[Opět upozorňuji na výskyt sprostých slov...]
Hnusák se však s neúspěchem nehodlal smířit. Své ženě několikrát volal, někdy jí sprostě vynadal, jindy se dožadoval jídla. Když přijela domů (teď už si přesně nepamatuji jestli to bylo hned na druhý den, nebo o pár dní později), pořádně jí vynadal těmi nejsprostějšími slovy a také pohrozil.
Ten den jsem byl v práci a tohle všechno mi říkala Janeta. Když jsem přijel domů, měl jsem sto chutí tam za ním zajít a vrazit mu. Tohle už bylo hodně i na mě, a i když se mě to vlastně netýkalo, nedokázal jsem jen tak stát a těmto nekalostem přihlížet, jak to dělá celá jejich rodina. Nakonec jsem si to však nechal rozmluvit, i když jsem byl vzteky bez sebe.
Večer, když jsme dali malou Sofinku spát, přišel Janetin syn, který měl u hnusáka svůj pokoj, že už se to tam nedá vydržet, protože "děda pořád řve na babi". A tak tam šla Janeta, já jsem prozatím čekal doma. Když se ale ani po deseti minutách nevrátila a já stále i přes tlustou stěnu slyšel řev toho hovada, rozhodl jsem se raději zakročit.
Vešel jsem dovnitř a zůstal stát na chodbě. Poslouchal jsem o co jde a čekal na vhodnou příležitost vstoupit dovnitř. Nemusel jsem ale čekat ani celou minutu a ve chvíli, kdy svou ženu nazval "ta piča zkurvená, zmrdaná, zpičená, ta kurva..." jsem vešel dovnitř. V jeho očích se mísilo překvapení i strach, brzy nato je však vystřídal vztek.
"Je tu nějakej problém?" zeptal jsem se.
"Ty khůůůrvo, co tu chceš kurva? Vypadni ty sviňo, ty kurvo!" začal opět z ostra, ovšem nijak originálně nebo nápaditě. V tu chvíli ke mě přiskočila Janeta i její mamka a obě mě držely. Ovšem zbytečně - v tu chvíli jsem se na nic nechystal, i když ty nadávky mě dost vytočily. Zvlášť, když já jsem ho nijak neurážel.
Rozhodl se také zavolat policii: "Tak ty kurvo, jdu na tebe zavolat policajty, ty sviňo, tady nemáš co dělat ty kurvo zasraná". Připadalo mi to jako vrchol drzosti - on, který své manželce celý den sprostě nadává a nepustí ji z bytu, bude volat policii na mě, který se tomu "zvěrstvu" snaží zabránit? A jelikož jsem stál hned u dveří, rozhodl jsem se, že ho nikam nepustím. Následovala další sprcha sprostých nadávek, a zase klasika o tom, že tady nemám co dělat a že se mám sbalit a vypadnout, protože to je všechno jenom jeho. Na tyto kecy jsem však byl připraven - ukázal jsem prstem nahoru a dodal: "Drž hubu, to vůbec není pravda. Tam, tam nahoře(a zvedl jsem ukazováček vzhůru), to je tvoje! Tohle tvoje není, tak sklapni ty kreténe!". Na to mi odpověděl, že jeho je úplně všechno, i to kde bydlím já - ON to postavil! To ale taky nebyla úplně pravda, zvlášť co se peněz týče.
Hlavním problémem při hádkách s ním je to, že i když mu předkládáte rozumné a nezpochybnitelné argumenty, stále si dokola mele svou, takže je s ním jakákoliv debata nemožná. Chvíli jsem se o to snažil, ale nemělo to smysl.
Podruhé pak proti mě použil taktiku "OVMvSP". Tedy (obrácení veřejného mínění ve svůj prospěch". Vzal svou ženu kolem ramen. Ano, tu stejnou ženu, která pro něj jen před pár minutami byla kurva a piča.
"Podívej se, Ančí, na tu kurvu! Nech nás na pokoji, my se tu máme dobře, tak se do toho kurva nepleť, nemáš tu co dělat! Ty tu kurva ani nebydlíš, ty sviňo, vypadni!". To už (konečně) naštvalo i Janetu a tak mu řekla, že podobné věci už nechce nikdy slyšet, protože bydlím s ní a tak tu nejsem žádným hostem, ale normálně tu bydlím jako všichni. Sprostá slova na mě ale chrlil dál, rychleji než samopal Thompson. Zkusil jsem se k němu dostat a jednu pořádnou mu vrazit, ale neměl jsem šanci projít. Chytil jsem ho aspoň za ruku a chtěl mu ji zkroutit dozadu. Ani to se ale nepovedlo, protože Janeta i s její mamkou mi v tom zabránily. To už jsem byl nepříčetný a myslel jsem že vzteky puknu.
Rozhodně jsem nechtěl odejít, aby si nemyslel že zase vyhrál, a že může v tom svém násilnickém chování vůči své ženě a všem co tam bydlíme pokračovat. Pomalu a nedobrovolně jsem se však soukal zase ven - vrazit jsem mu stejně nemohl a nadávky na něj neplatí. A o nějaké smysluplné debatě s ním, nemůže být řeč. Když už jsem byl zase na chodbě, a vlastně už u vchodových dveří, hnusák sáhl do šuplíku a vytáhl na mě kuchyňský nůž.
Je zvláštní, že jsem v tu chvíli necítil žádný strach. Naopak - neskutečně mě to vytočilo.
"Jak si to sakra dovoluje, na mě vytahovat kudlu?" blesklo mi hlavou. Vzal jsem tedy nejbližší předmět (myslím že nějakou botu nebo co), abych se měl čím bránit v případě prvního výpadu s nožem. Dokonce se mi povedlo udělat i několik kroků vpřed, než mě zase někdo chytl. Byl jsem připraven s ním pořádně zatočit, protože tohle už fakt přehnal. Hnusák však dostal strach a udělal několik kroků vzad. Asi se zalekl mého výrazu, protože jsem byl hodně vytočený, řval jsem jako lev a hodlal mu tu jeho tlamu hodně zmalovat. Nakonec jsem to ale vzdal, také mu pohrozil přivoláním policie (což naštvalo zase jeho) a nedobrovolně raději odešel domů. Měl jsem však ohromný vztek!
Řev a hádka však pokračovaly i po tom, co jsem odešel. Janeta se domů vrátila skoro až za dvě hodiny. Měl jsem ale hrozný vztek. Na toho hajzla, na Janetu, i na její mamku. Nedokázal jsem pochopit, proč proti němu pořádně nezakročí, proč třeba rovnou nezavolají policii. A taky mě dost štvalo, a zároveň mrzelo, že se mě víc nezastanou. Ve chvíli, kdy ten hajzl vzal svou ženu kolem ramen a křičel na mě, ať vypadnu a nechám JE být, mi bylo fakt zle. Opravdu jsem si připadal, jako že já jsem ten špatný, který jim tam přišel dělat problémy. Tenkrát jsem si slíbil, že už se nikdy do ničeho podobného nebudu plést. Dokud se to nebude vyloženě týkat mě, nebo mých dětí, kašlu na to.
Mé rozhodnutí ještě upevnila Janeta, která se vrátila spokojená, že si všichni tři promluvili, a že hnusák všeho lituje, že si uvědomuje jak se chová, ale že potřebuje pomoct. A potřebuje ji od nás všech, protože sám to nezvládne. A že tentokrát tomu už konečně věří že se to povede, a že se její fotr už konečně jednou provždy změní...
Každý kdo tohle čte, si jistě dokáže představit, jak mi z toho všeho bylo na nic. Nejen že si ten hajzl ke mě dovolil nevídané věci, ale on se mě dokonce ani nikdo nezastal. A nejen to - vlastně se ještě postavili na jeho stranu, protože on je ten chudák, který potřebuje pomoct.
Nechci ze sebe dělat největšího borce a psychologa na světě, ale tomu idiotovi jsem to ani na minutu nebaštil. Jednak - nebylo to poprvé co takhle sliboval že se polepší, druhak - ani jsem mu věřit nechtěl, protože ho opravdu nenávidím, a třeťak - bylo to zcela nemožné. Člověk, který se takto chová celý život, se jen těžko v šedesáti letech změní. Je naučený že má vždycky pravdu, že všechno se řídí podle něj, a když náhodou ne, použije sílu. Navíc je chamtivý, závistivý, despotický a neskutečně sobecký, což jsou vlastnosti, které má jednoduše vrozené a nikdy se jich už nezbaví.
Slovy klasika - dával jsem bolševikovi tak týden, maximálně dva...
Žádné komentáře:
Okomentovat