok, ale pak už to nejsou jen zábavné pokusy, ale složité a nezáživné výpočty. Tohle ale stačilo k tomu, aby se Hanka rozbrečela a J na mě vyjela, že jsem to přehnal. Dodnes si pamatuju, jak jsem byl v šoku. Tohle byl náš první větší spor ohledně jejích dětí a já tak poprvé poznal, že jsem až na druhé koleji. Na té první jsou její děti, a to za všech podmínek - i když nejsou v právu. Ještě teď, mnoho let poté, cítím tu nespravedlivou křivdu.
Chápal jsem že to byly její děti a ty jsou vždy na prvním místě. Ale člověk musí být přece trochu objektivní. Já tenkrát neřekl nic špatného; naopak! Ale stačily slzičky a vše bylo hned jinak. Tohle je něco, co Hance zůstalo dodnes - slzy. Dokázala se rozbrečet za všech okolností. Když se jí něco dotklo, když jí všichni nevyhověli, když na Vánoce nedostala co chtěla, nebo když onemocněla chřipkou. Dokázala toho docela dobře využívat, protože J na to vždy slyšela. Všechno bylo jakž takž v pohodě, dokud se Hanka nerozbrečela, pak už skončila veškerá legrace.
Honza byl problémový nejen chováním, ale i prospěchem. Dobré známky ale neměl ani jeden z nich. U Honzy to byla škoda, protože bylo poznat, že je docela chytrý kluk. Vždycky jsem říkal, že je chytřejší, protože měl dobré logické uvažování. Byl to však lajdák, byl rozmazlený a J přerůstal přes hlavu. Důkazem budiž např. to, že se nikdy nenaučil říkat R. Ne že by ráčkoval - on prostě R vůbec neříká. Na logopedii chodil, ale J to s ním nikdy moc necvičila. Když mu nechtělo, tak s ním nehnula. Tak to u něj bylo se vším. Nejvtipnější na tom je, že J dostala před pár lety ve školce funkci - logopedický preventista... :D
Obě děti byly zvyklé na dostatek peněz - což je (spolu s naprosto nedůslednou výchovou) dost rozmazlilo. Doma měli obchod, takže byl Honza běžně zvyklý si tam chodit pro kindervajíčka a jiné dobrůtky. Dostal cokoliv co si přál. Rozmazlovali ho i rodiče od J, protože to byl jediný kluk v rodině. Pamatuju si na ty první šoky, které doprovázelo naše postupné sžívání. Jak si Honza naprosto běžně chodil do ledničky pro cokoliv, co jej napadlo, aniž by se zeptal - upozorňuju, že tak chodil i do ledničky v Klokánku, kde bylo v první řadě jídlo pro děti odtamtud. Já byl z domu zvyklý na trochu jiné "móresy" - vždy se na všechno zeptat a poprosit.
Zážitek byly i nákupy v obchodě - Honza si zcela normálně bez jakýchkoliv problémů házel věci z regálů rovnou do vozíku, zatímco jsme postupovali obchodem. Vůbec se nezeptal, nepoprosil, prostě nic. Vlastně se na J ani nedíval - pral to tam bez mrknutí oka. A co na to J? Vůbec nic! Ani jí to nepřišlo divné. Když jsem jí to pak říkal, že mi to nepřijde zrovna správné (a už vůbec výchovné), byla překvapená a nechápala co mi na tom vadí. Uff..
Nový level tohle jeho rozmazlení nabralo, když jezdil za tátou do Poruby na víkendy. Vždycky se vrátil se spoustou nových věcí. J se snažila svému bývalému manželovi (no tehdy asi ještě aktuálnímu manželovi) konkurovat a tak Honzovi skoro ve všem vyhověla. Zvlášť poté, co naznačil, že by možná chtěl u taťky zůstat. Honza si dělal co chtěl, byl drzý, rozežraný a ve škole to šlo od desíti k pěti.
Bylo vidět, že si s ním neví rady. Když ho za něco seřvala, uměl velmi rychle změnit téma, nebo slovíčkařit. Na to mu skoro vždycky skočila a nakonec ze všeho vyšel "bez ztráty kytičky". Snažil jsem se do toho zasahovat - zčásti proto, že jsem jí chtěl pomoct, zčásti také proto, že jsem některé jeho drzosti nedokázal jen tak přejít. V Klokánku jsem zažil opravdu hodně dětí; z různých sociálně slabých rodin, ústavů atp. Byly to problémové děti, drzé, sprosté a neposlušné. Honza si s nimi rozhodně nezadal - byl přesně jako jeden z nich. Dokonce bych řekl, že ty "klokaní děti" nebyly ani zdaleka tak drzé a "ofrklé".
Když pak začal chodit na učňák, bylo to s ním ještě horší, puberta udělala svoje. J to nedávala; tehdy se nám narodila Julča, měli jsme finanční trable, řešili nekonečné problémy s jejím násilnickým otcem. Zkrátka spousta starostí - Hanka navíc taky nebyla bez chybičky a její průchod školou byl stejně dramatický, jako u Honzy.
Když jsem uznal za vhodné (a když už mi to přišlo fakt moc), zasáhl jsem. Dnes už vím, že to byla chyba a dnes bych asi byl trpělivější, klidnější a některé věci prostě neřešil. Jenže si moc dobře pamatuju, že to prostě někdy nešlo vydržet a nechat jen tak. Ale vždycky když jsem to udělal, tak se J, zcela nepochopitelně, postavila proti mě! Jakoby vůbec nechápala, že se jí vlastně snažím podpořit a pomoct. Honza si z ní totiž nic nedělal - byla na něj krátká a on už věděl jak na ni.
Bral jsem to jako svou povinnost - pomoct partnerce, když je v úzkých. Byl to takový koloběh - když bylo nejhůř, tak byla ráda že jsem zasáhl. Podruhé už mě krotila, potřetí se ho zastávala a pak mě třeba přímo před ním sprdla. Asi nemusím vysvětlovat, že tohle je to nejhorší co může člověk u výchovy dělat. Rodiče (partneři) musí spolupracovat, být na jedné lodi. Tímto mě ale J před Honzou a Hankou totálně shodila. Sama na něj byla krátká a když jsem zasáhl já (ze kterého měl respekt), tak se jí to nelíbilo. A co hůř - řešila to vždycky před ním.
Často jsme mu něco, z důvodu různých problémů, zakazovali. Zkoušeli jsme jej motivovat i pozitivně, ale to moc nefungovalo. Když měl zákaz na televizi, J ho třeba po dvou dnech zrušila. Když jsem mu zakázal počítač, tak mu jej tajně dovolovala a pouštěla ho tam v době, kdy jsem byl v práci! Po nějaké době jsem na to přišel - ony totiž vždycky zůstanou nějaké stopy...
Honzovi jsem nikdy nedal ani facku, přestože jsem měl příležitostí i chuti mnoho. Jen jednou jsem to už nevydržel. Nepamatuju si, kvůli čemu to tenkrát bylo, ale Honza si na mě otevřel "hubu" a řekl, že mu nemám co přikazovat. Že mě nemusí poslouchat, protože nejsem jeho fotr. Neudržel jsem se a vlítl na něj. Než jsem se ale přiblížil, schoulil se do klubíčka a dostal tak akorát po noze. A tak mi ještě řekl, že ho to stejně nebolí. V tu chvíli po mě začala řvát J, ať ho nemlátím. Nevěřil jsem vlastním uším - vždyť jsem ho nijak nemlátil a vlastně mu nic neudělal (ale chuť dát mu přes hubu jsem měl, to je fakt). J to vlastně vůbec neviděla a ještě se na mě (před ním) obořila. Zopakoval jsem jí jeho drzé věty o tom, jak nejsem jeho fotr a že mě nemusí poslouchat. Její reakce? "No, však má pravdu, nejsi jeho fotr." (!!!)
Jednu dobu už toho bylo fakt hodně. Honza byl čím dál horší, J dělala jedno špatné rozhodnutí za druhým. Když jsem pomohl, za chvíli se to obrátilo proti mě. Rozhodl jsem se, že na to kašlu. Řekl jsem jí, že už o ničem nechci vědět (ona mi totiž vždycky všechny jeho průsery hlásila - chápu, chtěla to s někým prostě probrat). Že ať už udělá cokoliv, vždycky se ho stejně zastane a ze všeho vyjdu nejhůř já. Takže ať mi už ani nic neříká.
Nebylo vždy snadné se udržet a nezasáhnout. Ale když já se někdy zabejčím, tak to prostě vydržím. A problémy s Honzou už opravdu překročily všechny meze. Honza chodil za školu, s kamarády chodil místo školy kouřit cigarety (a trávu). Taky kradl peníze. J to tajila....přiznala to až později. Peníze ale kradl i mě. Jenže nikdy přesně nevíte, kolik máte v peněžence - proto jsem na to hned nepřišel. Kradl mi všechno možné - drobné předměty které se mu hodily, zmíněné peníze, stravenky. Využíval toho, že když jsme se na rok přestěhovali do Hlučína a pak se zase vrátili zpět do Hati, měl svůj vlastní pokoj v první části našeho dvojdomku, kde bydlela jeho babička. Všechno tak měl víceméně schované "v soukromí".
Jednou jsem na to ale přišel. Tenkrát jsem měl v batohu zrovna čerstvý balíček stravenek (+ nějaký starší balíček, už téměř prázdný). Byla sobota a my jeli do Polska na nákup. Při návratu jsem se náhodou podíval do batohu a všiml si, že mi z nového balíčku zůstaly asi 3 stravenky. Hned jsem šel za J a požádal ji, aby to s ním vyřešila. Jak už jsem totiž zmínil dříve - už jsem odmítal řešit cokoliv co bylo spojené s Honzou. J řekla že ne, že na to už nemá sílu a že to mám udělat sám. Tak jsem šel - vletěl jsem na něj. Ani tehdy nedostal facku. Stačilo pořádně zařvat; a to já fakt umím. Přiznal se a stravenky vrátil....ale ne všechny, některé už neměl. Taky jsem si z jeho pokoje vzal pár věcí, které byly moje a které mi zase ukradl. Myslím, že tehdy mi něco vzal už opravdu naposledy.
Honza učňák nedokončil. Nechodil do školy, měl spoustu neomluvených hodin, propadal. Tak jej vyhodili. Moc si nepamatuju, že by J někdy chodila na třídní schůzky. Pokud jo, tak to bylo možná jednou... U člověka, který pracuje v pedagogickém oboru, je to hodně zvláštní. Hanka měla taky problémy. Několikrát změnila školu, jednou propadla. Opět - chodila za školu a její známky byly katastrofální. Nakonec horko-těžko maturitu dokončila...
Problémy s jejími dětmi měly náš vztah dost poznamenaly. Necítil jsem se doma dobře. Oba byli problémoví a J se jich pořád zastávala. Místo vděku, mě klidně seřvala před nimi, aby mi třeba hned za týden řekla, že už si neví rady co s nimi (teda v tomto případě spíš s Honzou). Když jsem řekl, že jí teda pomůžu, vydrželo to zase jen pár dní a pak už zasáhla, protože se jí zdálo, že jsem moc přísný. Za pár týdnů znova - byla v koncích a přišlo další kolo.
Když si k tomu člověk připočítá problémy s jejím otcem, asi není divu že jsem měl zaječí úmysly. Zjistil jsem, že mě to už nebaví. Cítil jsem neuvěřitelnou nespravedlnost a zradu. Napadlo mě odejít a hledal jsem si bydlení. Dokonce jsem něco našel - byt v Dolním Benešově. Kousek od bráchy, který tam v té době bydlel. Jenže....nakonec jsem odvahu nenašel. Na inzerát jsem nikdy nezavolal. Přispěl k tomu právě i brácha Jarek, který mi řekl ať to vydržím. Že Hanka s Honzou jsou už docela velcí - že brzy odejdou z domu a zůstaneme doma jen já s J a naše holky (narodila se nám Sofi). Že vlastně to hlavní, co mě v životě štve, bude pryč. Chvíli jsem nad tím přemýšlel a nakonec uznal, že má pravdu.
K tomu bych dodal už jen poslední věc - problém sice zmizel, ale nevyřešil se. Honza bydlel u babičky, Hanka se odstěhovala právě k Jarkovi, se kterým se dali dohromady (!). Doma jsme tak opravdu zůstali jen já, J a naše holky. Jenže ten hlavní problém byl v Janetě a jejím přístupu ke mě. V tom, že se ke mě nechovala korektně, nedokázala při mě stát, podpořit mě, nebo být alespoň malinko vděčná. Měl jsem prostě pocit, že mě nebere jako plnohodnotného partnera. Vlastně mě několikrát zradila. Tím, že se Hanka s Honzou odstěhovali se ale v tomto ohledu vůbec nic nezměnilo - problém se nevyřešil, jen zmizel.