Po několika posledních letech (více či méně úspěšných) a po loňské zásadní změně v profesním životě, mě letos potkala zásadní změna i v životě osobním. I když - události nabraly spád už na přelomu roku. Nikdy by mě nenapadlo, že tohle budu jednou řešit a že budu někdy v takové situaci, ve které jsem dnes. Člověk to vídá spíš ve filmech a seriálech - bere to jako něco vzdáleného, co se ho netýká a nikdy ani týkat nebude. A pak se to najednou děje a nestačí se divit. Tou událostí, kterou mám na mysli, je rozvod.
Proč to vlastně píšu? Ani přesně nevím. Asi si potřebuji ulevit. Asi se z toho musím vypsat. Nebo to vše zdokumentovat, dokud mám vše v čerstvé paměti. A třeba i pro svoje holky, které si to jednou přečtou a možná vše uvidí trochu jinak než dnes. Jenže abych to vzal poctivě od podlahy, je třeba se vrátit na samý začátek našeho vztahu s Janetou (dále už raději jen J) a trochu ho popsat. Vlastně je potřeba vrátit se ještě kousek dál.
Když jsem končil střední školu, přestěhovali jsme se do Dolního Benešova, kde naše mamka získala práci v místním Klokánku. Práce to byla na plný úvazek a když říkám plný, tak tím myslím ten nejplnější, který si jen dokážete představit. Byla tam zaměstnaná 24h denně, 7 dní v týdnu. Práce spočívala ve vytvoření rodinného prostředí pro ohrožené děti, pocházející z neutěšených poměrů (rodiče alkoholici, feťáci, násilníci, nebo prostě jen socky, neschopné se o ně pořádně postarat). Plánem bylo vytvořit alternativu k dětským domovům, které působí (a asi i takové jsou) trochu neosobně.
K vytvoření tohoto rodinného prostředí je ale zapotřebí....no, prostě opravdová rodina. A tou jsme měli být my. Mamka tak získala práci, která znamenala stěhování celé naší rodiny. Lépe řečeno stěhování torza naší rodiny, protože jsme ji tvořili už jen (kromě mamky) já s bráchou. Druhý bratr pracoval v Británii / Irsku, sestra se odstěhovala do Brna. Nebylo to špatné - sice jsme ztratili soukromí, ale zase to vyvažovaly ty děti, ke kterým jsme si často vytvořili velmi přátelský vztah. Nejednou jsme pak jejich odchod (protože jejich pobyt u nás byl jen přechodný) dost obrečeli.
Mě bylo tenkrát 19 a to poslední, co teenager chce, je odstěhovat se do jiné vesnice/města, než kde strávil celou základní školu. A kde má, pochopitelně, spoustu kamarádů a známých. Nebudu nijak tajit, že jsem byl proti a chtěl zůstat ve Štěpánkovicích. Jenže můj názor nikoho nezajímal (a dnes už se ani nedivím). Taky jsem se prostě blížil do bodu, kdy mladí lidé obvykle vylétnou z hnízda. Soužití s mamkou a bráchou bylo místy trochu komplikované a někdy jsme si dost lezli na nervy. Nechci se tu o tom nějak rozepisovat - chyby byly na obou stranách (jak už to tak bývá), ale společné soužití chvílemi prostě drhlo. Ať už oprávněně či nikoliv, necítil jsem se doma dobře a táhlo mě to pryč.
Klokánek se rozšiřoval a časem přibyl nový byt, ve kterém tentokrát nežila celá jedna rodina, ale pracovnice (tzv. "tety") se zde střídaly po týdnu. Tak zde začaly pracovat paní Válečková a paní Dvořáčková. Zatímco první jmenovaná byla nesympatická a namyšlená blbka, paní Dvořáčková nám všem padla do oka. Byla milá, příjemná a ochotná - prostě fajn.
Brzy jsme si všichni začali tykat a sblížili se. Po večerech jsme se scházeli, povídali, hráli Scrabble a jiné hry. Všichni jsme ji měli rádi; já ale ještě o něco víc - zamiloval jsem se. Bylo to na hlavu, protože věkový rozdíl byl 13 let. Paní Dvořáčková, neboli "J", měla dvě děti a byla vdaná. Jenže když jste zamilovaní, nepřemýšlíte racionálně. V té době mi bylo jednadvacet let, žil jsem v jedné domácnosti s mamkou, bráchou a čtyřmi "cizími" dětmi. Ponorka se projevovala čím dál častěji a já cítil, že musím pryč.
Moc vztahů jsem za sebou tehdy neměl. Přišlo mi, že už jsem dost "starý" na to, abych nějakou známost dávno měl. A ono pořád nic. Začínal jsem mít pocit, že v tomto ohledu moc šancí nemám a tak nějak se upnul na představu, že pokud si v nejbližší době nikoho nenajdu, zůstanu sám. Dnes je to směšná představa - bylo mi 21 let. Ale velké mínění jsem o sobě tehdy neměl. A nemám dodnes.
S "J" jsme se tak nějak pomalu sbližovali a ona mé city, k mému překvapení, opětovala. Začalo tak jedno z nejkrásnějších období mého života, ale zároveň to bylo takové hořko-sladké. Rodina, tedy hlavně mamka (s bráchou) to moc dobře nevzala a náš vztah jí moc neseděl. S "J" byly kamarádky, takže jsem čekal vřelejší reakci. Nějakým způsobem to tolerovala, ale smířená s naším vztahem nikdy pořádně nebyla. Vztahy v rodině se tak zhoršily. Vše se pak vyhrotilo, když se mamka a "J" střetly pracovně - byla z toho hádka a ne zrovna malá. Celkem logicky jsem se do ní zapojil na straně "J" i já - jednak jsem byl přesvědčen že má pravdu, a taky jsem cítil potřebu se zastat "své milované". V neposlední řadě se do toho všeho promítly i skryté křivdy, příkoří a ponorka z bydlení s mamkou a bráchou Martinem.
Už tak hustá atmosféra ještě více zhoustla, když "J" odjela domů a já se otevřeně postavil na její stranu. Takto vyostřený incident měl na naše napjaté vztahy dost neblahý účinek - po prudké výměně názorů mě mamka vyhodila z domu a tím začala taková naše malá, několikaměsíční válka. To byla chvíle, kdy jsme spolu s "J" začali žít.
Žádné komentáře:
Okomentovat