Zrzek

V tomto článku bych se rád zmínil o někom, kdo je vlastně členem rodiny. Jedná se o kocourka, jménem Zrzek. Ne že bych byl sentimentální, jako některé čoklařky, které denodenně potkávám ve městě, ale Zrzek pro naši rodinu vždy znamenal něco víc než jen obyčejná zrzavá kočka. Kdykoliv v našem rodinném kruhu někdo vysloví slovo kočka, každý z nás si hned představí právě Zrzka.

Historie našeho rodinného kočkovství sahá až do mého dětství, kdy jsem ještě chodil na základní školu. V té době jsme měli těsně před stěhováním z hnusné učitelské bytovky v jedné vesnici na Opavsku do rodinného domku s velkou zahradou v téže obci. Jako děti jsme po kočce moc toužili. Psy jsem neměl rád od dětství (bál jsem se jich; ani dnes si před nimi někdy nejsem úplně jistý) a kočky mi připadaly vždy přítulnější a mazlivější.

Taťka tenkrát odněkud dovezl krásnou mrňavou (takové odrostlejší kotě) černou kočičku. Na krku měla bílý flíček a tenkrát nám to připadalo vyjímečné. Byla super a okamžitě jsme si ji všichni hned zamilovali. Dali jsme ji jméno Alína, podle nějakého novozélandského filmu, který se nám v té době strašně líbil. Na zahradě našeho nového domečku jsme jí udělali domov. Byla moc mazlivá a měli jsme ji moc rádi. Bohužel se však jednoho dne ztratila.

Pak jsme od nějakých lidí ve vesnici získali strakatého, bílo-mourovatého kocourka. Alínu jsme oplakali ale bez kočky zůstat nechtěli. Všechno se odehrálo strašně rychle a tak jsme mu ani nedokázali včas vymyslet žádné jméno. Po čase se ujalo bráchovo pojmenování Běloušek. Jeho osud však byl mnohem horší - jednoho dne se objevil s prostřelenou slezinou a kapkami krve všude kolem. Ani přivolaný veterinář mu již nedokázal pomoci a já ho tenkrát viděl umírat na vlastní oči, v náruči. Byli jsme tenkrát všichni moc smutní a já ani nešel ten den do školy.

Kočky jsme zbožňovali a tak sehnali jinou. Brzy se nám jich však na zahradě zabydlelo nějak moc - pokud si to dobře pamatuji, tak dokonce osm! Mezi nimi třeba obrovský mourovatý a hrozně mazlivý kocour Mour, nebo třeba zase Alína (donesl mi ji kamarád v domění, že naši ztracnou první kočku našel; černých koček s bílým flekem na krku však bylo v okolí hodně, takže naše původní kočka to rozhodně nebyla... ale tenkrát jsme tomu tak trochu věřili). Ta dokonce několikrát vrhla koťata, mezi nimi např. kočku Bělku (měla podobné zbarvení jako zastřelený kocour Běloušek, proto si vysloužila podobné jméno) nebo kocoura Přivírače (zde už nám nápady na jména opravdu docházely... Přivírač proto, že stále přivíral oči :) ). Několik narozených koťátek však bohužel zemřelo krátce po narození(např. krásný kocourek Buldoček).

Mezi touto spoustou roztomilých chlupatých mazlíčků byl i krásný zrzavý kocourek. Vzpomínám si na jedno deštivé ráno, kdy jsem se chystal do školy. U snídaně mi mamka říkala, že na zahradě celou noc slyšela mňaukat nějakou kočku (naše to určitě nebyla, na noc jsme totiž všechny zavírali do malé hospodářské budovy), a tak jsme se šli porozhlédnout kolem. A tenkrát jsme viděli nádherné, zrzavo-bílé, vyplašené koťátko. Asi cítělo a slyšelo naše kočky uvnitř a tak pořád chodilo kolem a volalo na ně. Koťátko však bylo moc vystrašené a byl docela problém jej chytnout. Nakonec se to podařilo tak, že před námi samým strachem strčilo svou hlavičku do oka plotu. Tam se však zaseklo a my jej tak mohli konečně chytit a vysvobodit.

Vzali jsme jej domů a hned vykoupali. Tolik špíny, ale i blech, kolik z něj tenkrát teklo, jsem ještě nikdy neviděl. Koťátko se vodě ani moc nebránilo, jak bylo třeba zvykem u ostatních koček, což nás docela překvapilo. Po vykoupání z něj bylo nádherné kotě a my věděli že si jej určitě necháme. Bylo stále ještě plaché a všimli jsme si také, že se bojí prudších pohybů. Zejména zvednutí nohy u něj vyvolalo okamžité přikrčení a jasně viditelný strach. Došli jsme tak k názoru, že si kotě asi hodně vytrpělo a bylo možná i týráno. Rovněž bylo zvláštní, že tohle kotě vůbec nahlas nevrnělo a velmi potichu mňoukalo. Cítili jste jen takové slabé vybrování na krku. Vzpomínám si, že jsem to byl já kdo mu tenkrát vymyslel (ne moc nápadité) jméno - Zrzek.

Zrzek nám vyrostl a na naší zahradě se zabydlel. Možná i proto, že oproti ostatním kočkám měl určitá privilegia - jídlo dostával často odděleně, někdy i něco lepšího než ostatní. Také se oproti jim tešil mnohem častějšímu a delšímu pobytu uvnitř domu. Zrzek si mezitím vybudoval mezi ostatníma kočkama jedinečné postavení, jakéhosi vůdce smečky. Byl to silný kocour, s výborným postřehem, rychlostí a jakoby i vyšší inteligencí :) Ostatní kočky se od něj raději držely dále a on také vybojoval nejednu rvačku se sousedovic kocoury z ulice.

Leč i jemu osud přichystal mnoho nepříjemností. Jednoho dne se i on objevil na zahradě se svým zrzavo-bílým kožichem, potřísněným krví - někdo jej postřelil. Měli jsme o něj, také díky nehezké zkušenosti z minula, pochopitelně obrovský strach. Už tenkrát jsme ho měli všichni nejraději ze všech ostatních koček a pokud by to nepřežil, těžce by nás to ranilo. Neuvěřitelné se ale stalo skutečností a Zrzeček se zázrakem vyvázl živý.

Tato nepříjemná skutečnost nás donutila k rozhodujícímu kroku, který nám poradil sám veterinář-zachránce, tedy že jej máme nechat vykastrovat. Prý se pak nebude tak toulat a nebude mít ani jiné nehezké kocouří návyky. To jsme tedy po nějaké době udělali (a spolu s ním i dalšímu kočičímu oblíbenci - Mourovi). Věřili jsme, že se teď nebude tak toulat a že by tedy nemělo hrozit už nic podobného - tedy že jej opět postřelí. Samotný zákrok však nebyl nic příjemného a kocourci se po narkóze cítili špatně ještě další dva dny.

Všechno však dobře dopadlo a oba se uzdravili. Bohužel se však vůbec nesplnilo to, kvůli čemu jsme je nechali vykastrovat - tedy že se již nebudou tolik toulat. Zrzek se po nějaké době ztratil, a protože to již bylo několik dní, tušili jsme že se již nevrátí. V krátké době se nám ztratily ještě další kočky a mezi nimi i taktéž velmi oblíbený Mour.

Zrzeček nám však zase udělal radost a jednoho dne se zase objevil doma, jakoby se vlastně vůbec nic nestalo. Byli jsme moc šťastní, koček nám ubylo - už si to přesně napamatuji, ale myslím že nám zůstaly dohromady už jen tři. Zrzek však pokračoval ve svých dobrodružných výpravách a nejednou nám způsobil pořádné starosti. Třeba když se jednou odpoledne vrátil s asi centimetr velkou tržnou ránou, vedoucí od oka směrem k uchu. Jindy nás zase rozesmál, to když si to štrádoval po ulici s dvěmi nožkami párků z nedalekého obchůdku, přičemž se mu párečky v puse klimbaly z jedné strany na druhou.

Doma pak byl čím dál častěji, někdy dokonce i přes noc. Moje mamka si ho vyloženě zamilovala a dokonce si jej předcházela tím, že mu kupovala šunčičky a salámky :) Jak jsem již ale napsal dříve - Zrzek byl jakoby inteligentnější a tak tuto laskavost mamce často oplácel - chytal myši a ptáky. Naštěstí je většinou jenom chytl a donesl ostatním kočkám, které se do kořisti pustily jakoby týden nejedly. Pamatuji si ale, že jednou odpoledne mamce takového ptáčka donesl až do obýváku. Položil jej na zem, začal se jí otírat o nohu a převalovat se vedle toho ptáka na zemi.

O zrzečka jsme pečovali jako o člena rodiny. Už dávno se přestal bát prudkých pohybů a dokonce se mu i vrátilo hlasité vrnění. Ne sice tak hlasité, jako je běžné, ale aspoň to. Život však neměl jednoduchý a tak se často ráno objevil s tržnými ranami po nočních soubojích se sousedovic kocoury. Byl také znovu postřelen. Už si však moc nevzpomínám na okolnosti, jen vím že náš hrdina to opět přežil. Nejspíš jsme mu vrátili smysl do života (no co, třeba ho kočky taky mají), ukázali lásku a on se vždy držel zuby nehty a přežil.

Další zkouškou pro něj bylo první stěhování. Stěhovali jsme se do obce, vzdálené několik desítek kilometrů. Tehdy také padlo rozhodnutí, že si jej doma necháme napořád. Měli jsme strach, že by se venku v neznámém prostředí lehce ztratil. Stěhování však snášel hůře než jsme sami čekali - hned první den si někam zalezl a asi tři dny jsme jej vůbec neviděli. Zvyknout si musel rovněž na kočičí záchod, to však zvládl celkem bez problémů. Zvyknout si na život v bytě, bez šance na venkovní procházku, to byl pro něj větší problém.

Z ostatních koček nám zůstala už jen Bělka, která vrhla dvě koťata. Kočku Anny a kocoura (jméno už si nepamatuji). Ten však brzy zemřel a zůstala jen Anny, která se stala druhou stálou kočičí obyvatelkou našeho bytu.

O prvních Vánocích se Zrzek poprvé dostal ven - bylo to tak trochu nedopatřením. Problém byl v tom, že hned někam odběhl a už jsme jej nemohli najít. Naštěstí se však asi o dva dny později vrátil a my si mohli oddechnout. Od té doby jsme jej však opět začali pouštět ven na jeho noční procházky.

Brzy si nás i vycvičil - proběhl se po venku, skočil spátky na okno, dvakrát zamňoukal a čekal až mu otevřeme okno. Několikrát se ale stalo, že se nám zase ztratil na delší dobu. Jednou zalezl do nějakého krytu, který pokračoval ve sklepních prostorech velkého domu a nemohl se dostat zpátky. Zůstal tedy ve sklepě a my jej nikde nemohli najít. Slabého mňaukání jsme si všimli až po několika dnech.

Vzpomínám si na minimálně ještě jeden jeho dlouhý výlet, kdy byl pryč už mnoho dní a my se již, neradi, smiřovali s tím, že už jej neuvidíme. Ale i tenkrát nás překvapil a potěšil zároveň - vrátil se.

Následovala další dvě stěhování, i když to první bylo jen o pár metrů do jiného bytu, ale ve stejné budově. Postupně si tak zvykl na úplný domácí režim, takže ven již nechodil vůbec. Jeho vztah s další kočkou v domácnosti spočátku nebyl ideální - jakoby se ti dva moc nemuseli. Zrzek byl drsňák, bojovník, lovec a taky pán domu(bytu). Nesnesl doma další konkurenci, navíc opačného pohlaví. Např. když jsme jim dávali do misky žrádlo - nedočkavá Anny se do něj okamžitě pustila. Zrzek však byl v klidu a teprve pomalu slezl ze svého pelíšku na okně v obýváku a opravdu pomalým krokem se blížil do kuchyně. Když už byl opravdu blízko, Anny (přestože k němu byla otočená zády) okamžitě zacouvala metr od misky. Zrzek pak pokračoval ve své pomalé chůzi k misce, kde se do toho pustil. A Anny? Znovu pokračovala teprve až když se Zrzek pořádně najedl, napil a odkráčel zase na okno.

Oba spolu ale dokázali pořádně řádit. V té době jsem již v jedné domácnosti se Zrzkem a Anny nebyl. Mamka se však o ně stále starala a doprávala jim první poslední. Před více než rokem přišlo mamčino dalši stěhování, a sním i stěhování Zrzka s Anny. Procházky venku opět nehrozily, ale Zrzek si na život v bytě už docela zvykl.

Pořádně však nedokážeme řict, kdy se vlastně Zrzeček narodil a kolik má tedy nyní let. Bylo však jasné, že to je už kočičí stařec. Už mu to tolik neběhalo jako dříve, nebyl tak mrštný a pohotový. Úbytek pohybu se projevil i na jeho postavě, ztloustl. Myslím že mu je už minimálně 17 let.

Bohužel se však jeho zdravotní stav začal zhoršovat. Začalo to loni, když občas z ničeho nic spadl z okna. Nejhorší však bylo, že v takovýchto situacích nejen okamžitě neodběhl (jak dělával vždy, když se nějaký skok nepovedl), ale on ani nedopadl na nohy, nýbrž na bok. Zůstal tam pak ležet, dokud jej někdo nezvedl. Také mu vypadl zub (ten druhý měl zlomený). Když jsem jej minulý týden viděl, nevěřil jsem vlastním očím - tento, vždy tak statný a energický, kocour, byl najednou strašně vyhublý. Už neběhal kolem, ani nechodil, jen se tak pomalu ploužil z jedné místnosti do druhé. Nedokázal již ani při chůzi schovat drápky, nebo se napít vody, potažmo si zobnout granule.

Náš milovaný Zrzeček už bohužel není mezi námi - svůj boj o život prohrál před čtyřmi hodinami. Je mi ho moc líto, poslední týden pro něj byl hrozný. Nikdy bych nevěřil, že si dokážu získat takový vztah ke zvířeti, ale opravdu jsem jej získal. A nejen já - Zrzečka milovala celá naše rodina, byl opravdu jejím členem. Je třeba to ale brát pozitivně - myslím že měl moc hezký život, mamka se o něj starala opravdu moc a moc hezky. Dávali jsme mu najevo svou lásku a občas jsem měl pocit, jako by si to uvědomil a tak nám naši lásku zase oplácel.

Ahoj Zrzečku, měj se tam v nebíčku hezky. Pozdravuj tatínka, ten tě určitě moc rád uvidí. A občas si na nás vzpomeň, tak jako budeme vzpomínat i my. Máme tě moc rádi.