A bylo tady pondělí, den D. Spát jsem šel už ve tři, takže jsem měl za sebou krásný tříhodinový spánek. Nahodil jsem na sebe košili, kterou jako jedinou jsem ještě neměl v práci (ostatní jsem si přivezl už v pátek autem). Taky jsem hodil boty do batohu a popadl krabici s úžasnými malými koláčky od mojí mamky.
Cesta byla v pohodě, nervozita se zatím nijak neprojevovala. Teprve až když jsem přišel do práce, kde už na chodbě čekali spolužáci, se mi frekvence tepu zvýšila. Převlékl jsem se a spěchal opět nachystat techniku, jako každý rok. Tentokrát však pro sebe.
Ještě než jsme v osm hodin začali, byl jsem totálně propocený. Z nervozity. Nedokázal jsem sedět nebo stát v klidu. Byly zahájeny obhajoby našich bakalářských prací - první, avšak nejjednodušší třetina naší dnešní zkoušky. Přestože skoro o nic nešlo, byl jsem hrozně nervózní. Než jsem přišel na řadu, poradila mi moje vedoucí práce (jinak také šéfka naší katedry a samozřejmě člen státnicové komise) pár postřehů, které by bylo u obhajoby říct. Nešlo však o nic zásadního, a ani si nevzpomínám, že bych cokoliv z toho nakonec řekl :)
Přišel jsem na řadu a odříkal naučený monolog o tvorbě animací. Vše šlo hladce, nikdo neměl připomínky. Ani jsem se nenadál a měl za sebou první třetinu. Teď to ale přijde - zkouška z informačních technologií. Tak jako u obhajoby, byl jsem šestým v pořadí. Stihl jsem tedy postřehy prvních dvou spolužáků, se třetím jsem se potkal ve dveřích do zasedačky, kde státnice probíhaly.
Paní vedoucí (katedry i mé práce) mě vedla ke stolu s rozprostřenými kartičkami, na jejichž schované lícní straně byly čísla otázek. Musel jsem si vybrat po jedné kartičce z každé barvy. A je to tady, rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem. Je zajímavé, že o takové velké události rozhodne náhoda - buď si vylosuju dobře, nebo špatně. Vzpoměl jsem si na radu spolžáků, že při losování je třeba myslet pozitivně, čímž k sobě nakloním štěstí a vylosuju si dobré otázky. Doposud jsem vždycky losoval stylem "hlavně si nechci vybrat tohle", což je prý špatně (a mé předchozí zkušenosti tomu trochu dávají za pravdu). Sice na podobné věci nevěřím, ale tentokrát jsem si řekl, že na jejich rady dám a budu myslet stylem "chci si vylosovat tohle".
Tak nějak jsem tušil, že z prvního okruhu si vylosuju otázku ze sítí nebo PC systémů, a z druhého pro změnu něco z programování. Šlo jen o to, co konkrétně. Najednou jsem měl pocit že neumím skoro nic a pomyslel jsem na sítě, kde by mi asi vyhovovala otázka Transportní vrstvy (s podotázkami ohledně ICMP protokolů, datagramu, TCP a UDP protokolů). Z programování pak nějaký ADT, nebo třídění. Vylosoval jsem si otázku č.13 a č.12. Vůbec jsem však neměl tušení, co je to zač, pouze mi bylo jasné, že se jedná o sítě a programování :)
Sedl jsem si na potítko, vedoucí přede mě dala papír s otázkami a ukázala mi první vylosovanou otázku - Vnitřní třídění. Tak fajn, tohle jsem přece chtěl! Pak vytáhla druhý papír a ukázala mi tu druhou - Transportní vrstvy. Paráda!! Měl jsem pocit, že jsem si právě vybral štěstí na příštích deset let. Pustil jsem se do psaní, ale najednou se zasekl. Nevěděl jsem které třídění je které, nedokázal jsem si vzpomenout na české, ani anglické názvy. Znal jsem bezvadně princip všech třídících algoritmů, ale najednou nevěděl, ke kterému druhu třídění patří. Ajaj....
Pomalu jsem dopisoval všechny druhy třídění z podotázky, čas zdrhal. Měl jsem už jen pár minut a pak bych měl začít psát přípravu pro otázku ze sítí. Bylo to jako ze špatného snu - člověk si vylosuje přesně to co chce, ale nakonec to totálně posere. Nakonec jsem přehodil papír a začal se připravovat na sítě, to jsem měl ještě v živé paměti a tak jsem psal, až se mi od průpisky kouřilo. Popsal jsem skoro dvě stránky papíru a říkal si, že tohle sakra MUSÍ stačit. Vrátil jsem se opět k první otázce a pomalu dopisoval další a další věci, které mě mezitím napadly.
"Tak, pan Šubrt" ozval se někde za zády hlas vedoucí komise. Sedl jsem si a nervózně prohlédl členy komise. Zkoušející z programování - přísná, ale ve skutečnosti strašně hodná paní, se na mě usmála a já začal mluvit. Pořád jsem si nebyl jistý, jestli jsem si některé třídící algoritmy nepopletl a v hlavě si pomalu vymýšlel výmluvu. Kupodivu mě ale neopravila ani jednou a já najednou zjistil, že jsem si asi vzpoměl dobře. Pár doplňujících ottázel jsem jakš takš zvládl, včetně té poslední, při jejíž vysvětlování mě paní zkoušející zarazila "Dobře dobře, to stačí, vidím že to umíte". Škoda, zrovna jsem si to začal užívat, protože se mi vrátila paměť.
Otočil jsem se k panu Sochorovi, což byl zkoušející ze sítí. Člověk, ze kterého šel strach. Člověk, který měl zálibu v klazení nekonečného množství různých otázek, a to i v předmětech, do kterých mu nic není. I když odpovíte správně, nejen že skoro nikdy úplně nesouhlasí, ale dá Vám doplňující otázku, která Vás dostane. Po zkoušce u pana Sochora si prostě každý připadá jako největší trubka na světě. Stačí vyslovit jeho jméno, a každý zbystří, rozšíří se mu zorničky, zrychlí tep a zvýší tlak. Už během studia z něj šel strach, co teprve tady?
"Tak já bych začal těmi podotázkami, které umím" zahájil jsem s ním konverzaci. "Dobře," odpověděl mi suše. Pohlédl jsem na svůj popsaný papír s přípravou, nadechl se, a ........ NIC. NIC! Najednou jsem mlčel. Snažil jsem se vzpomenout si na určité slovo, kterým bych to celé začal, ale nedokázal jsem to. To slovo byla paket. Když už mlčení trvalo tak deset sekund, členové komise se na mě začali nechápavě otáčet. Nervozita ještě stoupla a já si připadal jako idiot.
"No, my jsme si říkali, že datagram, neboli paket," začal pan Sochor, ale tuhle větu jsem jej ani nenechal dokončit. Paket. Paket!!! To bylo to slovo, to je ono - konečně jsem se "rozjel". Mluvil jsem a mluvil, najednou to šlo. Trochu se mi ulevilo, ale to jsem ani pořádně nevnímal, prostě jsem mluvil. Pan Sochor mě samozřejmě několika dobře mířenými otázkami dostal, ale celkově jsem věděl, že to bude dobrě, protože jsem mu toho řekl hodně. Ani jsem se nenadál a byl tady konec. A já najednou opouštěl zasedací místnost a nedokázal jsem zakrýt úsměv. Úsměv, který v sobě skrýval radost, štěstí a pořádnou dávku zadostiučinění!
Žádné komentáře:
Okomentovat