Měl jsem za sebou dvě třetiny státní závěrečné zkoušky. Zbývala už jen poslední část - pedagogika a psychologie. Měla to být už jen ta lehčí část, ale já dobře věděl, že pro mě to bude ta nejhorší, protože na učení těchto předmětů už mi moc nevyšel čas. Dal jsem jednoduše přednost otázkám z okruhu IT...
Mezi zkouškami z IT a PED+PSY byla pauza na oběd. Tedy měla být, protože zkoušení se trochu zpozdilo a tak z hodinové přestávky zbyla slabá půlhodinka. Mezitím odešlo několik učitelů, kteří se PED+PSY části účastnit nebudou - mezi nimi i obávaný Sochor. Předali jsme jim kytky, vína, jídlo a rozloučili se s nimi. Pauzu mezi zkouškami jsem však chtěl využít k učení. Jak se ale ukázalo, byla to dost naivní představa - text jsem vůbec nevnímal, prostě jedním uchem dovnitř a druhým ven. No, to bude "zajímavé".
Začali chodit první studenti k poslední zkoušce. Neuběhlo mnoho času a byl jsem na řadě já. Opět jsem přišel ke stolu s otázkami a vylosoval si dvě, každou z jiné barvy. Z psychologie jsem měl první otázku, tedy co je to psychologie, co je jejím předmětem atd. To bych měl zvládnout v pohodě. A z pedagogiky to byla otázka číslo 3 - "Sociální prostředí jako faktor rozvoje člověka". No, to bych si snad taky ještě mohl pamatovat, obě to byly otázky, které jsem si aspoň někdy četl.
Napsal jsem si na papír přípravu a tušil problémy. Moc jsem toho totiž nevěděl. Když jsem přišel na řadu, začal jsem pedagogikou. Tu jsem tak nějak zvládl. Sice jsem nemluvil celou vyhrazenou dobu, ale několik podstatných věcí jsem řekl. I zde jsem ale měl podobný zádrhel, jako u zkoušky ze sítí, když jsem ze sebe nedokázal vysoukat jediné slovo. To jsem však netušil, co přijde u druhé části - psychologie.
Té jsem se bál méně, protože mě docela baví a většinu otázek jsem si přečetl a dokonce si i něco zapamatoval. Myslím že jsem začal dobře, ale pak jsem udělal jednu osudovou chybu. Vzpomněl jsem si na vypracování otázek a termín "jezdec na pudovém koni". Nevěděl jsem jistě, zda-li to říct, protože jsem pořádně nevěděl co to znamená. Pak jsem si ale řekl, že bude dobré říct vše co vím, protože toho moc není.Chybu jsem poznal velice brzy, protože hned poté, co jsem to řekl, následovala otázka "A co to je, ten jezdec na pudovém koni"?
Věděl jsem, že mě dostala a že to musím nějak obejít. Jenomže jak? A tak jsem mlčel, přemýšlel co dál a tvářil se jako debil. "No, tak co to jsou ty pudy"? zeptala se mě zkoušející v dobré naději, že mi pomůže. Nadechl jsem se k odpovědi, a... nic. NIC! Najednou jsem nevěděl co říct. Čím mám začít? Jaká je ta definice? Nebo to říct vlastními slovy? Jenomže jakými? K čertu s pudy! Zkoušející, ale i celá komise, na mě hleděli a já začínal být víc a víc nervózní. Nic, nedokázal jsem odpovědět.
"Tak jaké máme pudy? Které pudy známe?" pokračovala v pomoci. Jenomže já se zablokoval a nedokázal pokračovat. Teď bych nedokázal říct ani svoje jméno, natož jaké znám pudy. Zkoušející se mi snažila ještě trochu pomoct, ale já byl v prdeli. Nedokázal jsem vůbec nic odpovědět. A tak paní zkoušející mé utrpení skončila, slovy "No, děkuji, to mi stačí..." a věděl jsem přesně co to znamená.
Měl jsem smíšené pocity. Na jednu stranu radost z IT části státnic, na stranu druhou zklamání z právě absolvované PED + PSY zkoušky. Měl jsem pocit, že jsem se totálně ztrapnil a musel si upřímně přiznat, že já sám bych si v pozici učitele trojku nedal. Ale kdo ví, třeba mají jiný metr a bude jim stačit to málo co jsem řekl. Důležité bylo říct alespoň něco, což se povedlo.
Ať už tak, či onak, ohromně se mi ulevilo. Měl jsem za sebou státnice, i když zatím s nejasným výsledkem. To mi v tu chvíli ale bylo jedno. Hlavně jsem byl rád, že už to mám za sebou, a že už (aspoň ne v nejbližší době) nebudu muset předstoupit před komisi a losovat si další otázky. A taky už se nebudu muset učit. Poslední tři týdny byly šílené a já se už moc těšil domů, na svoje milované holčičky a ženu. Kvůli učení jsem na ně totiž vůbec neměl čas. To už je ale dnešním dnem pryč, ode dneška už ten čas mít zase budu!
Po půlhodině skončilo zkoušení, a komise se opět začala radit co s námi. A tak jsme čekali na chodbě, celí nervózní. Já už se celkem smířil s tím, že jsem to neudělal, ale byl jsem i tak spokojen, protože v srpnu tak budu muset opakovat jen těchto 20 otázek z pedagogiky a psychologie.
Po nějaké době si nás zavolali do zasedačky, kde státnice probíhaly. Hezky jsme se vedle sebe seřadili a předsedkyně státnicové komise nám postupně četla známky, které jsme dostali. První dva bohužel neudělali, což mě osobně hodně štvalo. Hlavně kvůli spolužačce Markétě, protože jsme skoro každý den řešili nějaké otázky a zároveň se hecovali a povzbuzovali v učení. Když přišla řada na mě, zklamaně jsem nechal sklesnout oči, protože mi bylo jasné že jsem to taky neudělal. Nedokázal jsem se podívat na některé členy komise, se kterými se potkávám každý den, styděl jsem se.
"Obhajoba bakalářské práce - jedna, zkouška z informačních technologií - za dvě, zkouška z pedagogiky a psychologie," nastala krátká pauza, která mě přinutila se na předsedkyni komise, doc. Kapounovou podívat.
"Za tři, celkově tedy prospěl," řekla najednou a já si ani hned neuvědomil co to znamená. Vůbec jsem to nečekal! Následující půlhodinka, ve které jsme opět předávali kytice, vína a jídlo členům komise, jsem téměř nevnímal. Měl jsem ohromnou radost, ale zároveň mi bylo líto Markéty.
Radost se dostavovala až postupně, v malých dávkách. Je to jako když se Vám chce na záchod, ale vydržíte to a zadržujete celý den. Ve chvíli, kdy už Vám skoro praská močák (no jo, vím, močák prasknout nemůže, dokáže se jen zvětšit) si jdete konečně ulevit - a ono nic! Teče to z Vás pomaloučku, slabým proudem, ale trvá to skoro půl hodiny. Tak takhle nějak jsem to měl já se svou radostí z úspěšně provedené státní závěrečné zkoušky. Dostavovala se až v následujících dnech.
Když všechno skončilo, odešla i komise a já se zaručil za uklizení a uzamknutí celé místnosti, mohly propuknout oslavy. Snažili jsme se sníst všechno jídlo, které zbylo. To byl ale nadlidský úkol. A také jsme dopíjeli slivovici. Resp. slivovice, které jsme měli s sebou. Pozvali jsme ještě naše mladé doktorandky, aby jsme se nenudili. Ale nejíst celý den, a potom vypít takových osm půlek slivovice, to není dobrý nápad. Však taky u té poslední už jsem cítil, jak moje tělo říká "Dost, sakra, nebo se pobliju!"
Vše jsme sklidili, rozloučili se s ostatními studenty a já se vydal autobusem domů. Byl jsem v pohodě, nechodil po čtyřech, ani se nemotal po celé šířce chodníku. Bylo mi fajn! Doma jsem se přivítal se svýma holkama a ženou. Konečně se jim budu moct věnovat.
Byl jsem šťastný. Moc šťastný! Takhle šťastný jsem letos ještě nebyl, a pravděpodobně už ani nebudu. I když...
Žádné komentáře:
Okomentovat