Svině, část jedenáctá

Hnusák svoji "prohru" nesl těžce. Jako obvykle hledal viníky, a kromě své ženy (celý život se k němu údajně chová špatně), mojí mamky (dokud tam nebydlela, bylo vše v pořádku), Janety (žije se mnou) a mě (můžu za všechno) si teď našel novou oběť - svou dceru Katku, která své mamce poskytla dočasné útočiště. Nebýt jí, neměla by jeho žena kam jít (což je pravda) a musela by tak být s ním doma, kde by mohl v klidu pokračovat ve svém násilnickém chování.

A tak začal pro změnu nadávat na Katku. Najednou za všechno mohla ona. Prý bylo vše v naprostém pořádku, dokud nezačala podnikat a jeho žena (její mamka) jí tam občas nepřijela pomoct. A protože by se jí i rád pomstil, sepsal jí dopis, aby věděla, jak to je. Myslel si, že ji tím donutí, aby byla na svou vlastní mámu naštvaná a vyhodila ji zpátky domů...

Dopis to byl dost hnusný, plný vulgarismů a jiných nesmyslů. Stále v něm opakoval že není jeho vlastní dcera atd. Asi mu nedošlo, že nebýt jeho vlastní dcerou je spíše výhodou, než nečím špatným. Mezitím ji zavezla Katka k doktorce a na policii, kde hlučínští policisté vše zapsali.

Každý den, když jsem byl v práci, lezl k nám do domu a brečel před Janetou, jak ho všechno mrzí. Potom ale vzal telefon, zavolal své ženě a sprostě jí nadával. Pořád střídal nálady - jendou brečel (řekl bych spíš demonstrativně), podruhé nás všechny vyhazoval, pak mu to bylo líto, následně se naštval a vyhrožoval podpálením celého domu. A tak to bylo pořád, každý den.

Na veřejnosti se ale snažil zachovat tvář hodného manžela a starostlivého otce. V obchodě např. vyprávěl, jak jeho žena a dcera Martina jely na prázdniny do Šilheřovic. Jak mic jim tu dovolenou přeje a jak je šťastný že tam jsou. A taky jak tam s radostí jezdí vyzvedávat špinavé prádlo, které potom vozí domů, kde jim vše vypere, vyžehlí a zase přiveze. Bohužel - většina lidí netušila co je on za svini, a tak tomu většinou věřili. Když jsme se snažili vše uvádět na pravou míru, byli většinou v šoku, protože si prý mysleli, "jak on je strašně fajn chlap".

Mezitím jsme se pomalu chystali na stěhování do Píště. Majitelem domu (nájemcem), do kterého jsme se stěhovali, byl pan Honus. Velmi solidně vypadající pán v důchodovém věku. Mluvil pomalu, klidně, skoro jako nějaký kněz. Při prohlídce domu nás zarazilo několik věcí, ale nad vším jsme mávli rukou, protože v Hati už to s tím hajzlem vydržet nejde. Necelý týden před stěhováním jsme se také dozvěděli, že nájemníci u pana Honuse nebyli vždy zrovna nejspokojenější - údajně jim za jejich nepřítomnosti chodil do domu, kde jim otevíral okna apod. Také všechny návštěvy prý museli hlásit a korunu těmto spekulacím nasadil přímo sám pan Honus, když podpis nájemní smlouvy nutně podmiňoval vizuálním kontaktem s každým, kdo tam bude bydlet - tedy i s Janetinými dětmi z prvního manželství, které většinou nebyly doma.

Nejhorší období přišlo, když Janetina sestra Katka odjela s rodinou na dovolenou. Hnusák o tom samozřejmě věděl, a hned první den neváhal a jel do Šilheřovic na kole (auto měl v servisu, kde mu jej upravovali tak, aby prošlo technickou kontrolou). V servisu se dozvěděl neradostnou zprávu, že jeho auto neprojde technickou ani při sebelepší opravě. To byla pro něj další nepříjemná zpráva, protože potřeboval jezdit do Šilheřovic vyhrožovat své ženě, a pátrat po místě, kam se odstěhujeme. A to na kole nezvládne.

Cestou ze servisu se tedy stavil do domu, kde přebývala jeho žena, tajně vlezl dovnitř a v kuchyni ji chytl pod krkem. Vyhrožoval že ji zabije a taky se dožadoval několika desítek tisíc na nové auto. Když s tím nepochodil, poručil si aspoň invalidní značku (mají ji pro postiženou dceru Martinu), aby mohl jezdit s autem bez STK a v případě problému, s touto značkou zahrát na city...

Když jsme se o tomto incidentu dozvěděli (Janetina mamka volala), hned jsme skočili do auta a jeli tam. Bohužel pozdě, hnusák už byl pryč. Chvíli jsme tam zůstali a pak jeli domů. Hnusáka jsme ale cestou nepotkali a kolo doma ještě neměl, nejspíš se někde schovával. To měl štěstí, protože kdybychom ho cestou někde potkali, šeredně by to odskákal. Nakonec přijel, ale kolo schoval na zahradě, abychom nevěděli že už je doma a nešli si s ním o tom třeba "promluvit".

Jeho žena hned zavolala policii a ti ji řekli, aby přišla na druhý den vše sepsat. A tak jsme tam jeli. Podle rady občanského sdružení Bílý Kruh Bezpečí se dožadovala trestního oznámení, to však hlučínští policisté odmítli s tím, že vše půjde před přestupkovou komisi v obci. To, že už se jedná o druhé napadení jim bylo víceméně jedno a doporučili jí, aby šla k lékaři a podstoupila vyšetření (stále ji bolel krk).

Ovšem lékařka v Hati, ta je jiného ražení. Když se tam janetina mamka na druhý den ukázala, byla naštvaná a okamžitě zavolala policii, protože už toho měla dost. Ti přijeli a slíbili, že pokud dojde k dalšímu napadení, bude se jednat už o třetí a to už ho můžou vykázat na deset dní z domu.

Co však nikdo nečekal bylo, že hnusák se do Šilheřovic vydal ještě ten den, a opět ji napadl. To už po něm vystartoval otec jejího zetě Aleše, se kterým byl hnusák vždycky jedna ruka a rádi si spolu popili. Jenomže on je, narozdíl od hnusáka, inteligentní a tohle už bylo pořádně přes únosnou mez, takže Janetinu mamku neváhal chránit. Hnusák si však libuje pouze v násilí na ženách a slabších jedincích, takže pokud se mu postaví někdo fyzicky rovný (nebo nedej bože silnější) raději uteče, což udělal i v tomto případě.

Janetina mamka samozřejmě neváhala a ihned zavolala policii, tohle bylo to třetí napadení, o kterém mluvili (desítky dalších napadení z minulosti, které nikdy nehlásila se nepočítají). Přijeli, zapsali si to a na otázku vykázání odpověděli váhavě, že se musí ještě poradit s nadřízeným. Načež odjeli zpět na stanici do Hlučína. Zavolali až večer, o vykázání hnusáka se nezmínili, pouze řekli, že má přijet na stanici a vše sepíšou...

To už jsme doma balili a všude měli krabice s věcma. Do stěhování zbývaly dva dny a Janeta jela do Píště podepsat nájemní smlouvu. Nacpal jsem jí kufr krabicemi a bednami, aby nám toho doma trochu ubylo a zůstal doma, pokračujíce v balení. S Janetou jela i její mamka, sestra Martina a syn.

Za půl hodiny mi zvonil telefon, byla to Janeta. "Ahoj, takže jenom ti chci říct, že Honus si to rozmyslel a nechce nás tam. Dneska tam totiž byl fotr a pomlouval nás..."

Svině, část desátá

Hnusák rozhodně nečekal, že když jí tohle udělá, tak se sbalí a pojede zpátky k dceři. Počítal s tím, že ji bude ponižovat a až se po čtyřech připlazí ke vchodu a na kolenou ho poprosí, tak ji milostivě pustí. A doma jí pak ukáže.

Vzhledem k tomu, že doma měla všechny své věci, včetně peněz, vrátit se musela. Stalo se tak hned na druhý den. Jak se dalo čekat, hnusák zase vyváděl. To hlavní ale mělo teprve přijít večer, nebo spíš v noci. Všechny podrobnosti z té noci sice neznám, ale vím že ze své ženy strhal šaty, že ji celou noc terorizoval a že měla ruku celou modrou od modřin. Pro jistotu hned ráno spálil to oblečení, které z ní strhnul. Janetina mamka si prožila dost drsnou noc.

Rozhodně mu nevadilo, že u toho je i jejich postižená dcera, pro kterou tohle byl asi hodně nepříjemný zážitek! To že hned vedle bydlíme my, mu bylo úplně jedno - věděl totiž, že je zde neomezeným pánem a nikdo mu nic neudělá. Na mě si prý nachystal dlouhou tyčku a vyhoržoval: "Já tě zabiju, mě to za těch pár let stojí! A nikdo tě kurva už nezachrání! Ani ten tvůj boxer, kurva. Já jsem na něho připraveny, divej se...".

Z domu už ji pustit nechtěl a vzal jí všechny peníze co doma měla (z peněženky, z vybraných vkladních knížek), dohromady minimálně 20000,- . Janeta chtěla pohlídat naše holky, protože musela na rychlo do Hlučína, ale on ji už pustit nehodlal. Nakonec se to ale díky Janetě povedlo a její mamka šla k nám hlídat naše holky Jůlinku a Sofinku (pokr. příště).

V tu chvíli už ale byla Janeta i s její mamkou rozhodnuté, že se odstěhujeme(!). Mě to ze začátku celkem nechávalo v klidu, protože podobných rozhodnutí jsem už zažil více, a nakonec to nikdy neklaplo. Ještě na totéž odpoledne domluvila Janeta schůzku s nějakým pánem z Píště, který tam pronajímal dům - to už jsem si začínal myslet, že to tentokrát myslí s tím odstěhováním asi opravdu vážně.

Mezitím jsem se vrátil domů, kde byla i Janetina mamka s postiženou dcerou Martinou. Nálada byla na bodu mrazu a plán byl následující - projít přes hajzla do jejího bytu, aby si mohla sbalit svoje věci, odvézt ji i s Martinou opět k dceři do Šilheřovic a večer se zajet omrknout ten pronájem v Píšti. Aby šlo všechno hladce, přijel i švagr Aleš ze Šilheřovic. Janetina mamka mě varovala před hnusákem, který mi prý vyhrožoval a je na mě už nachystaný. A tak jsem se na něj taky nachystal - vytáhl jsem ze skříně kuši, kterou jsme koupili před pár lety společně s bratry. Jenomže zrada - nemohl jsem najít šipky. Sakra!

Nakonec jsem jenom vytáhl nějakou tyčku, to kdyby mě zase chtěl napadnout nožem, ať mu to mám čím vyrazit. Zastrčil jsem si ji za záda a vyrazil společně s ostatními za hnusákem. Ten však překvapil - když viděl Aleše, tak hned nasadil roli hodného manžela a tchána. Šlo mu to skvěle.

"Pusť mě, přišla jsem si pro svoje věci, jedu pryč," oslovila ho jeho žena.
"Ale jóó, však jasné, klidně pojď, vždyť kvůli tomu nemusíme dělat žádné problémy," odpověděl hnusák (ještě asi před hodinou na ni sprostě nadával přes zamknuté vchodové dveře a dovnitř ji pustit nechtěl).
"Však nikdo žádné problémy nedělá," odpověděl mu Aleš. Už už jsem se chystal jít za nimi, ale na poslední chvíli jsem se zarazil. Bylo více než jasné, že kdybych se před ním ukázal, rozběsnilo by ho to a Janetina mamka by si toho z domu moc neodnesla. Rozhodl jsem se, že se raději ukazovat nebudu, když zatím vše probíhá hladce. Nijak si nelibuju ve sporech a násilí (kromě toho ve hrách :) ) a přestože bych mu moc rád jednu vrazil, otočil jsem se a šel raději domů.

Ale zůstával jsem v pohotovosti a několikrát tam vyslal Janetu, ať se mrkne jak to probíhá a kdyby byl nějaký problém, tak tam naběhnu. Hnusák se prý s Alešem bavil o poruše kotlu, jako by se ani nic jiného nedělo. On se nám totiž do toho všeho ještě pokazil kotel, takže nám netekla teplá voda...

Sbaleno bylo během deseti minut a tak Janetina mamka s Martinou opět odjeli do Šilheřovic. Hnusák zase prskal vzteky, ale nic moc s tím dělat nemohl - byl zde Aleš, a před ním se ještě snažil naivně zachovávat tvář. Jenomže netušil, že se už domů nevrátí - počítal s několika dny, jako obvykle.

Svině, část devátá

Nakonec se ukázalo, že "bolševikovi" jsem nemusel dávat ani ten týden. Po dvou dnech Janetiné naděje a mé naštvanosti z té naděje, vyšlo konečně najevo, kdo že to měl opět pravdu.

Janetin fotr, zase notně posílen alkoholem se naštval, protože jeho žena někam odešla. Nevím jestli si to kvůli chlastu už nepamatoval, nebo mu to neřekla, ale najednou tam nebyla a ho to vytočilo. Automaticky ho napadlo, že je o mojí mamky, a tak se tam vydal. Zazvonil u ní na zvonek a vyštěkl: "Je tam Andula?" Shodou okolností tam mamka opravdu návštěvu měla, ale jeho žena to nebyla, čemuž jednoduše nevěřil. A tak vytasil opět svoje sprostá slova KU a PI ve všemožných kombinacích.

Moje mamka však již nic podobného nehodlala poslouchat a zavolala Janetě, ať si pro něj přijede. Rázem jí tak spadly veškeré naděje na to, že se její fotr někdy zlepší, a konečně pochopila to, co jsem jí říkal já, a co vlastně sama donedávna říkala - že se její fotr NIKDY nezmění a vždy bude tím stejným hajzlem, jakým je teď.

Co bylo dál přesně nevím. Janeta se o tom se mnou moc bavit nechtěla (nedivím se, sám bych se cítil hodně trapně), a moje mamka ví jen to, co se dělo u ní. Každopádně vím, že se stavil cestou v hospodě, kde si asi ještě pořádně přihnul, a při odchodu spadl a "hodil držku" na chodník. Když jsem přijel domů, byl už pryč, prý ho dovezla záchranka, kterou mu přivolali kamarádi ožralci.

Za hoďku ale volali Janetě (kteoru asi někdo uvedl jako rodinný kontakt), že mu vůbec nic není, že si pro něj máme přijet. To jsem důrazně odmítl - do mého auta prostě nikdy nevstoupí! Janeta jim řekla, že pro něj nepřijedem, že je agresivní a dělá nám problémy, takže sestřička (nebo kdo to byl) řekla že ho pošle na záchytku.

Byl jsem celkem zvědavý, jak se asi dostane domů, ale na druhý den ráno se prý objevil doma (pomačkaný a pomočený) a dělal jakoby nic. Prý vůbec na záchytce nebyl...

Na konci června přijela z ústavu jejich postižená dcera (tedy vlastně i Janetina sestra), jako každý rok na prázdniny. Janetina mamka s ní jela zase k dceři do sousední vesnice. Dalo se čekat dusno a také jsme se ho dočkali. Už po pár dnech jí volal, nadával jí a opět se dožadoval jídla. Tehdy jsme zrovna odjížděli na prodloužený víkend k mému dědovi do malé vísky u Šumperka. Cestou se Janeta zmínila o tom, že fotr zase dělá problémy. Jeho ženě dokonce volala jeho sestra, která jí řekla, ať se okamžitě sbalí a jede za svým manželem konat manželské povinnosti. A pokud prý nechce být někde na černé listině, má se vrátit okamžitě. Tomu se mi ani nechtělo věřit - ona jí vlastně normálně vyhrožovala smrtí!

Jeho žena se však rozhodně nehodlala hned vrátit, zvláště né když nejsme doma my. Měla strach. Domů se s postiženou dcerou Martinou vrátila až v pondělí, když jsme už byli doma i my. Jenom co ji dcera Katka přivezla domů, spustil hnusák svoje nadávky a výhrůžky. A tak se všichni na podpadku zase otočili a jeli pryč. Hnusák byl vzteky bez sebe...

Svině, část osmá

[Opět upozorňuji na výskyt sprostých slov...]

Hnusák se však s neúspěchem nehodlal smířit. Své ženě několikrát volal, někdy jí sprostě vynadal, jindy se dožadoval jídla. Když přijela domů (teď už si přesně nepamatuji jestli to bylo hned na druhý den, nebo o pár dní později), pořádně jí vynadal těmi nejsprostějšími slovy a také pohrozil.

Ten den jsem byl v práci a tohle všechno mi říkala Janeta. Když jsem přijel domů, měl jsem sto chutí tam za ním zajít a vrazit mu. Tohle už bylo hodně i na mě, a i když se mě to vlastně netýkalo, nedokázal jsem jen tak stát a těmto nekalostem přihlížet, jak to dělá celá jejich rodina. Nakonec jsem si to však nechal rozmluvit, i když jsem byl vzteky bez sebe.

Večer, když jsme dali malou Sofinku spát, přišel Janetin syn, který měl u hnusáka svůj pokoj, že už se to tam nedá vydržet, protože "děda pořád řve na babi". A tak tam šla Janeta, já jsem prozatím čekal doma. Když se ale ani po deseti minutách nevrátila a já stále i přes tlustou stěnu slyšel řev toho hovada, rozhodl jsem se raději zakročit.

Vešel jsem dovnitř a zůstal stát na chodbě. Poslouchal jsem o co jde a čekal na vhodnou příležitost vstoupit dovnitř. Nemusel jsem ale čekat ani celou minutu a ve chvíli, kdy svou ženu nazval "ta piča zkurvená, zmrdaná, zpičená, ta kurva..." jsem vešel dovnitř. V jeho očích se mísilo překvapení i strach, brzy nato je však vystřídal vztek.

"Je tu nějakej problém?" zeptal jsem se.
"Ty khůůůrvo, co tu chceš kurva? Vypadni ty sviňo, ty kurvo!" začal opět z ostra, ovšem nijak originálně nebo nápaditě. V tu chvíli ke mě přiskočila Janeta i její mamka a obě mě držely. Ovšem zbytečně - v tu chvíli jsem se na nic nechystal, i když ty nadávky mě dost vytočily. Zvlášť, když já jsem ho nijak neurážel.

Rozhodl se také zavolat policii: "Tak ty kurvo, jdu na tebe zavolat policajty, ty sviňo, tady nemáš co dělat ty kurvo zasraná". Připadalo mi to jako vrchol drzosti - on, který své manželce celý den sprostě nadává a nepustí ji z bytu, bude volat policii na mě, který se tomu "zvěrstvu" snaží zabránit? A jelikož jsem stál hned u dveří, rozhodl jsem se, že ho nikam nepustím. Následovala další sprcha sprostých nadávek, a zase klasika o tom, že tady nemám co dělat a že se mám sbalit a vypadnout, protože to je všechno jenom jeho. Na tyto kecy jsem však byl připraven - ukázal jsem prstem nahoru a dodal: "Drž hubu, to vůbec není pravda. Tam, tam nahoře(a zvedl jsem ukazováček vzhůru), to je tvoje! Tohle tvoje není, tak sklapni ty kreténe!". Na to mi odpověděl, že jeho je úplně všechno, i to kde bydlím já - ON to postavil! To ale taky nebyla úplně pravda, zvlášť co se peněz týče.

Hlavním problémem při hádkách s ním je to, že i když mu předkládáte rozumné a nezpochybnitelné argumenty, stále si dokola mele svou, takže je s ním jakákoliv debata nemožná. Chvíli jsem se o to snažil, ale nemělo to smysl.

Podruhé pak proti mě použil taktiku "OVMvSP". Tedy (obrácení veřejného mínění ve svůj prospěch". Vzal svou ženu kolem ramen. Ano, tu stejnou ženu, která pro něj jen před pár minutami byla kurva a piča.
"Podívej se, Ančí, na tu kurvu! Nech nás na pokoji, my se tu máme dobře, tak se do toho kurva nepleť, nemáš tu co dělat! Ty tu kurva ani nebydlíš, ty sviňo, vypadni!". To už (konečně) naštvalo i Janetu a tak mu řekla, že podobné věci už nechce nikdy slyšet, protože bydlím s ní a tak tu nejsem žádným hostem, ale normálně tu bydlím jako všichni. Sprostá slova na mě ale chrlil dál, rychleji než samopal Thompson. Zkusil jsem se k němu dostat a jednu pořádnou mu vrazit, ale neměl jsem šanci projít. Chytil jsem ho aspoň za ruku a chtěl mu ji zkroutit dozadu. Ani to se ale nepovedlo, protože Janeta i s její mamkou mi v tom zabránily. To už jsem byl nepříčetný a myslel jsem že vzteky puknu.

Rozhodně jsem nechtěl odejít, aby si nemyslel že zase vyhrál, a že může v tom svém násilnickém chování vůči své ženě a všem co tam bydlíme pokračovat. Pomalu a nedobrovolně jsem se však soukal zase ven - vrazit jsem mu stejně nemohl a nadávky na něj neplatí. A o nějaké smysluplné debatě s ním, nemůže být řeč. Když už jsem byl zase na chodbě, a vlastně už u vchodových dveří, hnusák sáhl do šuplíku a vytáhl na mě kuchyňský nůž.

Je zvláštní, že jsem v tu chvíli necítil žádný strach. Naopak - neskutečně mě to vytočilo.
"Jak si to sakra dovoluje, na mě vytahovat kudlu?" blesklo mi hlavou. Vzal jsem tedy nejbližší předmět (myslím že nějakou botu nebo co), abych se měl čím bránit v případě prvního výpadu s nožem. Dokonce se mi povedlo udělat i několik kroků vpřed, než mě zase někdo chytl. Byl jsem připraven s ním pořádně zatočit, protože tohle už fakt přehnal. Hnusák však dostal strach a udělal několik kroků vzad. Asi se zalekl mého výrazu, protože jsem byl hodně vytočený, řval jsem jako lev a hodlal mu tu jeho tlamu hodně zmalovat. Nakonec jsem to ale vzdal, také mu pohrozil přivoláním policie (což naštvalo zase jeho) a nedobrovolně raději odešel domů. Měl jsem však ohromný vztek!

Řev a hádka však pokračovaly i po tom, co jsem odešel. Janeta se domů vrátila skoro až za dvě hodiny. Měl jsem ale hrozný vztek. Na toho hajzla, na Janetu, i na její mamku. Nedokázal jsem pochopit, proč proti němu pořádně nezakročí, proč třeba rovnou nezavolají policii. A taky mě dost štvalo, a zároveň mrzelo, že se mě víc nezastanou. Ve chvíli, kdy ten hajzl vzal svou ženu kolem ramen a křičel na mě, ať vypadnu a nechám JE být, mi bylo fakt zle. Opravdu jsem si připadal, jako že já jsem ten špatný, který jim tam přišel dělat problémy. Tenkrát jsem si slíbil, že už se nikdy do ničeho podobného nebudu plést. Dokud se to nebude vyloženě týkat mě, nebo mých dětí, kašlu na to.

Mé rozhodnutí ještě upevnila Janeta, která se vrátila spokojená, že si všichni tři promluvili, a že hnusák všeho lituje, že si uvědomuje jak se chová, ale že potřebuje pomoct. A potřebuje ji od nás všech, protože sám to nezvládne. A že tentokrát tomu už konečně věří že se to povede, a že se její fotr už konečně jednou provždy změní...

Každý kdo tohle čte, si jistě dokáže představit, jak mi z toho všeho bylo na nic. Nejen že si ten hajzl ke mě dovolil nevídané věci, ale on se mě dokonce ani nikdo nezastal. A nejen to - vlastně se ještě postavili na jeho stranu, protože on je ten chudák, který potřebuje pomoct.

Nechci ze sebe dělat největšího borce a psychologa na světě, ale tomu idiotovi jsem to ani na minutu nebaštil. Jednak - nebylo to poprvé co takhle sliboval že se polepší, druhak - ani jsem mu věřit nechtěl, protože ho opravdu nenávidím, a třeťak - bylo to zcela nemožné. Člověk, který se takto chová celý život, se jen těžko v šedesáti letech změní. Je naučený že má vždycky pravdu, že všechno se řídí podle něj, a když náhodou ne, použije sílu. Navíc je chamtivý, závistivý, despotický a neskutečně sobecký, což jsou vlastnosti, které má jednoduše vrozené a nikdy se jich už nezbaví.

Slovy klasika - dával jsem bolševikovi tak týden, maximálně dva...

Svině, část sedmá

Kdo by hňupa neznal, namítal by, že horší to už být nemůže. Omyl...

Janetina mamka se přestěhovala do bytu, kde předtím bydlela moje mamka. Tento byt byl v přízemí, a tak se zde mohla lépe starat o svého nemohoucího otce. Dále také doufala v lepší život bez "hňupa", který zůstával v horním bytě. To se však nepovedlo, a mohla si za to sama - k ní do spodního bytu totiž chodil jako do restaurace - na snídani, oběd i večeři. Vždy se pouze najedl a zase zmizel nahoru, aby nemusel pomáhat s "dědou".

Když děda letos na jaře zemřel, byl dole skoro pořád - oblíbil si totiž pohovku, kterou si Janetina mamka koupila se svých peněz. Prý se mu na ní dobře spí.

Poslední rok byl v péči o "dědu" ohromně náročný a Janetina mamka se ven téměř nedostala. Teprve po jeho smrti se mohla občas podívat ven. Jela třeba na pár dní k dceři do sousední vesnice, kde jí pomáhala s vnoučaty a také obchůdkem, který si tam její dcera s manželem otevřeli. Tyto výlety však nelibě nesl "Janetin fotr", přestože se navenek tvářil že mu to nevadí. Nedokázal si totiž nic uvařit a nakupovat do ledničky by najednou musel ze svých peněz. A tak zuřil.

Vždy, když potom přijela zpátky, jí to dával "vyžrat". Letos na svátek matek tak učinila znovu a po několika dnech u dcery se vrátila domů. Naše malá Jůlinka měla ten den se školkou vystoupení v kulturním domě, a tak se tam ihned po návratu vydala (společně s dcerou, u které několik předchozích dní bydlela a jejími dcerami). Poté se stavily na kafe k mojí mamce, která bydlí hned vedle, a se kterou se už dlouho neviděly.

Po návratu domů je však čekalo "překvapení" - hňup hrozně zuřil a odmítl je pustit dovnitř! Za zavřenými dveřmi jim nadával a neopomněl nadávat i na moji mamku. Já jsem všechno slyšel přes okno, a při první nepěkné zmínce o mé mamce jsem šel ven.
"Co se to tu sakra děje?" zeptal jsem se z ostra, když jsem přišel ke dveřím, ve kterých zrovna stál hnusák a nadával jim (i před vlastní vnučkou). Když mě zmerčil, začal na mě automaticky chrlit nejsprostší slova jaká zná.
"Jo? Tak teda pojď, pojď ke mě blíž a zkus mi to říct do očí, ty hajzle," neudržel jsem se.
"No jo, ty si boxer kurva. Nic jiného neumíš, jenom boxovat, ty sviňo, ty kurvo, ..." odpověděl mi.
Nadávat si přece nenechám, ale to už u mě stála Janetina mamka, její dcera Katka a držely mě. Nevím jestli jsem vypadal tak hrozivě (prý ano, řekla mi později Katka), nebo mě držely jen tak pro jistotu, ale nebylo to třeba. Ani jsem neměl v úmyslu se s ním rvát.

Následovala pak ještě hádka, při které jsem si opět vyslechl jak jsem neschopný, jak si jen kupuju drahé chipsy a Colu, jak se mám sbalit a vypadnout, protože jsem tady jenom jako host, a jak jsem v životě ještě nic nedokázal, zatímco on už aspoň postavil dceři barák. To však nebyla tak úplně pravda a nebál jsem se mu to říct:
"No bodejď, když sis to nakradl!" Tím jsem jej evidentně šokoval a několik okamžiků se nezmohl na slovo. Nakonec rezignovaně odpověděl: "No a co, aspoň něco ty kurvo!". Moji následnou odpověď o tom, že je zloděj, se hned snažil obrátit proti mě.
"Vidíš to Ančí, ta khůrva (ano, přesně takto procítěně to vyslovil) o nás říká že jsme zloději, slyšíš to?." Snažil se tak obrátit "veřejné" mínění proti mě, což se mu pochopitelně nepovedlo.

Nakonec jsem toho měl dost a šel raději domů. Jeho žena toho měla také dost, a tak se rozhodla jet zase zpátky s dcerou. Hňupovi však evidentně "hráblo", protože najednou vyšel ven, vyprovodit je k autu. Vyprovázel je hloupými žvásty o tom, ať se tam mají dobře atp. Vše jsem viděl na vlastní oči, protože jim šla ven zamávat i naše Jůlinka. Hňup jim dokonce vzal tašku, otevřel a zavřel dveře od auta, a zamával! To vše asi půl hodiny poté, co jim sprostě nadával a nechtěl je pustit dovnitř.

Čekal jsem jestli bude mít naše hádka nějakou dohru, ale hnusák měl očividně strach, protože teď byl doma zase sám. Mou domněnku potvrdil tím, že pospíchal domů a hned za sebou raději zamkl...

Svině, část šestá

Když se mamka odstěhovala, nastal relativní klid. Ne že by mamka byla nějak problémová, ale hnusák jednoduše najednou neměl na koho nadávat. Teda kromě mě. Krátce po onom incidentu mi samozřejmě vyhrožoval a sliboval že si na mě někde zezadu počká. Do očí mi to však neřekl nikdy, pouze vyhrožoval za zavřenými dveřmi svého bytu.

Bylo jasné, že ze mě asi začal mít strach, což je samozřejmě dobře. Celý život se totiž cítil jako neomezený vládce a dovoloval si, co se mu zlíbilo. Tento jeho pocit pak ještě umocnilo to, že se konfrontaci s ním každý bránil a všechno mu tedy nakonec prošlo. Konečně poznal, že je zde někdo, komu se jeho chování ani za mák nezamlouvá.

I tento relativní klid však brzy skončil. Tento hňup totiž dlouho bez pomlouvání nevydrží. A tak každé návštěvě, tedy hlavně její mužské části, kterou si zavedl do kotelny se zásobami chlastu, srdnatě vyprávěl zběsilé příběhy o tom, jak jsem ho zmlátil, nebo jak zachránil život mojí mamce a ona se k němu ještě tak hnusně zachovala. Vše pochopitelně nezapoměl okořenit oblíbenými sprostými slovy. Přiznám se, že mi to hodně vadilo. Sice mu každý asi všechno nevěřil, ale vadilo mi, že tam s ním vůbec jsou. Kdybych byl já na jejich místě, řekl bych mu "Tohohle se účastnit nebudu. Říkej si co chceš, já proti němu nic nemám a pomlouvat ho nemíním," načež bych odešel.

Jinak bylo vše při starém - stále jsme nemohli umývat auto, dokonce už i když jsme zajeli do dvora měl spoustu řečí. Stále chodil za děckama a demonstrativně za nimi hned uklízel a nadával. Stále mě provokoval tím, že se motal kolem Jůlinky, přičemž přes den (když jsem byl v práci) si jí ani nevšiml.

Narozeniny neřešil. Ať je měla Janeta nebo jeho žena, nestaral se, většinou ani nepopřál. Když mu však na narozeniny někdo nic nedal, zuřil. Vrcholem byly narozeniny Jůlinky v předchozím roce, když se na ně úplně vykašlal, zatímco jeho žena (tedy Jůlinčina babička) vymýšlela co jí koupit. Nakonec jí koupila mluvící panenku Chou-Chou, která nepatří k nejlevnějším. Když to zjistil, okamžitě začal tvrdit že to je vlastně společný dárek a v den oslavy panenku dokonce vzal. Při blahopřání tak babička Jůlince neměla co dát, a hnusák se objevil o hodinu později s tím, že tento dárek je od něj!!!

Na svoje kulatiny (také rok předtím) pozval Janetinu sestru s rodinou na opékání. Na zahradě přichystal velkou párty - donesl párky, krabicové víno a parádní magneťák (viz foto), protože co by to byla za párty bez pořádného hudebního nářezu z rádia Čas. Ve stejnou dobu zde ale byly kolotoče, takže děti daly logicky přednost kolotočům. Kdo má děti ví, jak to většinou dopadne - stráví zde se svými ratolestmi celé odpoledne, až do vyprázdnění peněženky. To se stalo i tentokrát a tak se všichni vrátili celkem pozdě. Hnusák už mezitím nervózně chodil sem a tam a čekal. Když se konečně vrátili, začal nadávat, takže se rodina sbalila a jela okamžitě domů. Nakonec usnul sám,"ožralej", venku na zahradní židli s nahlas hrajícím rádiem.

Když už s námi nebydlela mamka, informace o něm se ke mě dostávaly jen zřídka. Ale nakonec to je možná dobře, protože i to málo mě neskutečně vytáčelo. Kritizoval například, že si občas kupuji chipsy Pringles, že si s bráchou někdy dám doutníček a pivo Hoegaarden, že si semtam koupím Coca-Colu nebo plechovku Energy drinku. Vadilo mu, že když mě kolega přiveze z práce, tak s ním ještě tak čtvrt hodinky klábosím venku. Dokonce mi to každý den počítal a nadával, že se tam nemám co vykecávat, když mám doma těhotnou ženu (asi jsem jí měl už čtvrt hodiny podpírat břicho nebo co). Vadilo mu dokonce i to, když jsem si vzal dovolenou. A samozřejmě nepřestal kritizovat šílenou spotřebu počítače, kterou se snažil omezovat občasným vypnutím hlavního jističe. Nakonec jsme si raději nechali namontovat vlastní hodiny (na spotřebu elektriky), aby už konečně zavřel zobák a nestaral se o nás.

Janetina mamka, tedy hňupova manželka, se společně se svou sestrou staraly o svého otce. Byl už starý, nemocný a vyžadoval neustálou péči. V péči o něj se střídali - jeden měsíc byl zde, druhý měsíc u její sestry. Tehdy vzniklo mezi rodinami několik sporů, které se točily většinou jen kolem jediného tématu - peněz. A na začátku každého z těchto sporů byl také jen jediný člověk - Janetin fotr. Jeho manželce to bylo jedno - nestarala se o vlastního otce kvůli penězům. Jedno to ale nebylo hňupovi, který otázku peněz a opatrovného vytahoval u každé rodinné sešlosti a zapříčinil tak mnoho sporů. Důležité je ovšem zmínit, že on ruku k dílu nikdy nepřiložil a o "dědu" se nikdy nestaral.
S postupem času se stav "dědy" zhoršil a byl tak odkázán pouze na lůžko, nebo křeslo. Tím se péče o něj radikálně ztížila. Janetina mamka tak zůstala na vše sama, neboť její sestra už to dále nezvládala. Hňup se však ani v tomto těžkém období nesnažil moc pomáhat. Občas pomohl "dědu" dostat do vany nebo na zahradu, ale to jen výjimečně. O penězích však mluvil pořád a neustále si nějakém nárokoval.

Život s ním byl nesnesitelný, a jen málokdo si toto dokáže třeba jen představit. Nechápal jsem, že Janeta, nebo její mamka můžou být tak moc splachovací a tohle jeho chování víceméně přecházet. Sice na něj nadávaly, kritizovaly jej a nesouhlasily s ním, ale nadále se s ním bavily jakoby se nic nestalo a to vždy celou situaci jen zhoršilo, neboť tím posílily jeho pocit neviny a beztrestnosti.

Bohužel však jeho "nejlepší" dny měly teprve přijít...

Svině, část pátá

[Předem upozorňuji, že tato část obsahuje sprostá slova, která však nejsou nijak přikrášlená - veškeré citace jsou zde napsány přesně tak, jak byly vysloveny.]

Zpočátku jsem neměl moc radost z toho, že chce jít mamka pryč. Bylo to fajn a jen díky ní jsem se tu z toho všeho nezbláznil. Představa, že tu už nebude ani ona, mě děsila. Ale potom jsem pochopil že tady vydržet nemůže. Soužití s tím "hnusákem" bylo čím dál těžší a jediným východiskem bylo odstěhovat se. Mamce taky určitě pomohlo, že nastoupila do práce, a to u nás na obci. Sice to nebyla snadná práce, ale poznala spoustu super lidí, kteří pracovali s ní, a i to jí pomohlo se odreagovat.

Obec nechala v budově nad dětskou lékařkou udělat čtyři byty. Na nájemníky vypsala výběrové řízení a mamce tak svitla naděje, že by se mohla odtud odstěhovat. Ve výběrovém řízení nakonec vybrána byla a šťastnější jsem ji snad ještě neviděl.

Také my občas pomysleli na odstěhování. Psychický teror toho "hovada" byl ohromný. Jak dobře by nám bylo bez něj. Dokonce jsme už měli vyhlídnutý pronájem jednoho domu v Bolaticích, ale z toho nakonec sešlo. Kvůli penězům. Zdálo se, že jsme navždy odsouzeni s ním bydlet.

Když se blížilo stěhování, zhoršilo se i hnusákovo chování. Pár měsíců předtím, když k mamce přijel brácha Martin s rodinou, byl hnusák zrovna venku. Když viděl že přijeli, šel domů a cestou si neodpustil poznámku "Už jsou zase tady, kurvy jedny". Neuvědomil si ale, že už je na chodbě, kam zrovna vešla mamka a všechno tak slyšela. Taky se pořádně leknul, když ji uviděl. Teď už se však nerozpakoval nadávat sprostě kdykoliv, kdekoliv a před kýmkoliv. Pár dnů před stěhováním se s ním dostala do křížku mamka. Sprostě jí nadával a sliboval, že "...tu kurvu (myšleno mě) ti dostanu do kriminálu". Řekl i spoustu dalších věcí a já toho měl už dost. Nechtěl jsem si to nechat, ale zase jsem poslechl ostatní a raději v klidu vychladl doma.

O něco později byl svědkem nadávek můj bratr Jarek, který s mamkou v té době bydlel. Ona byla zrovna v práci, když "hnusák" přišel k sobě do bytu (jeho byt byl nad mamčiným) a začal na ni sprostě nadávat, že je "kurva a piča. Měl toho plné zuby už i on. Navíc slyšel všechno, slovo od slova. Vyšel proto na chodbu a varoval ho aby s tím přestal, pokud nechce dostat.
"No jo, vy jste všichni boxeři" odpověděl mu na to. Jak incident pokračoval dál, už přesně nevím. Vím jen to, že "hnusák" se bratra asi bál a tak raději zalezl, i když prý s tyčkou v ruce a sprostými nadávkami v "hubě".

Pak přišlo samotné stěhování. To hlavní mamce pomohli kolegové z práce v pátek, kteří navíc půjčili traktůrek s vlečkou, čímž vyřešili problematické stěhování velkého nábytku. Ostatní jsme vozili autem. Dále jsme pokračovali v sobotu. Bylo toho ještě dost a tak přijel na pomoc i druhý brácha, Martin. Po obědě jsme přistavili auto a naložili další věci. Janetin fotr šel zrovna kolem a jenom jsem slyšel jak si pod nosem brblá "Kurva, všude jenom bordel...". Jeho drzost byla obdivuhodná.

Zastavil se v kotelně a v tu chvíli vyšli ven i ostatní - oba bráchové, mamka a dcera od Janety, která nám také pomáhala. Janetin fotr se zastavil před kotelnou, což bylo jeho útočiště - zde popíjel a pomlouval se svými kamarády-opilci. "Kurvy jedny" řekl docela nahlas a šel se schovat do své kotelny. Nemohl jsem tomu uvěřit! "Slyšeli jste to?" zeptal jsem se, "řekl že jsme kurvy!" Ostatní nechápali a každý jsme stáli a nevěděli, jestli nad ním mávnout rukou, nebo se do něj pustit (takový pocit jsem měl aspoň já). Plné zuby těch jeho urážek však už měla i moje mamka, která se okamžitě otočila a šla za ním do kotelny. Pro jistotu jsem šel hned za ní.

"Prosím tě Edo, můžeš mi říct proč nám tak nadáváš a říkáš že jsme kurvy?" zeptala se k jeho překvapení mamka, když otevřela dveře kotelny.
"Ale co? Já ne, já nic neříkal, já jsem jenom nadával že mám rýmu" snažil se ze všeho vymluvit svým typickým způsobem a tónem "hodného beránka". Jeho nadávky jsem ale slyšel velmi dobře a už jsem toho měl za celou dobu opravdu dost. Stejně tak, jako toho jeho věčného lhaní.

"Co kecáš!" zařval jsem. "Já jsem tě slyšel, říkals že jsme kurvy!"
"Nee, já jsem nic neříkal, já proti Vám nic nemám" snažil se pokračovat ve lhaní hnusák, dokud si však nevšiml mě a toho co říkám. V tu chvíli zmizel i jeho křečovitý úsměv.
"Jenom tu kurvu zkurvenou, tu piču, tu sviňu..." vybuchl najednou, ukazujíc na mě. To byla poslední kapka a moje trpělivost přetekla. Udělal jsem dva kroky vpřed, rozmáchl se, a napřáhl pěst. V poslední chvíli jsem si to ale rozmyslel, připadalo mi to příliš drsné, a tak jsem jej do ksichtu udeřil pouze dlaní.

"Hnusnák" zavrávoral, vzpamatoval se, a pokračoval v nadávkách. "Ty sviňo, ty kurvo jedna, a jdu na tebe volat policajty, ty kurvo...". Když procházel kolem, nedalo mi to a ze všech sil jsem jej aspoň žduchnul. "Ožralej hnusák" ztratil rovnováhu, spadl na mamčino kolo a narazil "tlamou" o dům. Automaticky jsem udělal krok vpřed a chtěl pokračovat, než mě však odstrčil brácha. Teprve v tu chvíli jsem se trochu probral a uvědomil si co se vlastně stalo.

Janetin fotr šel do svého bytu pro telefon, aby na mě zavolal policii. Narazil však na problém - neumí telefonovat. Dal proto svůj telefon manželce, kterou celý život mlátil a psychický týral. "Na, zavolej mi policajty, na tu kurvu," rozkázal. Nenechala si však nic přikazovat a telefon mu zase vrátila. Následně teda vyšel zase ven, aby nám nadával. To už jsem ale raději seděl v autě, kam mě odvedl druhý brácha, abych vychladl.

Hádka však pokračovala dále a jenom jsem slyšel nadávky na mě, mojí mamku, naši rodinu, o tom jak se mamka nestará o svého otce, "za dobrotu na žebrotu" a další hlouposti. Po skoro deseti minutách přišel brácha do auta a řekl: "No, tak nakonec dobře žes mu dal!". Tím bylo řečeno vše. Vyrazili jsme raději pomáhat se stěhováním. Ten den se už nic mimořádného nestalo. Přišly pouze očekávané výhrůžky, že si na mě počká a zezadu mě zabije a tak podobně.

Rovnou se přiznám, že jsem z celé události necítil nic jiného, než pouze příjemný pocit. Příjemný pocit z toho, že jsem mu konečně mohl vrátit to, co si zasloužil a o co si tak celou dobu koledoval. I když se mu vlastně nic nestalo, bylo dobře že také poznal, že si nic nenechám(e) líbit a že nám nemůže jen tak beztrestně nadávat, jak se mu zlíbí. Taky jsem byl rád, že se do něj pustili všichni, včetně jeho ženy. Konečně pochopil, že se ho nebojím a že by se, naopak, měl bát spíše on! Byl jsem však velmi naivní, když jsem si myslel že konečně přestane a dá si pozor...